Země: Německo Žánr: power metal Datum vydání: 26.8.2011 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. Robin Hood 02. Nobody’s Hero 03. Rock of Cashel 04. Pandora’s Box 05. Breathe 06. Two Out of Seven 07. Faces in the Darkness 08. The Arcane Guild 09. Fire on the Downline 10. Behind the Gates to Midnight World 11. Every Night without You Hodnocení: nK_! – 6/10 H. – 6/10 Průměrné hodnocení: 6/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Je hrozné, jak ten čas letí. Deset let po největším teroristickém útoku na americkou půdu, chvíli před zvolením nového prezidenta naší maličké republiky a úctyhodných devatenáct let od založení kapely Edguy. Tihle nestárnoucí blázni se vytasili s pokračováním poněkud vlažně přijatého “Tinnitus Sanctus” a na úvod musím bohužel konstatovat, že se od něj přespříliš nevzdálili.

Pravdou tedy zůstává, že banda okolo frontmana Tobiase Sammeta opět a už poněkolikáté nepřináší svým fanouškům nic výrazně nového. Zmíněný “Tinnitus Sanctus” před třemi roky vzbudil spíše rozpaky než nadšení a nebylo se čemu divit – Edguy tehdy kopírovali nejen sebe a v rámci žánru prakticky kdekoho, ale dokonce i sesterskou Avantasiu, což byl tenkrát průser do nebe volající. Novinka na tom není naštěstí tak hrozně, ale jak jsem napsal o pár řádků výše, žádná sláva to také není.

První (a možná i poslední) věcí, která posluchače praští při prvotním poslechu přes čumák, je zjištění, že se od posledně Edguy opět nikam neposunuli. Stejně naaranžované písničky, naprosto stejně (neříkám, že je to nutně absolutně špatně) znějící Tobiasův vokál a dokonce i podobné rozvrstvení jednotlivých kousků po celém albu. Rychlejší vál, nic moc klipovka, slaďák… každému dle jeho gusta. Některým formacím vůbec nevadí, že znějí pořád stejně (viz např. Motörhead), ale uskupení typu Edguy na tomhle vážně trpí, protože postupem času začíná kapánek nudit.

Naštěstí pro nás (a nakonec i samotnou kapelu) není album vyloženě nudné a několik vydařených (byť provařených) kousků se najde. Taková “Two Out of Seven”, až na drobnou a trapnou odchylku v refrénu, zní překvapivě dobře a líbí se mi i “The Arcane Guild”. Asi jsem sentimentální, ale “Every Night Without You” mi připomíná několik srdcových písniček a poslouchám ji z celého alba nejraději. No jo, hard metalista…

Titulka nazvaná “Robin Hood” vyšla zároveň i jako první singl zároveň s poměrně povedeným klipem. Inu, to je jediná věc, která se Edguy upřít v žádném případě nedá. Jsou zábavní a nebojí se ze sebe udělat pořádnou legraci, ať už se jedná o koncertní vystoupení nebo video. Stačí vzpomenout na starší “Superheroes” a moudří už vědí. “Robin Hood” jako takový určitě neurazí, ale slyšeli jsme už i lepší věci. “Nobody’s Hero” je taková klasická Edguy střednětempá vypalovačka se silným refrénem. “Rock of Cashel”, “Pandora’s Box” a “Breathe” mě krom refrénu u druhé zmiňované ničím neoslovily. O “Two Out of Seven” jsem se zmínil výše a “Faces in the Darkness” oplývají vskutku vynikajícím refrénem a podmanivou kytarovou linkou, za kterou jí patří zvláštní “umělecké” ocenění. Předposlední dva vály, “Fire on the Downline” a “Behind the Gates to Midnight World”, obvykle přecházím bez většího zájmu.

Inu, Edguy se opět úplně nepředvedli. Poměrně mě to mrzí, protože se jedná o jednu z mých srdcových kapel, za kterou bych ještě před několika lety strčil ruku do ohně jako důkaz sázky na jistotu. Leč časy se mění a pokud ani příště nepřijdou s koncepčně odlišnou deskou, která netěží z kdysi bývalé slávy, tak nevím nevím, jak se budou fanoušci tvářit. Přeci jen, tři dobře znějící písničky na celém albu nejsou nic extra a koneckonců i tu šestku dávám spíše z nostalgie. Uvidíme za dva týdny na koncertě, zda si u mě tihle chlapíci spraví reputaci.

Další názory:

Tak se mi zdá, že Sammetův recept na alba Edguy je v posledních letech neměnný – vezme pár typických elementů klasických žánrových kapel, splácá to nějak dohromady a všichni mu za to zatleskají, jaký že to není skvělý skladatel. Některé pasáže na novince “Age of the Joker” jsou už opravdu nápadně podobné předlohám, že to chvílemi až zavání vykrádačstvím. Kdo to neslyší, ten si při poslechu zapomněl nasadit uši. “Age of the Joker” je ve své podstatě sbírka všech heavy/power/hard rock klišé, která si jen dokážete představit, což by za jistých okolností nemusel být až tak obrovský problém, jenže Edguy nejsou ten případ. Nebudu vám zase tvrdit, že je to neposlouchatelné, protože to není pravda, naopak se to poslouchá v pohodě, jenom jsem prozatím neobjevil jediný důvod, proč to poslouchat vícekrát, když existují hudebně i mnohem lepší a hlavně originálnější spolky stejného žánru. Veškeré snahy o nějaké ozvláštnění dost dobře nefungují a spíše otravují, polohy v zajetém stylu rovněž člověka nevytrhnou. Zarytí příznivci se mnou jistě nebudou souhlasit, ale takhle to prostě podle mého názoru je… pouze lehký nadprůměr (a to ještě jenom proto, že mám zrovna dobrou náladu).
H.