Země: Nizozemsko Žánr: melodic / symphonic metal Datum vydání: 1.6.2012 Label: Roadrunner Records Tracklist: 01. Mother Machine 02. Electricity 03. We Are the Others 04. Milk and Honey 05. Hit Me with Your Best Shot 06. I Want You 07. Where Is the Blood 08. Generation Me 09. Babylon 10. Are You Done with Me? 11. Get the Devil Out of Me 12. Not Enough Hodnocení: Madeleine Ailyn – 7/10 H. – 7,5/10 Kaša – 6/10 Průměrné hodnocení: 6,8/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Od vydání minulé desky “April Rain” se v Delain pár věcí změnilo. Za prvé, baskytarista Rob van der Loo našel svoje místo u jiných Nizozemců, a to u skupiny Epica. Nahradil ho blonďatější Otto Schimmelpenninck. Další novou tváří v sestavě je Timo Somers, který je zde místo Ewouta Pieterse. No, řekla bych, že v téhle kapele ti hudebníci celkově střídají jak na běžícím páse. Srdce, které tvoří Martijn Westerholt a Charlotte Wessels, ale zůstává. A tak jsem naivně očekávala, že se bude pokračovat v tomto duchu, který předvedli právě na “April Rain”. A vlastně jsem nebyla tak daleko od pravdy, kapela pokračuje v tom, co na minulé desce začala, ale zase jinak, než bych asi chtěla, a značně po svém a hlavně už bez toho symfonického metalu.

Stačil mi poslech prvních dvou skladeb, abych pochopila, že Delain ze své cesty k úspěchu vlastně neuprchli a jednoduše laťku posadili o kousek výš. Protože tohle podle mě je jejich představa úspěchu. “April Rain”, to byla chytlavá věc, která pro mě profitovala právě z toho, přiznejme si, trochu popového hlasu Charlotte Wessels a taky z toho, že si na nic nehrála. Někdy to prostě znělo popově, ovšem často dost metalově a mně se ta šíře kupodivu líbila. A přesně to jsem očekávala i od “We Are the Others”. A to jsem taky v určitém smyslu dostala, na posluchače nepříliš náročné album, které asi naplnilo moje očekávání bez násilností. Jenže tahle nová pecka má v sobě víc popového a gotického nádechu a metal už se nám někde vytratil skoro úplně. Což ovšem Charlotte sedí ještě více. Trochu mi to najednou navodilo Anette z Nightwish, jenže Charlotte je příjemnější co se týče barvy hlasu a popravdě, zase připomínám, že tohle prostě není hra na “tvrdou hudbu”. Protože to, co na novém albu Delain předvádějí, je sice chytlavé a milé, ale se symfonickým metalem, za který byli po dvou vydaných albech označovani, už to má pramálo společného. Ani se to nesnažili skrýt.

A pak je tu pro mě ještě jedna dost neuchopitelná záležitost. Dost častým problémem podobných kapel je fakt, že některé si pletou nenáročnost s unylostí, nasekají za sebe osm nebo devět skoro stejných písniček. Ne, tak tohle fakt není případ Delain. U “We Are the Others” najdete docela slušnou diverzitu, jako by se snažili do jednoho alba nacpat všechny vlivy, co je napadly za dvě hodiny, co si spolu společně poseděli, a to i s producenty, u kafíčka. První song “Mother Machine” v sobě nese takový okleštěný nádech hard rocku namixovaný se značně gotickou atmosférou. “Electricity” je pro změnu jediná skladba, která mi trochu navazuje na tvrdší symfonický metal, pro změnu zase s popem. “We Are the Others” je zrovna taková roztomilá věc o neroztomilých věcech a řekla bych, že je to jedna z nejlépe vyvedených částí alba. “Milk and Honey” v sobě má elektro a “Hit Me with Your Best Shot” je něco jako rocková Britney Spears. A když už máte pocit, že je nemůže nic napadnout, nacpou do vás “Where Is the Blood” s Burtonem C. Bellem z Fear Factory a vám to připomene spíš Lacuna Coil. To je mimochodem druhá pasáž, kterou fakt stojí za to si poslechnout. Obdivuhodné je na tom to, že jim ta celá symbióza celkem funguje. Hlavně když k tomu dali takovou rozchodovou pecku, jako je “Babylon“, a skončí s “Get the Devil Out of Me” a pomalou “Not Enough“. Bum, najednou se cítíte jak v říši divů a já jsem asi Alenka, protože i přesto, že bych mohla řvát a mít výtky, tak to nedokážu. Mě to dokonce i baví.

Víte, nakonec jako by bylo jedno, že jsem naštvaná, že to není symfonický metal, jako by vůbec bylo jedno, co povětšinou poslouchám. Nevím, kam tím vším Delain míří, ale i přes všechny svoje malé a nepodstatné nářky jsem určitým způsobem spokojená. Přešli k rockovějšímu stylu, ale bez násilí a bez obětí. A já se zase nechám oslovit mým srdcem, které říká, že si to ráda poslechnu znova a znova, ať už je to vlastně cokoliv. Proto ta milá sedmička.

Další názory:

Ale jo, není to zlé. Sám bych nečekal, že to zrovna já řeknu zrovna o kapele jako Delain, ale je to dobré. Z “We Are the Others” se nakonec vyklubala vcelku příjemná nenáročná deska, která sice posluchači žádný zvukový orgasmus nepřivodí, nicméně jde o v rámci mezí zábavnou oddychovku, která si nejspíš sama žádné vyšší ambice neklade, ale v konečném důsledku to v tomto případě nikterak nevadí. Obzvláště začátek alba bych se nebál označit za silný, zejména bych vypíchnul druhou “Electricity” a třetí titulku “We Are the Others”, které obě vládnou velmi povedenými refrény. Třeba další “Milk and Honey” zaujme hlavně zajímavým úvodem s nádechem elektroniky, což působí docela svěže, stejně jako docela překvapivá hostovačka Burtona C. Bella z Fear Factory v songu “Where Is the Blood”. Myslím, že nic nezkazím tím, když “We Are the Others” prohlásím za povedenou desku – a znovu explicitně upozorňuji na to, že já jsem ten typ posluchače, který by měl podobné holčičí metálky spíše krutě odstřelovat. Nové album Delain však nějakým způsobem funguje a baví mě, za což mu bez ostychu na stůl vysázím celých 7,5 bodu.
H.

V pořadí třetí album symfonických metalistů s krásnou Charlotte Wessels v čele nijak extrémně nevyčnívá z průměru posledních alb žánrových souputníků. Jistě, poslouchá se to moc hezky, protože zvuk je vypiplaný na jedničku, skladby jsou více či méně chytlavé, a aby se široké metalové obci nehnulo žlučí přespříliš, tak se občas hrábne do strun, aby to neznělo příliš popově. Samozřejmě, všechno má své publikum a já to respektuju, ale na “We Are the Others” mi chybí moment překvapení, nějaká přidaná hodnota, která by desku oddělila od ostatních a díky tomu ten donekonečna omýlaný úvod o nešvaru symfonických metalových kapel s ženskou ve svém čele, protože pro “We Are the Others” to platí bohužel také. Charlotte má velice příjemný hlas, který se dobře poslouchá, označil bych její výkon za vrchol tvorby Delain, mohla by sem tam přitlačit na pilu, ale to už bych chtěl asi moc. Svou troškou do mlýna přispěl nečekaně Burton C. Bell z Fear Factory a na pozadí jejich duetu se “Where Is the Blood” stává nejzajímavější skladbou na albu. “We Are the Others” trpí nevyrovnaností jednotlivých skladeb, a pokud by se kupříkladu posledních pět skladeb kvalitativně vyrovnalo první půli alba, která se docela povedla (titulní skladba je skvělá pecka), tak bych byl mnohem spokojenější a na mysl by se mi nevkrádala myšlenka o nezáživnosti a jisté uniformnosti materiálu, takže snad příště.
Kaša