Země: Nizozemsko Žánr: black metal Datum vydání: 2.4.2020 Label: Ván Records Tracklist: 01. Schim der wreken 02. Offerande aan de schimmen der afgestorvenen 03. Het zwarte hart van walging 04. Dolend verteerd 05. Hond der primaten 06. Sluimering van de dood Hrací doba: 33:59 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Sure Shot Worx

Nizozemští Duivel se poprvé představili v loňském roce prostřednictvím bezejmenného EP. To nabídlo dvě skladby o celkové délce bezmála dvanácti minut. Kapela se tu prezentovala hrubým syrovým black metalem, který se sice dal poslouchat v pohodě, ale nějak zásadně mě nezaujal – s čestnou výjimkou v podobě jedné pasáže. Úvodní song „Schaduw over God’s verdomde oord“ se totiž ve své polovině přelil do perfektní melodické části. Ta mě sice ohromně bavila, ale ten zbytek okolo už mě zas tak nesebral.

Přesto jsem usoudil, že si dlouhohrající debut „Tirades uit de hel“ šanci zaslouží. Jednak jsem doufal, že by snad Duivel mohli ve větší míře navázat na vzpomínanou melodickou pasáž. Za druhé tu na kytaru hraje Nachtraaf (zde jednoduše jako N.), což není nikdo jiný než VRDRBR z Urfaust. I jeho účast pro mě byla dost velkým lákadlem na to, abych se „Tirades uit de hel“ chvíli věnoval.

Stručně bych to řekl asi tak, že „Tirades uit de hel“ přirozeně navazuje na sound představený loni na neřadové prvotině, a to včetně všech kladů i záporů. Duivel tedy i tentokrát primárně drhnou syrový, avšak čitelný black metal. Tempo se povětšinou drží ve vyšších rychlostech a čerti se v té muzice šijou, aniž by je k tomu musel někdo dvakrát pobízet. Oheň tedy Duivel neschází. Přesto bych neřekl, že na mě jejich produkce působí nějak agresivně, nasraně nebo snad misantropicky. Spíš bych to popsal jako takovou obdobu drzého vagabunda, co vám vulgárně vynadá. Vzývání pekelného majestátu z té standardní polohy Duivel, která tvoří většinu „Tirades uit de hel“, moc necítím. Snad za to zčásti může kytarové ladění, snad i občasné „tupé“ rytmy.

Všehovšudy si nemyslím, že by byl black metal v podání Nizozemců nějak zásadně zajímavý. Poslouchat se to dá v klidu, ale žádná pecka to teda není. Na rozdíl od prvotiny mi aspoň přijde, že se Duivel na „Tirades uit de hel“ pokoušejí udělat ty riffy zajímavější a strukturu songů trochu variabilnější, viz třeba „Dolend verteerd“. Skrze „Hond der primaten“ si pak zase střihnou obligátní písničku ve středním tempu. Pořád ale nejde o nic, co by vás mělo zvednout ze židle, pokud zrovna sedíte, anebo zarazit do sedačky, pokud zrovna stojíte.

Stejně jako na prvním ípku však platí, že jakmile Duivel vybočí ze zaběhnutého standardu a pustí se do melodických pasáží, tak je to fakt super. Klávesová jízda ve druhé polovině „Offerande aan de schimmen der afgestorvenen“ nemá chybu a po předešlých minutách zní ohromně svěže. Podobné vyvrcholení přinese také závěrečná třetina „Het zwarte hart van walging“. Bohužel jde ale jediné dva skutečně silné momenty na celé desce.

V omezenější míře se o něco pokusí ještě finále „Dolend verteerd“ a klávesy problesknou ještě v úvodní „Schim der wreken“. Zdaleka se ovšem nejedná o něco tak poutavého jako v případě „Offerande aan de schimmen der afgestorvenen“ a „Het zwarte hart van walging“. Skladby, v nichž se Duivel soustředí výhradně na black metal bez výraznějších melodických výstřelků, tedy „Hond der primaten“ a „Sluimering van de dood“ jsou pak nezajímavé úplně.

Asi si dokážete spočítat, že z celkového hlediska na tom „Tirades uit de hel“ není zrovna chvályhodně. Dvě vrcholné pasáže jsou podle mého názoru excelentní a upřímně se mi líbí, ale celé album zachránit nedokážou.