Země: Česká republika Žánr: hard rock Datum vydání: 1.4.2015 Label: Petarda Tracklist: 01. Detox 02. Černá vdova 03. Od soumraku do úsvitu 04. Gravitace 05. Čistej jako líh 06. Málo vím 07. Ten, co pozoruje mraky 08. Až jednou slunce nevyjde 09. Bílej sníh 10. Vlk samotář 11. Alea lacta est 12. Kotvy 13. Ocelová síla [bonus] Odkazy: web / facebook / bandzone

Všechen ten hejt ohledně nového alba karvinské Dogy mi není úplně po srsti. Nevím, jestli všichni čekali české album ro(c)ku nebo úplně zapomněli na podstatný fakt, že psí muzika je v první řadě zábavová a přímý poslech z cédéčka není obvykle nic extra. Minimálně poslední dvě desky (jmenovitě „Karikatury“ a „Hoď si to“) strká „Detox“ hravě do kapsy.

Celý tento článek jsem nakonec částečně pojal jako takovou úvahu nad současným stavem české rockové produkce. Samozřejmě, každý máme svůj náhled a své důvody. Jen mi přijde, že v případě naší rockové scény je dnes v módě prezentovat se co možná nejvíce negativním názorem. Vše je špatně. Oblíbené skupiny nejsou, co bývaly. Všechny hudebně zakrněly v dobách svých starších alb. Písničky nedávají smysl, jsou jednoduché a blbé. Kapely se ani nesnaží s tím něco dělat. Ale proč by měly?

Když jde takový běžný človíček na koncert Dogy (nebo třeba Alkeholu, Harleje, Škworu, Kabátu a tak podobně), chce slyšet klasiku, protože ví, do čeho jde. Nové písničky většina lidí stejně nezná a naopak přidat pár aktuálních vypalovaček a počkat, zda se chytí, nikoho ještě nezabilo. Když se nelíbí, je to fuk, prostě příště hrajete osvědčené věci. Nečekáte, že se na vás lidi přišli podívat, protože jste kytaroví mágové nebo zpíváte jako Elvis Presley. Víte moc dobře, že se na vás všichni přišli pobavit a podle toho se také chováte.

Proč byste tedy, sakra, měli vůbec důvod nahrávat inovativní a umělecké desky, když víte, že by vám to stejně nikdo nežral? Proč skládat složité a hodnotné texty, když by je cílová skupina nechápala a nebyly by okamžitě uchopitelné? Lidi na vás chtějí pařit a ne snášet móresy typu „hrajeme to, co nás baví, takže jsme po mnoha letech zásadně změnili vše, co se vám na nás líbilo“. Tohle může projít možná tak Metallice, ne českým kapelkám. Ještě byste nakonec dostali od kritiky zjebáno, že se serete do věcí, do kterých se srát nemáte.

Jasně, existuje hromada kapel, od kterých tak nějak čekáte, že se budou vyvíjet a svou hudbu držet na vysoké úrovni. Ale jsou to některé z výše zmíněných? Slyšeli jste třeba poslední počin slavného Alkeholu? Dost hrůza. Čekáte na novinku Kabátu a doufáte, že bude skutečně dobrá? S největší pravděpodobností jste zcela mimo. Těm kapelám je úplně jedno, jak jejich novinky veřejnost nebo kritika přijme. O žádné fanoušky nepřijdou a s trochou štěstí naopak získají nové. Dávno jsou pryč doby, kdy nebylo na pivko. Teď je potřeba jen držet lajnu dokud to půjde.

Experimentování s novátorstvím nebo skutečným hudebním posunem není prostě třeba. Nikdo se jim nemůže divit, dnes letí jednoduchá a instantní produkce. Dokud tomu tak bude a koncertní sály budou plné lidí (jako že jsou), nemůže snad nikdo očekávat, že by se naše rocková skvadra mohla hnout z místa a případně natočit další průlomové desky. Ty kapely přeci hrají jen to, co od nich fanoušci žádají, tak nač si stěžovat? Tímhle vším rozhodně nechci tento přístup obhajovat či jakkoliv schvalovat. Spíš to celé berte jen jako malé téma k zamyšlení.

To by byla malá odbočka a nyní zpět k ústřednímu tématu článku. Je jasné, že má za sebou Doga několik opravdu povedených fošen, které si sám rád sem tam sjedu. Mluvím například o „Jsem trochu divnej“ nebo „Když chlapi tančí“. Jenže doba těchto legendárních nahrávek je již dávno v prachu a jestli dnes někdo očekává, že se Izzi zblázní a nahraje další hity typu „Nejsi nevinná“, tak by si měl možná cvičně amputovat palec levé nohy. Prostě jen tak.

Pokud si dobře pamatuji, poslední dvě desky mě až na pár čestných výjimek svým obsahem nezaujaly, kdežto u „Detoxu“ se i přes jeho zjevnou jednoduchost docela bavím. Ano, všiml jsem si, že některé rýmy mají blízko k dementním říkačkám pětiletého osazenstva sídlištních pískovišť. Ano, jsem si vědom toho, že Doga celkově zvolnila a „Detox“ není tak „tvrdý“ jako jeho předchůdci. A do třetice ano, vím o tom, že hudebně to také není žádná sláva. Přesto tvrdím, že jsem od „Detoxu“ dostal přesně to, co jsem od něj čekal. Nenáročnou muziku vhodnou k odpolední relaxaci nebo na koncert, kde je mým cílem se prostě jen dobře bavit.

Kdybychom měli na tvorbu Dogy pohlížet jakousi uměleckou pseudooptikou, kapela i s celou svou diskografií by samozřejmě brutálně propadla. Její síla spočívá v živé produkci, jež je obvykle živelná a vtipná, což splňuje představy běžných zábavychtivých rockerů. Tuhle funkci plní „Detox“ na jedničku. Písně jako například „Černá vdova“, „Gravitace“, „Bílej sníh“ nebo „Alea lacta est“ jsou jasně zábavové hity. Taková „Málo vím“ zase potěší manželky u sporáků. Spokojeni budou též fanoušci třineckého hokejového klubu, jimž je věnována bonusová písnička „Ocelová síla“.

Takže sečteno a podtrženo: patříte-li mezi současnou valnou kritickou většinu, nová Doga se vám líbit prostě nebude. Nemá čím. Hudebně nepřináší nic nového, brzdí zajeté tempo a písničky nejsou kdovíjak úžasné. Fanoušci a lidé vyhledávající pohodovou koncertní zábavu budou nadšeni, protože Doga hraje až na pár nepatrných změn pořád to, proč ji tahle sorta lidí poslouchá. Přesně jak jsem se snažil naznačit v úvodních odstavcích. Pokud se ani do jedné ze skupin neřadíte, prostě zkuste a uvidíte. Sám za sebe jsem spokojen, od „Detoxu“ jsem nečekal nic zvláštního. Dostal jsem typickou porci Dogy a to mi stačí. Tuhle hudbu až tak nežeru a ani mi nevadí, jak “Detox” vypadá. Takoví poslední Škwoři byli předloni mnohem, mnohem horší.