Země: Německo Žánr: heavy metal Datum vydání: 19.10.2012 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. Raise Your Fist in the Air 02. Coldhearted Lover 03. Rock Till Death 04. It Still Hurts 05. Take No Prisoner 06. Grab the Bull (Last Man Standing) 07. Engel 08. Freiheit (Human Rights) 09. Little Headbanger (Nackenbrecher) 10. Revenge 11. Free My Heart 12. Victory 13. Hero Hodnocení: Kaša – 7/10 H. – 6,5/10 Průměrné hodnocení: 6,75/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Heavy metalová královna Doro Pesch se už téměř 30 let snaží dokazovat, že v žilách jí místo krve koluje tvrdý kov. Když se ohlédneme za její bohatou diskografií, tak drsným heavy metalem v řadách Warlock to na konci let osmdesátých odstartovala, přes hard rockové období let devadesátých stvrzovala a nyní, v novém tisíciletí, se postupně od alba “Fight” vrací se svou hudební produkcí stále více ke svým kořenům. Proti tomu by se samozřejmě nedalo nic namítat, ale pouze v případě, že by jí dařilo kvalitativně se alespoň přibližovat svým klasickým výtvorům. Nemůžu si totiž pomoct, ale předešlá řadová alba “Warrior Soul” a “Fear No Evil” nespadají výš než do průměru německé metalové produkce posledního desetiletí.

Samozřejmě, že jsem očekával, že s novinkou v podobě “Raise Your Fist” se něco otočí k lepšímu a přiznám, že jsem se dočkal. Sice jen tak napůl, ale jisté zlepšení oproti zmíněným předchůdcům přece jen pociťuji. Jasně, je to hodně subjektivní a dokážu si představit, že spousta fanoušků nedá třeba zrovna na “Fear No Evil”, jež se setkávalo s pozitivními kritikami, dopustit, ale když jsem si jej v souvislosti s “Raise Your Fist” jen tak pro zajímavost a samozřejmě i pro srovnání (po hodně dlouhé době) pustil, tak jsem do konce nevydržel. S tím jsem v případě novinky žádný problém neměl, i když bych si dokázal představit, že by se na finální podobu desky tři až čtyři slabší kousky nedostaly, ale na druhou stranu, tenhle problém mám snad se všemi alby německé rodačky, která jako by neuměla odhadnout rozdíl mezi kvalitní metalovou vypalovačkou, případně vkusnou baladou a průměrnou skladbou, jež nemá natolik silných momentů, aby se mohla se zbytkem alb měřit.

Při pohledu na klasický přebal musí být jasné, že Doro je i na “Raise Your Fist” prostě Doro. Nevím, jak lépe popsat fakt, že si dál hraje ten svůj šlapavý heavy metal plný velkých refrénů a hutných, přesto melodických, kytar. Přesně taková je hned úvodní skoro-titulka “Raise Your Fist in the Air”. Za neúnavného sólování Doro jasně dokazuje, že její hlas nepatří nikam do propadliště dějin a že i v téměř padesáti letech jí to zpívá jako za mlada, možná ještě líp. Úderný sloganový refrén patří na stadiony a do velkých hal, o tom není sporu. Přesně tohle je ta Doro, na kterou se vždycky těším a osobně tuto skladbu pasuji za nejlepší albový otvírák od “Fight” z roku 2002. Skvělý úvod stvrzuje i následující “Coldhearted Lover”, ve které se trošku zpomalí, ale rozhodně se neubírá na síle. Ústřední riff mi připomíná její rockovější období, korunu tomu pak nasadil přímočarý refrén. Zhruba při třetí, čtvrté skladbě v pořadí jsem si začal říkat, že to letos vypadá sakra nadějně. “Rock Till Death” je klasická hevíková vyřvávačka, které nechybí žádný z důležitých aspektů, jež povedená hymna nesmí postrádat. Očekávaného zvolnění se dočkáme v první baladě, jmenovitě “It Still Hurts”, ve které si s Doro střihl duet nesmrtelný Lemmy z Motörhead. Už jen kvůli jeho nezaměnitelnému hlasu, pro který jsem měl vždy slabost, asi ani nemůžu být k této skladbě kritičtější, připočtu-li k tomu líbivou melodii, tak nemůžu mluvit o ničem jiném, než o trefě do černého. Hlasy Lemmyho a Doro se šikovně doplňují a spolu s úvodní palbou je právě toto má nejoblíbenější skladba celé desky. Aby však Doro nenechala nikoho na pochybách, že poctivý heavy metal je to, oč tu běží, následuje sirénami odstartovaná rychlovka “Take No Prisoner”, která mi evokuje klasické Warlock.

Někdy v tuto chvíli se můj dojem z “Raise Your Fist” začíná trošku lámat. Ne všechny skladby jsou špatné, ale zhruba v poměru 1:1 se střídají ty povedenější se slabšími. “Grab the Bull (Last Man Standing)” patří do té druhé skupiny. Její pochodový rytmus působí po několikerém opakování ústředního motivu dost ohraně. Sborové halekání ve stylu Manowar taky zrovna nemusím, takže tudy cesta nevede. Samozřejmostí je zařazení nějaké té německy zpívané skladby, kterou tentokrát obstarává baladická “Engel”, která však vedle “It Still Hurts” působí jako chudý příbuzný. Hodně se povedly orchestrace, které gradují za znění kytarového sóla, což je moment, který z hlavy jen tak nedostanu, ale jako celek mě “Engel” nezaujala. Totéž platí o unylé “Freiheit (Human Reights)”. Po dvojici slabších písních, jako by někdo obrátil kormidlo o 180° v podobě “Little Headbanger (Nackenbrechter)” a uspěchané “Revenge”. Škoda opět nevýrazného závěru, který nezachránila ani “Hero”, věnovaná Ronniemu Jamesi Diovi. Přestože je druhá polovina jako na houpačce, tak celkové dojmy z “Raise Your Fist” jsou pozitivní a padesát minut hracího času není nepřekonatelných, naopak celkem slušně odsýpají.

Takže abych to shrnul, řada opravdu povedených skladeb, několik nevýrazných, ale v celkovém součtu poctivá metalová deska plná chytlavých refrénů, silných kytarových riffů s perfektním zvukem. Kdo si rád zavzpomíná na staré dobré časy, kdy to Doro táhla s Warlock a rozjížděla svoji sólovou kariéru, ten si zajisté přijde na své. Ti ostatní se albem zřejmě prozívají nudou, ale byla by škoda přistupovat k “Raise Your Fist” s odporem, protože když se oprostíte od faktu, že tohle všechno tady už několikrát bylo, dokonce i v podání samotné metalové královny, tak před sebou budete mít (po dlouhé době) povedenou desku s jejím nezaměnitelným hlasem. Co víc si v dnešní době přát?

Další názory:

Víceméně musím – až na dílčí rozdíly – souhlasit s tím, co již napsal kolega. První polovina “Raise Your Fist” rozhodně šlape docela dobře a minimálně úvodní “Raise Your Fist in the Air” bude jistojistě koncertní tutovkou. Jedním z oněch zmiňovaných dílčích rozdílů je ale balada “It Still Hurts”, která mi k srdci rozhodně nepřirostla tak jako kolegovi, a právě naopak mi více sedla druhá balada “Engel”. Celkově samozřejmě nejde o nic originálního nebo neslyšeného, ale co si budeme povídat, od podobných hudebníků (a hudebnic) ani žádné velké převraty čekat nelze – ostatně, v dnešní době by to už od osmdesátkové heavy metalové gardy byla profesní sebevražda. Ovšem tak, jak zní první půle “Raise Your Fist”, je to úplně v pohodě a člověk proti tomu asi těžko může říct křivé slovo. S druhou polovinou už je to však opravdu o trochu horší, a přestože technicky vzato není nijak výrazně špatná, ani není kvalitativně horší než ta první, pocitově už jí trochu dochází dech. Celkově však nemohu tvrdit, že bych proti “Raise Your Fist” něco měl, párkrát jsem si to s chutí poslechnul, ale na druhou stranu si nemyslím, že bych měl v budoucnu nějakou větší potřebu se k albu vracet…
H.