Diablo Swing Orchestra - Pacifisticuffs

Diablo Swing Orchestra – Pacifisticuffs

Diablo Swing Orchestra - Pacifisticuffs

Země: Švédsko
Žánr: avantgarde swing metal
Datum vydání: 8.12.2017
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Knucklehugs (Arm Yourself with Love)
02. The Age of Vulture Culture
03. Superhero Jugganath
04. Vision of the Pureblind
05. Lady Clandestine Chainbreaker
06. Jigsaw Hustle
07. Pulse of the Incipient
08. Ode to the Innocent
09. Interruption
10. Cul-De-Sac Semantics
11. Karma Bonfire
12. Climbing the Eyewall
13. Porch of Perception

Hrací doba: 44:20

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když jsem před lety poprvé uslyšel Diablo Swing Orchestra na jejich třetím počinu „Pandora’s Piñata“, musel jsem uznale pokývat hlavou. Švédská formace s poněkud nejistým počtem členů (momentálně osm, pokud správně počítám) mě nezaujala v první řadě kvalitou své hudby, nýbrž její originalitou. Ani dnes nemohu říci, že bych znal kapelu, která zní jako Diablo Swing Orchestra. Když to propojíte s opravdu dobře napsanými skladbami, získáte neodolatelnou kombinaci, a přesně takové třetí album Švédů bylo.

Diablo Swing Orchestra vzali propojení metalu a orchestrálních prvků z trochu jiného konce. V jejich hudbě není k nalezení křečovitá snaha o epičnost (byť ji občas, jen tak mimoděk, dosahuje), všechny trumpety, trombóny a cella slouží k rozšíření palety, jejíž metalový konec rámuje podladěná kytara a její obvykle přímočaré riffy. Svým pojetím hrají Diablo Swing Orchestra spíše přitvrzelý swing, jak ostatně název napovídá, než vyměklý metal. A funguje to výtečně.

Jedním ze zdrojů kouzla byla i vokální souhra příjemného a uvolněného hlasu Daniela Håkanssona s hlubokým operním zpěvem AnnLouice Lögdlund. Ačkoli byla role AnnLouice významná, její čas přicházel vždy v dobře promyšlených dávkách a hlavní otěže tak zůstala na Danielu Håkanssonovi. AnnLouice však Diablo Swing Orchestra opustila a její roli zaujala Kristin Evegård. Vše je rázem úplně jinak.

Kristin totiž Diablo Swing Orchestra zcela ovládla. Vokálně je „Pacifisticuffs“ v podstatě její sólovou jízdou. Håkansson sice mnohdy napomáhá, ale jen výjimečně dostane více prostoru. To by samo o sobě ničemu nevadilo, jenže s touto změnou přišla i zcela odlišná nálada. Zatímco staří Diablo Swing Orchestra byli zábavní, vychytralí a výjimečně i nebezpeční (přesně v tomto pořadí), a připomínali tak ze všeho nejvíc roztomilého pejska, který vám chce většinu času dělat radost, noví Diablo Swing Orchestra jsou v první řadě sexy jako… inu Kristin Evegård.

Na „sexy“ není samozřejmě nic špatného, jenže pro „sexy“ platí zcela jiná pravidla hry. Ačkoli se na hudební náplni moc nezměnilo, výsledný dojem z poslechu je úplně jiný. A když člověk překoná úvodní překvapení, zjistí že kromě „sexy“ toho čtvrté album Švédů zas tolik nenabídne. I přes instrumentální rozmanitost a všudypřítomný efekt přehlcení smyslů je totiž „Pacifisticuffs“ nečekaně ploché. Dechové nástroje vesele trylkují okolo kytary, zatímco cello hraje dojemné melodie. Jenže je to v podstatě stále to samé trylkování okolo té samé kytary. Zejména ta je pak další potíží, neboť jsem na desce nezaznamenal vyloženě zajímavé riffy a její uniformní zvuk se rychle oposlouchá.

Abych však nemaloval čerta na zeď, jsem si jistý, že minimálně první polovina desky může při prvním poslechu posluchače nadchnout. Kabaretní nálada a country vsuvka v úvodní „Knuckehugs (Arm Yourself with Love)“ je prostě příjemně ujetá kombinace, roztančená „The Age of Vulture Culture“ pak do uší vklouzne úplně snadno. „Superhero Jagganth“ mísí mohutný sborový zpěv po vzoru Turisas s havajskou náladou, „Lady Clandestine Chaibreaker“ zase umně střídá dojemné s veselým. Asi nejzábavnější je však „Jigsaw Hustle“, popová hitovka, která by po změkčení kytar měla zaručený úspěch mezi rádiovými posluchači pozdních osmdesátých let. Jenže to je teprve první poslech. Nedlouho poté totiž vyplyne, že první jmenovaná skladba je až křečovitě teatrální a příliš nedrží pohromadě, druhá je vlastně úplně bezobsažná a třetí posluchače otráví nekonečným opakováním refrénu. A to je ta lepší část alba.

Diablo Swing Orchestra

Osmá „Ode to the Innocent“ staví jen na smyčcových houslích, jenže Kristin a její zpěv zní úplně odděleně od hudby a jednoduše nepřenáší naprosto žádné emoce. V „Interruption“ moc nefunguje propojení kytar a dechových nástrojů a refrénové „oh-aah“ je vyloženě otravné, a „Climbing the Eyewall“ je pak pomalejší a velkolepější, jenže ke konci desky naplněné hromadou chytlavých motivů působí spíš šedivě a nudně.

Vše pak asi stojí na tom, nakolik vám bude imponovat hlas Kristin Evegård, neboť je jednoduše všude. Na můj vkus Kristin až příliš mečí, a byť se mi líbí, že se snaží neznít stále stejně, její přehnaná teatrálnost mě také poměrně rychle omrzela.

Věřím, že si Diablo Swing Orchestra dali s „Pacificsticuffs“ opravdu hodně práce. To množství detailů a krkolomných propojení zcela rozličných žánrů rozhodně nemohlo být snadné. Je mi proto hrozně líto, že musím čtvrté album Švédů prohlásit za zdařilou jednohubku. Poslouchejte, bavte se, ale pokud si chcete odnést dobrý dojem, radši se už nevracejte.

Diablo Swing Orchestra


3 komentáře u „Diablo Swing Orchestra – Pacifisticuffs“

  1. Jedna z těch kapel, jimž jsem kdysi docela fandil, ale dneska už mě prakticky nezajímají. První album bylo super, druhý ještě fajn. Třetí už jsem poslouchal jen z povinnosti a vlastně mě ani nebavilo. Čtvrtý už nemám náladu vůbec poslouchat…

  2. Hej, vidím to úplně stejně. První dvě alba jsou dost fajn a jejich koncert na Brutalu před osmi lety byl fakt super. Škoda, že tohle album je takový nezajímavý pop.

  3. Měnit soprán za pop ….. nepřipomíná Vám to taky Nightwish? Až na to, že Anette se dala přinejmenším poslouchat, to se o Kristin říct nedá, nechutně si s hlasem hraje, přičemž má velkolepý rozsah – nevím proč ho kapela nevyužila.
    I přes očividný hate …. kapelu zbozňuji, a ač album poslouchám nejméně z jejich diskografie, nedají se mu upřít i pecky jako Arm Yourself a Karma Bonfire – typičtí DOS :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.