Země: USA Žánr: alternative metal Datum vydání: 9.4.2013 Label: Eleven Seven Music Tracklist: 01. Anytime Anyplace 02. Die for Nothing 03. One Finger and a Fist 04. Digging These Holes 05. Saturday Night 06. Low Crawl 07. Life of Misery 08. Broken Again 09. Understand 10. Bleed with You 11. Skip to the End Hodnocení: 8/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Čas vážně šíleně letí. Loni v létě tomu bylo již deset let, co Dave Williams, úplně první z plejády vokalistů v řadách Drowning Pool, opustil tento svět. Bylo mu tenkrát akorát 30 a zemřel kvůli srdečnímu onemocnění. Hodně velká škoda a tenkrát obrovská tragédie. Bohužel je ale údělem nadaných lidí (mezi které Dave bezesporu patřil) umírat často brzy a zbytečně. Vždycky mě zajímalo, jakým směrem by se hudba této smolné formace ubírala, kdyby byl Dave pořád živ. Hnedka první album, “Sinner”, zajistilo kapele nehynoucí slávu a podle některých škarohlídů byla laťka již od začátku posazena tak vysoko, že jednoduše předběhla svou dobu a Drowning Pool bez původního zpěváka nemají absolutně žádnou šanci ji někdy překonat.

Osobně k podobným rýpalům patřím také a každé další album Drowning Pool vyhlíží s mírným skepticismem a u “Resilience” toto platilo dvojnásobně. Především proto, že pátá studiovka se opět neobešla bez už klasické změny na postu frontmana. Ve skutečnosti jediným zpěválistou, který v Drowning Pool vydržel více než jednu fošnu (jmenovitě “Full Circle” a “Drowning Pool”), jest Ryan McCombs, který se ale v roce 2011 trhnul a rozšířil řady kolegů Soil, u kterých krákal již dříve. Před ním, v době kolem desky “Desensitized”, stával za mikrofonem jistý Jason Jones, který se ale po komerčním neúspěchu alba rozhodl Drowning Pool opustit. Současným tahounem bandu se stal mladíček Jason Moreno, jehož jméno asi téměř nikomu nic nepřipomene.

Předchozím angažná se pro Jasona stala partička The Suicide Hook, která pro mě i přes nesporně romantický a přitažlivý název zůstává neznámou. V nejbližší době nemám prostředky pro změnu tohoto stavu, takže kdyby se některý ze čtenářů uvolil a do komentářů napsal případnou zkušenost, budeme v redakci jedině rádi. Každopádně Jasonův hlasový projev není vůbec špatný a dnes, měsíc po vydání “Resilience”, můžu celkem objektivně prohlásit, že stylem kapele sedl jako ta pomyslná prdel na plechový hrnec a jeho silnou stránkou se ukazují být melodické a čisté pasáže, na kterých se Drowning Pool vždycky dokázali až klukovsky vyřádit. Celkem sílu mají i tvrdší momenty a chraplák, leč zde byl podle mého o něco lepší zpěvák předchozí.

Nejpřitažlivější jsou však na novém albu kytarové pasáže a dovolím si prohlásit, že v ohraničené konkurenční oblasti se momentálně jedná o jedny z nejlepších, jaké dokáže scéna nabídnout. Přeci jen instrumentální část kapely je celých sedmnáct let neměnná a chlapci už přesně ví, jak do těch strun hrábnout. Místy zní kytara podtržená dunivou basovou linkou vážně noblesně a správně “přísně” a bez ní by byly skladby jen poloviční. Klobouček. Oproti minulé desce, která byla skrznaskrz nudná, jednoduchá a suchopárná, se vrací i nějaké to skladatelské umění a po chvíli útlumu tedy konečně dostáváme plnohodnotného nástupce placky “Full Circle”. Většina nového materiálu je zábavnou směsicí chytře aranžovaných skladeb, jejichž hlavním tahákem jsou refrénové části a které navíc zdobí prvotřídní technické zpracování. Ve skutečnosti mám z “Resilience” hlavně ten pocit, jako by Drowning Pool vzali všechny zajímavé nápady poslední dekády, naházeli je do kotle a s nejvyšším zaujetím se rozhodli uklohnit konečně o něco více než lehce nadprůměrnou desku. Škoda, že se tvůrčí proces zasekl někde v devíti desetinách a na finálním mixu najdeme několik zásadních přeslapů. Především v podobě dvou songů “One Finger and a Fist” a “Saturday Night”.

Na plnou hubu prohlašuji, že tyto dvě “písně” nejsou ničím jiným než jen pouhopouhou pozérskou výplní a plytkým pokusem Drowning Pool o následování přiblblých moderních trendů. První zmiňovaná předkládá prvoplánové násilí, zřejmě za účelem ukázky vlastní tvrdosti, což se jí ale absolutně nedaří a stává se tak spíše parodií sebe sama. Nehledě na název připomínající titulek jako vystřižený z nejhoršího druhu německého fekál kanálního porna. Zpěvný refrén nic nezachraňuje a skupině tahle košile ani trochu nesedí. Je jasné, že podobné počiny je třeba hodnotit trochu s nadhledem, ale macho metalové kapely, na které letěly nevyzrálé puberťačky, už jsou poněkud pasé. “Saturday Night” je výsměch sám o sobě a jako takový by tenhle epos měl fungovat coby párty (!) song. Mé modlitby zřejmě přišly všechny vniveč a nakonec přeci jen přišel den, kdy se jedna z oblíbenějších skupin potupila a dokázala se ztrapnit něčím, co se textově ocitá někde na úrovni tvorby Justina Biebera. Jen pro silné povahy a jedince trpící některými obskurními formami masochismu.

Nebýt tohoto usmoleného hnoje, jsem z “Resilience” nadšen jako z ničeho jiného v posledních několika měsících. Úvodní vypalovačka “Anytime Anyplace” navnadí a jestli o něčem v poslední době můžu s ledovým klidem prohlásit, že jest kulervoucí, je dokonalá “Life of Misery”. Refrén “Understand” nebo “Bleed with You” je radost poslouchat. Potěší i pomalá vzpomínka na Dava Williamse v podobě “In Memory of…”, super refrén v “Digging These Holes” nebo hard rocková dávačka “Blindfold”.

Zprvu jsem myslel, že je “Resilience” pouze dalším jarním zákuskem, o který se jen otřete a za měsíc si ani nevzpomenete. Ostatně po minulém průs… počinu, eponymně pojmenovaném “Drowning Pool”, by se ani nebylo moc čemu divit. Důkladný poslech mě však přesvědčil o opaku a až na zmíněné citelné šlápnutí do mušího nebe nemám vlastně co vytýkat. Nový hlas se osvědčil a doufám, že v nejbližších letech se dalších změn v sestavě už nemusíme bát a Drowning Pool se konečně dočkají klidnějšího a skutečně úspěšného období. “Sinner” leč zůstává nepřekonán. Možná příště? Nakročeno mají chlapci vskutku rázně.