Země: Česká republika Žánr: death metal Datum vydání: 16.8.2014 Label: Gothoom Productions Tracklist: 01. Intro 02. Apocalyptic 03. Inferno 04. Freedoom 05. Holykaust 06. Necrocult 07. Dystopia 08. Dysangelium 09. Oblivion 10. Dawn Hodnocení: 7/10 Odkazy: facebook / bandzone K recenzi poskytl: Dysangelium

Pro člověka, jenž českou death metalovou scénu sleduje jen okrajově, i když výstižnější by bylo říct, že ji nesleduje takřka vůbec, může být i mladá a relativně úspěšná skupina, jejíž debutové album sklízelo veskrze pozitivní reakce, naprosto neznámou partou, o jejímž fungováním neměl doposud ani to nejmenší ponětí. A protože správně tušíte, že tím neznabohem, který se na domácí metalové scéně orientuje jen opravdu zběžně, je má maličkost, tak můžu poodkrýt, že tou druhou částí skládačky, o jejíž existenci jsem neměl nejmenší tušení, je pardubická formace Dysangelium, která letos vydává své druhé album “Holykaust”.

Tato pětice klasického nástrojového obsazení o dvou kytarách, baskytaře, bicích a growlingu vznikla někdy v roce 2011 a debutové album na sebe nenechalo dlouho čekat, protože ve vlastním nákladu si jej kapel vydala hned koncem roku následujícího, a to i přes personální potíže a obměny, které se jí v začátcích nevyhnuly. Nicméně, máme rok 2014 a Dysangelium vydávají novinku, která hned ze svého krvavě rudého obalu křičí do světa, že tahle deska přináší zabijácký death metal. A když myslím zabijácký, tak doslova, protože nejenže se pánové lyricky a graficky potulují kolem klasických témat zahrnujících utrpení a bezmoc, stejně jako krvavé výjevy, ale co je hlavní, tak jejich materiál je ve skutečnosti velmi přesvědčivý a vyrovnaný. Když už jsem nakousl ten obal, tak co mi s ním trochu nekoresponduje, jsou malby v bookletu, ale to je zanedbatelný detail.

Celkem desítka skladeb, mezi něž počítám i úvodní hororové “Intro” a závěrečnou akustickou vybrnkávačku “Dawn”, při takřka padesáti minutách nemá vyloženě slabého místa. Neříkám, že se na “Holykaust” setkalo dohromady dříve neslyšené, to zase ne. Inspirace v amerických spolcích, jako jsou Obituary a Cannibal Corpse, je z mého pohledu dosti zřejmá, ale protože Dysangelium nesází pouze na hnilobný náklep bez špetky slitování a nebojí se sáhnout po nějaké letmé melodii nebo ten svůj pekelný oldschool death metalový stroj zpomalit do valivých rychlostních stupňů, tak je jejich druhý počin albem zajímavějším a z pohledu obyčejného posluchače i déle účinkujícím. Hodně se mi líbí jeho zvuková stránka, kdy zejména rytmická sekce je vytažená do popředí a typicky bublající baskytara nemá ve valivých pasážích (přímo se mi nabízí skvělý závěr “Necrocult”) chybu.

Většina kompozic se pohybuje kolem hranice pěti minut, nicméně nebojí se ji překročit, takže i když je hudební směřování Dysangelium otočené směrem ke klasičtějšímu pojetí death metalu dle americké školy, tak nelze přeslechnout progresivně laděný přístup ke kompozici, kdy se střídají tempa a skladby se postupně vyvíjí a jednotlivé nápady se na sebe nabalují. Dokonce i na první dobu jednoduše vypadající otvírák “Apocalyptic” se může pochlubit hned několika náladami, jimž dominuje pomalejší střední pasáž, k níž se spěje skrze rytmicky přesný úvod se zasekávanými riffy, které mají pořádné koule. V podstatě totéž se dá říci o skoro závěrečné “Oblivion”, která je jako buldozer. Šestiminutový těžkotonážní nářez s líbivě melodickými kytarovými sóly je přesně podle mého gusta a v závěru se tak skrývá jako jeden z vrcholů desky.

Osobně mi nejvíce zachutnaly rychlejší vály, kdy za ty nejlepší považuji našlapanou mlátičku “Freedoom” a již zmíněnou “Necrocult”, která v sobě nese řádnou dávku thrashové rychlosti, jež včas ustupuje a přenechává otěže deathově zběsilým pasážím. Jen škoda, že se zrovna v této skladbě nedostalo na kytarové sólo, která jsou jinak ozdobou jednotlivých skladeb. Ne, že by na nich stály celé songy, protože nejsou pravidlem a v každé písni je nenajdete, ale třeba již zmíněná “Freedoom” je díky pomalému a táhlému sólu v prostřední části mnohem zajímavější. Jak tak koukám, tak jsem při výčtu těch nejlepších skladeb vyzdvihl už dobrou polovinu stopáže, a když se tak zamyslím, mohl bych tak pokračovat až do konce, snad s výjimkou v podobě titulní “Holykaust”, která mě zas tak moc nechytla, ale nijak nevybočuje z vytyčené cesty, takže to není o tom, že by byla vyloženě špatná, jen mi krom skvělého sóla v závěru moc nešmakuje, ovšem pozitivní dojem nijak nekazí.

Aby bylo mé povídání kompletní, tak je nutno říct, že “Holykaust” je ošetřeno čistým zvukem, který vyzdvihuje jednotlivé nástroje, ale neděje se tak na úkor celistvé síly a ničivosti hudby. Vokalista Nekro se snaží, seč mu síly stačí, a jeho hluboký growling je do takto valivého death metalu jako stvořený. Pochvalu uděluji za to, že na rozdíl od mnohých kolegů se nebojí se svým vokálem trošku pracovat, a zvládá tak s přehledem jak hluboký mrtvolný growling, tak výše položený řev, který má taky pořádnou sílu. V tomto ohledu je nejdál asi “Dysangelium”, která mě po vokální stránce baví nejvíc. No, abych ten zvuk nějak uzavřel, tak jen krátké konstatování, že pokud patříte mezi příznivce moderního a kytarově orientovaného soundu, jenž se točí kolem rychlých riffů a občasných melodických výjezdů, tak nelze Dysangelium a jejich novinku nedoporučit.

Musím říct, že při všem tom death metalu, který nám do redakce chodí a jehož část si na recenze beru, je vždy příjemné, když člověk narazí na kapelu, jejíž materiál má hlavu a patu, který baví a i přes nicotnou stylovou invenci je radost ho poslouchat. A přesně tohle je případ Dysangelium. “Holykaust” je vyrovnaná deska plná silných skladeb, které se dobře poslouchají a dá se k nim vracet i opakovaně, což mi k pozitivnímu názoru na takto laděný death metal stačí. Co víc si taky přát než přesvědčivou kolekci od tuzemské party, která strčí řadu zahraničních spolků stejného významu hravě do kapsy a pomáhá tak vyvracet můj názor ohledně kvality tuzemské scény jako takové. Dobrá práce.