Země: USA Žánr: progressive metal Datum vydání: 23.6.2009 Label: Roadrunner Records Tracklist: 01. A Nightmare to Remember 02. A Rite of Passage 03. Wither 04. The Shattered Fortress 05. The Best of Times 06. The Count of Tuscany Hodnocení: 6,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Už je to nějaký čas, co jsem nasliboval recenzi na novou desku Dream Theater, a taky už to bude pár neděl, co album spatřilo světlo světa. Jak ale moudré tetky praví – dočkej času jako husa klasu! Tak ale teď k věci – fandové této bandy, stejně jako vždy před vydáním nové desky, diskutovali o tom, jestli bude něco nového, jestli to bude tvrdší, jestli se vrátí ke kořenům, jestli to bude nuda, jestli to bude to samé, co už jsme slyšeli předtím, a tak dále, a tak dále. Tento kousek je asi nepotěšil. Nebudu to nechávat na konec, vlivy (dokonce i víc než to) z jejich předchozích počinů vám dýchají na záda každou chvíli. Dokonce se mi u některých částí zdá, že „tenhle riff už na nějakém albu měli“.

Tím se dostáváme ke čtvrté skladbě – „The Shattered Fortress“. Je to pátá a poslední píseň, která se věnuje léčení z alkoholové závislosti bubeníka Mikea Portnoye. Celý příběh je rozdělen do dvanácti částí a název má „Twelve-Step Suite“. Problém je v tom, že první song „The Glass Prison“ na albu „Six Degrees of Inner Turbulence“ byl skvělý, další část „This Dying Soul“ z něj vzala pár riffů, pár nových přidala, „The Root of All Evil“ udělalo to samé, pak znovu a znovu a vzniklo z toho „The Shattered Fortress“. Kolosální hybrid, který kombinuje v sobě snad všechny dobré části starších songů. Ty songy byly super, proč by se mi neměla líbit procházka po starších albech s třešničkou na dortu? Nebudu dělat, že mi vadí, že je to opakování a vykrádání sebe sama.

Další zajímavá část je otvírák „A Nightmare to Remember“, který měl mimochodem živou premiéru právě u nás, v Praze. Začíná hutnými tvrdými riffy a po chvíli poznáváme styl starých dobrých Dream Theater. Portnoy bubnuje opravdu zběsile, pořád ale technicky a přesně, Petrucci sází do hlav riffy a sóla, tomu přizvukuje Rudess s klávesami a Myung do toho hučí baskytarou. Musím pochválit LaBrieho, na albu podává velmi dobrý výkon stejně jako na koncertu. Ovšem mě absolutně neberou vokály, asi trochu zkreslené, o které se postaral Mike Portnoy a které se docela dost vyskytují právě v „A Nightmare to Remember“. Ta je o autonehodě, kterou prožil John Petrucci (kytarista).

Dále máme „A Rite of Passage“, kterou jsme taky měli možnost slyšet naživo, která ale hodně staví na chytlavosti refrénu, jinak nemá kromě jednoho riffu a sóla moc co nabídnout. Sice je to vůči Portnoyovi nefér, ale vůbec mě nevzala „The Best of Times“, kterou napsal svému umírajícímu otci. Srdceryvná balada plná vzpomínek na otce bohužel nezískala moje sympatie. Další balada „Wither“ není špatná, ale zase není úplně kulervoucí. Nejlepší na albu je ale epos „The Count of Tuscany“. Tahle píseň by měla být společně s několika dalšími definicí Dream Theater – má všechno, co od nich může člověk chtít. Riffy, změny tempa, chytlavý refrén, zajímavý příběh, dobrá sóla a vůbec instrumentální části, klidnou pasáž a finále, které postupně graduje. Excelentní.

Album rozhodně není perfektní. I když se mi „The Shattered Fortress“ líbí, nemůžu zapřít podobnosti v ostatních písních a to už by se stávat nemělo. Epická „The Count of Tuscany“ je výtečná, pak jsou na albu i dobré písně, pak dobré části v horších písních a pak nuda. Opravdu velcí fandové asi zuří, pro mě to zas tak špatné není a pro někoho, kdo do Dream Theater teprve proniká nebo k nim nemá takový vztah, je to asi skvělý odrazový bod a přinejmenším dobré rockové/metalové album.