Země: Rakousko Žánr: neofolk Datum vydání: 2.5.2014 Label: Prophecy Productions Tracklist: 01. Im ersten aller Spiele 02. Von Kraft und Wunsch und jungen Federn 03. Des Meeres Atmen 04. Das Licht vertraut der Nacht 05. Aus Mut gewirkt 06. Im Fluß die Flammen 07. Traumestraum 08. Blume der Stille Hodnocení: Atreides – 7/10 H. – 5,5/10 Ježura – 7,5/10 Kaša – 8/10 Skvrn – 8/10 Průměrné hodnocení: 7,2/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Předchozí počin Dornenreich, “Flammentriebe”, mě před pár lety sebral a unesl kamsi na jih Rakouska, do Tyrol, maloval pro mě do té doby nezvyklou a velmi podmanivou směsicí black metalu a (neo)folku. V průběhu času jsem vyposlechl i několik předchozích kusů a se zjištěním, že “Flammentriebe” je nejvytříbenějším a nejvyzrálejším kusem tohoto tria, jsem u něj po většinu času zůstal a těšil se, co ze sebe Dornenreich vydají na dalším albu. Dlouho ohlašovaný odklon od metalu mě poněkud zklamal, neboť o takhle kvalitní folk/pagan/black metal člověk nezakopává každý den, na druhou stranu mě i naplňoval zvědavostí. Kapelu netvoří žádná ořezávátka a věřil jsem, že se jim podaří vypořádat se i s takovým oříškem, jakým plnohodnotné akustické album bezesporu je.

Upřímně můžu říct, že při prvním poslechu jsem se mírně zděsil. Čistě akustická poloha prvních skladeb mě i přes veškerá očekávání prostě zaskočila. Přítomnost ničeho jiného než akustické kytary, houslí a vokálu na mě působila na první poslech jednak nezvykle, oproti předchozí tvorbě ale především dost chudě. Absence basového základu dala kromě jiného vyniknout výškám, které několik prvních poslechů tahaly za uši, a v některých případech jsem si ještě teď úplně nezvykl. Pomyslné ledy začaly tát až v polovině alba se skladbou “Das Licht vertraut der Nacht”, která jako jediná na desce sáhla k tvrdému metalovému hávu. Následující “Aus Mut gewirkt” se ještě nese v ostřejší, tentokráte už “pouze” rockové poloze. Závěr alba už plyne především v klidné, melancholické náladě a vyhovuje mi asi nejvíc. V závěru “Traumestraum” se sice naposledy ozve elektrická kytara, ne však už v poslední, krásné baladě “Blume der Stille”.

Ačkoliv předchozí odstavec nemusí pro album vyznívat kdovíjak pozitivně, se vzrůstajícím počtem poslechů jsem se deskou prokousával hlouběji a hlouběji a jen v několika výjimečných případech jsem narazil na mělké dno, na něž u Dornenreich nejsem zvyklý. Na křiklavou úvodní skladbu “Im ersten aller Spiele” jsem si pořád příliš nezvykl, nicméně za to skladba vděčí spíše výrazným houslím. Ale pokud mi některé písně prve připadaly poněkud chudé a prázdné, čas ukázal, že tomu tak rozhodně není. Album postupně prochází zřetelným vývojem směřujícím od energických, skočných skladeb postavené na silných melodiích ke klidnějším, podmanivým kompozicím, jež vynikají silnou atmosférou. Zejména poslední tři skladby v tomto ohledu excelují a sebejistě vás obklopí charakteristickými podzimními náladami a obrazy přírody ukládající se ke spánku.

Pokud bych ale měl na účet “Freiheit” nějakou výtku, bude směřovat především k první části alba. Prvé trio písní mi přijde v mnoha ohledech dost nejisté a hudebně jakoby nedotáhlé. Když jsem zmiňoval nezvykle mělké dno, měl jsem na mysli právě tyhle tři kusy, v nichž se Dornenreich oprostili od většiny nástrojů a nechali jen velmi jednoduchou kostru, což z mého pohledu nedopadlo úplně dobře. Třetí ze zmiňovaných, “Des Meeres Atmen” už táhne alespoň atmosférou, ale kombinace samotných houslí a kytary na mě výrazně nezapůsobila. Hutnější podmaz skladbám prostě chybí, stejně jako rytmická sekce. Tento nešvar v akustických skladbách v druhé části alba odpadá a za sebe můžu říct, že ačkoliv metalová “Das Licht vertraut der Nacht” je jednoznačně nejvýraznější skladbou alba, nejoblíbenější kusy jsem nalezl právě až ke konci. “Im Fluß die Flammen”, “Traumestraum” nebo právě “Blume der Stille” nabízejí řadu skutečně krásných momentů. Zejména ústřední melodie poslední jmenované skladby je úchvatná, a když se v její druhé polovině znovu vrátí a začne se rozvíjet od samého základu, běhá mi mráz po zádech. Velice povedený závěr alba.

Na účet produkce nelze než pět chválu. Sama o sobě je na vysoké úrovni, zvuk je i v čistě akustických skladbách výborný a zároveň má stále ono typické zabarvení, které Dornenreich již nějakou dobu doprovází. Co se týče celkového dojmu z alba, je docela škoda poněkud jalového úvodu, který po stránce atmosféry ani hudby samotné nemůže zdaleka nabídnout tolik, co zbytek alba. “Freiheit” v některých ohledech zkrátka trpí neduhy, které je třeba dotáhnout a vyléčit. Musím ale uznat, že Dornenreich se s převážně akustickým albem popasovali velmi dobře, a když nepočítám dokola omílaný úvod, nemám mu příliš co vytknout. I přesto ale doufám, že pokud budou někdy v budoucnu v tomto akustickém trendu Rakušané pokračovat (což vzhledem k nedávným prohlášením není jisté), vyslouží si s příštím albem vyšší známku.

Další názory:

Já osobně jsem se k Dornenreich dostal vlastně docela pozdě, až s předcházející deskou “Flammentriebe”, která je snad i díky tomu i po zpětném poslechu starších alb stále mým nejoblíbenějším kusem v diskografii kapely. Tak jako tak, v případě rakouského tria u mě o několik koňských délek vedou black metalové nahrávky, protože těm neofolkovým jsem nikdy nedokázal úplně přijít na chuť, což byl i důvod, proč jsem novinku “Freiheit” nevyhlížel s očekáváním nějakého geniálního opusu, z něhož si sednu na zadek. Už samotný příliš optimistický a sluníčkový (doslova) obal mi příliš nesedl, takže mě nakonec ani nepřekvapilo, že hudba je na tom stejně. Obzvláště začátek alba v podobě trojice “Im ersten aller Spiele”, “Von Kraft und Wunsch und jungen Federn” a “Des Meeres Atmen” se mi zdá vyloženě slabý. Jakmile ovšem Dornenreich ve čtvrté “Das Licht vertraut der Nacht” vytáhnou elektrické kytary a spustí black metal, najednou tam tu sílu cítím a zničehonic mě to začne bavit. Nicméně vzhledem k faktu, že neofolk na “Freiheit” převažuje, je asi jasné, jak budu hodnotit. Uznávám, že finální tři akustické songy jsou o dost lepší než ty úvodní tři, ale v celkovém součtu nemůžu jít výš, protože mě to prostě moc nebaví.
H.

Dornenreich mám vážně rád a možná právě proto jsem na dlouhou dobu poslední album “Freiheit” očekával v obavách, jak to dopadne, protože překonat tři roky starý skvost “Flammentriebe” se zdálo být úkolem nadmíru složitým. “Freiheit” nakonec skutečně na laťku nasazenou svým předchůdcem nedosahuje, ovšem z mého úhlu pohledu to rozhodně není tím, že jde o desku z drtivé většiny neofolkovou, jak vadí ostatním, když motiv “In Luft geritzt”, tedy alba, které je výhradně akustické, nosím pár let na tričku, a to s velkou hrdostí. Problém spočívá v tom, že ne všechny skladby jsou úplně dobré. V textech kolegů je v tomto ohledu často zmiňováno úvodní trio, s čímž více méně souhlasím (byť “Des Meeres Atmen” a zejména “Von Kraft und Wunsch und jungen Federn” mají i tak hodně co říct) a naopak vyzdvihována nejostřejší “Das Licht vertraut der Nacht”, která je dobrá, ale proti podobně střiženému “Flammentriebe” je o level níž… Podle mě celá první polovina “Freiheit” tak trochu zaostává za vysokým standardem kapely, ale ta druhá zase vše srovnává. Všechny čtyři poslední skladby jsou totiž opravdu výborné a především trio “Aus Mut gewirkt”, “Im Fluß die Flammen” (pro mě jasný vrchol alba) a “Traumestraum” v plné míře nabízí to, co na hudbě Dornenreich tolik obdivuji a miluji – krásné melodie, silné emoce a uvěřitelnost, díky které se člověk ani nenaděje a Dornenreich ho mají omotaného okolo prstu. Když dám tohle všechno dohromady, nemůžu tvrdit, že by se Dornenreich loučili v kdovíjak velkém stylu, ale na důstojné na shledanou to alespoň mně bohatě stačí.
Ježura

Ani nevím proč, ale Dornenreich jsem měl v podvědomí zaškatulkované jako špinavou black metalovou partu, nicméně poté, co je kolega Ježura vychválil v minulém eintopfu, jsem zjistil, že vše je trochu jinak. Docela dost mě překvapila míra folku, který má na “Freiheit” obrovský manévrovací prostor. Ve výsledku se mi dokonce folkovější songy jako úvodní dvojice “Im ersten aller Spiele” a “Von Kraft und Wunsch und jungen Federn”, v nichž byste black metalovou špinavost hledali zbytečně, líbí víc než kytarovější “Das Licht vertraut der Nacht”. Co mě však dostalo do kolen, jsou smyčcové party, které jsou opravdu podmanivé a v úvodní písni bych se nebál označit je za geniální. “Freiheit” je chytré, přemýšlivé, atmosféricky velmi vyrovnané album, jež si po celou dobu udržuje konzistentní hladinu zajímavých momentů, které jsou pro mě (jedná se o mou úplně první zkušenost s Dornenreich) neoposlouchané a neotřelé, takže nemůžu srovnávat s tím, jak to fungovalo minule, ale za mě palec nahoru, protože tohle za poslech rozhodně stojí.
Kaša

Dornenreich mám rád. Jejich osobité podání neofolkem nasáklého black metalu, respektive čistého neofolku, je natolik originální a nezaměnitelné, že se tahle parta těší už delší dobu mé pozornosti. Není proto těžké odhadovat, že “Freiheit” jsem už netrpělivě vyhlížel. Jak to celé dopadlo? Trvalo to hodně dlouho, než jsem se do tajů “Freiheit” naplno ponořil (a nebýt faktu, že jde o desku Dornenreich, “Freiheit” bych ani nedal další příležitost) a až s posledními poslechy si album naplno užívám. Dornenreich se stále drží svého specifického zvuku, pestrých instrumentálních vyhrávek a v neposlední řadě šeptaného vokálu Jochena Stocka, který tvoří snad polovinu celého výraziva kapely. Black metalové tóny se objevují jen zřídka a víceméně celá deska je v režii akustických kytar a smyčců. Metalový fanda by si možná řekl – nuda. Jenže opak je pravdou. Dornenreich za svou dobu existence vyrostli v ostřílené muzikanty a skladatele, kteří dokážou naléhavou atmosféru budovat třeba jen za pomocí výše vyřčených fidlátek. A právě v budování atmosféry, náhlých zvratů a kontrastů (opět s velkým přispěním šeptaného vokálu) vidím hlavní sílu “Freiheit”. Těžko jmenovat jednotlivé skladby, protože album funguje perfektně jako celek. Pokud bych se přesto vybírání nejlepší skladby nevyhnul, sáhl bych po “Schlangenheil” z bonusového disku, v které Dornenreich tasí své trumfy v plné parádě. Dornenreich nahráli moc příjemnou desku, která má několik skvělých momentů, jen si člověk musí dát práci s jejich objevováním. A že jich není málo!
Skvrn