Dodsferd - Diseased Remnants of a Dying World

Dødsferd – Diseased Remnants of a Dying World

Dodsferd - Diseased Remnants of a Dying World

Země: Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 14.12.2018
Label: Transcending Obscurity Records

Tracklist:
01. My Father, My Wrath!
02. An Existence Without Purpose
03. Diseased Remnants of a Dying World
04. Loyal to the Black Oath
05. Back to My Homeland… My Last Breath

Hrací doba: 51:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity Records

Řečtí Dødsferd nikdy nebyli úplně omračující kapelou. Velká část jejich tvorby je spíš takový příjemný průměr dělaný s oddaností k žánru. Mně osobně nicméně Dødsferd bývali sympatičtí. Za to, s jakou zarputilostí se lídr Wrath držel čertovského kopyta, z něhož dlouhé roky odmítal uhnout byť i jen o píď. Dobře, o píď možná ano, protože k určitému zvukovému posunu v průběhu let došlo, ani nemluvě o počinu „Suicide and the Rest of Your Kind Will Follow“ z roku 2009, jenž se se svými dvěma pomalými atmosférickými skladbami ze zbylé tvorby Dødsferd vymykal. Pro mě osobně jde dodnes o jedinou skutečně zajímavou nahrávku skupiny, k níž se tu a tam vrátím. Přístup a filozofie Dødsferd se mi ale líbily také a nová alba jsem poslouchával bez větších vytáček.

To ovšem nemluvím o nedávné době, nýbrž o tom, co bylo několik let nazpátek. Poslední rok, kdy jsem alba Dødsferd poslouchal krátce po vydání, byl 2013, kdy vyšly hned dva počiny – (jako většina diskografie do té doby) ucházející „A Breed of Parasites“ a punkem načichlé „The Parasitic Survival of the Human Race“, které mě vůbec nebavilo. Dále už jsem Dødsferd příliš nesledoval; měl jsem sice ponětí, že v roce 2015 vyšlo „Wastes of Life“, ale vydlabal jsem se na něj.

S aktuálním „Diseased Remnants of a Dying World“ jsem si řekl, že se k Dødsferd opět zkusím vrátit. Těšil jsem se na další syrový black metal, ale dostal jsem… něco hodně jiného. Jak jsem zjistil zpětným poslechem, kdybych se tenkrát nevysral na „Wastes of Life“, nebyl by pro mě první poslech „Diseased Remnants of a Dying World“ takovým překvapením. Napoprvé jsem se totiž musel podívat, jestli jsem si náhodou omylem nepustil jinou kapelu.

Dødsferd se změnili. Hodně. Namísto syrového black metalu nyní Řekové servírují umírněnou a stravitelnou verzi žánru plnou tklivých melodií a občas dokonce i s čistým vokálem. Jako kdybyste vzali bezkrevný moderní black metal a smíchali jej se slabým depressive black metalem – dostanete „Diseased Remnants of a Dying World“.

A to ještě ne vždycky. První song „My Father, My Wrath!“ už prakticky nemá nic společného s black metalem a nejblíže má spíš k nějakému dark rocku typu Crone. Akorát že tohle je utahané a nebaví to. Další tři skladby už sice black metalem jsou, ale takovým, jaký jsem popsal o odstavec dříve, takže úplně není o co stát.

Mám z toho dojem, jako kdyby v posledních letech narostly ambice Dødsferd hrát nějakou hlubší a promyšlenější muziku, čímž se ale obnažuje jejich nepříliš vysoký skladatelský um, který se kdysi pod rouškou ortodoxnosti a syrového soundu dařilo maskovat (což asi úplně nezní jako obhajoba raw black metalu, ale nemyslel jsem to ve zlém). Aktuální písně mají sice přes deset minut a formálně se v nich děje dost, avšak nějakou pamětihodnou pasáž abys hledal(a) lupou.

Dodsferd

Co vám budu nalhávat, přátelé, „Diseased Remnants of a Dying World“ mi kurevsky nesedlo. Problém netkví v tom, že jsem ve finále dostal něco jiného, než co jsem s předstihem očekával. Vadí mi, že ta deska je prostě mělká a nezajímavá.

Když poslouchám „Diseased Remnants of a Dying World“ a „Wastes of Life“, když si vzpomenu na „The Parasitic Survival of the Human Race“, které bylo taky dost nepovedené, a když vezmu v potaz, že ani „A Breed of Parasites“ nebyl žádný velký zázrak, vyjde mi, že poslední solidní album Dødsferd vydali v roce 2011 prostřednictvím „Spitting with Hatred the Insignificance of Life“. Což není moc dobrá vizitka, protože od té doby už nějaký ten pátek uběhl. Jak jsem řekl na začátku, Dødsferd se nikdy nedali považovat za nějakou excelentní či mimořádnou kapelu, ale mám pocit, že v posledních letech šel jejich vývoj úplně do kopru. Jestli před pár roky začal můj zájem postupně opadat, tak teď už mě to teda nevzrušuje vůbec.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.