Země: Francie Žánr: black metal Datum vydání: 1.3.2019 Label: Norma Evangelium Diaboli Tracklist: 01. Nihil sine polum 02. Ashura 03. Crawling Fire 04. The Crown of Death 05. Hermetic Silence 06. Occisor 07. Constrictor Torrents Hrací doba: 46:48 Odkazy: bandcamp K recenzi poskytl: Norma Evangelium Diaboli

Než Deathspell Omega s „Fas – ite, maledicti, in ignem aeternum“ a „Paracletus“ přetvořili žánr, ve Skandinávii a ve Francii především fungovalo mnoho radikálních blackmetalových kapel, jež zapáleně uctívaly ničivé manifestace Ďábla. Mezi ně lze zařadit například Drastus. Jejich první tituly s frenetickým bicím automatem a chladně nelidskou atmosférou, tedy splitko „From the Womb of Ferocious“ (2005), debut „Roars from the Old Serpent’s Paradise“ (2005) a EP „Taphos“ (2006), sice nezestárly zrovna se ctí, ale EP „Serpent’s Chalice – Materia Prima“ (2009) je fakt špica. I bez přehnaně avantgardních tendencí se zde Drastus podařilo stvořit silný a stále aktuální materiál, který nepřekvapivě zahájil spolupráci kapely s End All Life Productions a Norma Evangelium Diaboli – nejzásadnějšími blackmetalovým labely nového milénia.

Věřím, že kdyby „La croix de sang“ vyšlo krátce po tomto EP, tak se do povědomí posluchačstva zapíše výraznějším písmem. Problémem je, že se black metal hodně změnil, k lepšímu a horšímu, kvalitních záležitostí vychází hromady, a tak dnes Drastus tak nevyčnívají. Nebudu zde soudit, zda zaslouženě, či ne, ale není to překvapující.

Novinka je nabita intenzivní negativní energií. Zdejší satanský majestát je ale ve své hudební a atmosférické podstatě vyjádřen velice úzce. Materiál nepovažuji za zpátečnický nebo ignorantský, Drastus se v průběhu existence dostatečně vyvíjeli a je snad evidentní, kolik myšlenek, sebekritiky a práce celkově bylo do nových kompozic investováno. Velká část současných blackmetalových lídrů ale posluchače provází rozmanitými vizemi, náladami, i když se mezi nimi line tzv. červená nit. Zde je metaforicky přítomen pouze a jen oheň. Chladný, ale zároveň mocný a ničivý; proměnlivý jen ve své intenzitě.

„La croix de sang“ je o něco organičtější, živější a ne tak odlidštěné jako dřívější tvorba. Hodně tu dělá produkce a živé bicí. Zmíněné „Serpent’s Chalice – Materia Prima“ sice bylo namláceno člověkem, ale teprve zdejší hostování Kévina Paradise (Benighted, ex-Svart Crown a další) je strhující a obohacují. Bubnování se tu s kytarami nevídaně dobře, dynamicky doplňuje, nejmarkantnější to je třeba v impozantním závěru „The Crown of Death“. Ostatně jak platí na ploše celého alba, kytarové linky se vyvíjí jen v drobnostech, ale díky změnám v rytmice by člověk neřekl, že poslouchá tři minuty stejný riff.

Někdy bych si ale přál, aby podobně jako bicí byly vymakané i kytary. Smysl pro detail tu nechybí, ale ten nevykompenzuje jednolitost materiálu. „La croix de sang“ je velice konzistentní a dobře poskládaná věc, nemyslím si ani, že by tu byla vata, ale nepamatuji si už, kdy jsem desku naposledy zvládl sjet od začátku do konce. Milerád a pravidelně si pouštím jednotlivé skladby, nejenom oblíbený střed, ale celou už ji prostě nedám a to je určitě problém, protože 45 minut není moc. Vokály přidanou hodnotu také nenabízí, čisté zpěvy možná budou někoho srát. Ale i tak patří téhle desce moje doporučení.

Fanoušci posledních Funeral Mist, Antaeus a vůbec ryzího black metalu, nejen v podobě jak byl hráván ve Francii, by měli „La croix de sang“ slyšet. Osobně tuhle desku vnímám lépe, protože na rozdíl od výše uvedených, Drastus vystoupali na svůj tvůrčí vrchol. Materiál určitě zaujme i fanoušky debutu Thorns, „Rebel Extravaganza“ a kapel z nich vycházejících, i když Francouzi nepůsobí natolik chirurgicky a sterilně. Jo, a kdyby vás Drastus bavili fakt hodně, tak zkuste i spřízněnou kapelu C.Y.T.