Země: Itálie Žánr: power / folk metal Datum vydání: 9.5.2014 Label: AFM Records Tracklist: 01. The Manifesto 02. King of the Elves 03. Elvenlegions 04. The Druid Ritual of Oak 05. Moonbeam Stone Circle 06. The Solitaire 07. Towards the Shores 08. Pagan Revolution 09. Grandier’s Funeral Pyre 10. Twiligth of Magic 11. Black Roses of the Wicked One 12. Witches Gather Hodnocení: 6/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Elvenking jsou pro mě kapelou, o kterou jsem tu a tam zakopl na metalových fórech jednak prostřednictvím videoklipů, jednak díky nadávání na snižující se laťku posledních počinů. Jak si však stojí tvorba Elvenking, to vpravdě netuším, neboť většinou jsem měl sám dost nové hudby k poslechu, a když už jsem hledal odpočinkový power metal, raději jsem sáhnul po Dragonland nebo Powerwolf. Nový počin italských fantasáků jsem tak pojmul jako první výraznější seznámení s kapelou a v případě úspěchu i pozvánku do zbytku diskografie.

“The Pagan Manifesto” mi však hned na úvod způsobilo mírný zásek srdce při pohledu na tracklist. Vážně si věří kapela natolik, aby dokázala nahrát power metalovou desku, co má přes hodinu, natož aby hned druhý song měl bez dvou minut rovnou čtvrthodinu? Osobně si stojím za tím, že hodinovou a delší desku zvládne málokdo a zejména delší kompozice jako takové jsou v (power) metalovém žánru docela oříšek. Bohužel to musím konstatovat i o Elvenking, protože třináctiminutový opus “King of the Elves”, který se u střízlivějších kapel mnohdy rovná třetině alba, působí ve vyváženosti alba slušný bordel.

Song sám o sobě je dost rozvláčný a v porovnání s následujícími skladbami poměrně nenápaditý. Obsahuje sice pár zvratů, ale díky nim “King of the Elves” na mě nepůsobí jako celek, ale spíše jako pár nesourodých částí pospojovaných nezáživnými, rádoby folkovými vyhrávkami. Ostatní skladby pak po takové masáži nutně působí jako svěží vánek a album s nimi konečně začíná chytat dech. “The Pagan Manifesto” se naštěstí po většinu své hrací plochy nesnaží působit kdovíjak vážně, takže pokud rozjezd alba byl výpravná nuda, se třetí “Elvenlegions”, která vyšla již dříve jako singl, začíná melodická jízda. Tu končí až velmi klidná, folková “Towards the Shores”, která v zásadě není špatná, ale klidně by mohla být o polovinu kratší. Druhá část alba se pak nese v duchu šlapavějších, rytmičtějších skladeb, což ale neznamená, že by v zásadě byla nějak horší.

Slušných momentů se najde v průřezu alba docela dost, nicméně je škoda, že to jsou z převážné většiny jen refrény a s nimi spojené nosné melodie, ve kterých tkví síla dobré poloviny skladeb. Nápaditý riff nebo jinou instrumentální krasotinu aby člověk pohledal. V tomto ohledu mi jako docela dobrá přijde čtvrtá “The Druid Ritual of Oak”, “Grandier’s Funeral Pyre” a závěrečná “Witches Gather”, většina alba je ale po instrumentální stránce nevýrazný power metal. Pokud však v něčem vidím opravdu výrazný problém, je to postupná ztráta pozornosti, která díky nemastnému, neslanému začátku začíná přicházet poměrně záhy. Právě čistě folkový předěl “Towards the Shores” v tomto ohledu působí jako uspavač hadů, sebevíc je skladba jako taková příjemná na poslech. Druhá půlka už prostě nedokáže zdaleka upoutat moji pozornost tolik, co ta první a v podstatě končí s parádní “Grandier’s Funeral Pyre” a od desáté skladby dál spíše pomalu skomírá.

Je to docela škoda, protože třeba závěrečná devítiminutovka “Witches Gather” je rozhodně jednou z nejpovedenějších skladeb na albu (možná nejlepší vůbec) i při své délce výrazně převyšuje “King of the Elves”. Skvělý nástup, chytlavá střední část plynule přecházející ve středověké melodie se silnými sbory v pozadí. Jemná folková mezihra a parádní závěr. V kontextu celé desky ale spíše působí jako poslední (sic velmi povedený) výkřik do tmy a její silný potenciál je zabit dost nešťastným umístěním na chvostu.

Osobně jsem čekal, že Elvenking začlení do hudby více folkových melodií a nástrojů, když už se škatulkují kamsi k folk/power metalu. V melodiích se sice dost často objevují housle, mnohem častěji mi ale melodie připomínají spíš klasickou hudbu, než že by měla mnoho společného s folkem (čest výjimkám). Je to spíše formální výtka plynoucí z mírného překvapení, hádám ale, že to je způsobeno neznalostí předchozí tvorby. Kolem a kolem je “The Pagan Manifesto” dost rozporuplné album. Na jedné straně obsahuje řadu dobrých refrénů a melodií, dokonce i pár opravdu silných a zapamatovatelných momentů. Totéž se dá říci o skladbách. Na druhé straně je album podle mého názoru až příliš postaveno právě jen na silných melodiích a refrénech, což mi přijde poněkud málo. Produkce je na vysoké úrovni a jasné, čitelné nástroje (palec nahoru za výraznou baskytaru) album posunuje o úroveň výše, nicméně zejména úvod alba a absence výraznějších riffů a práce kytar obecně v mých očích nutně posouvá hodnocení směrem dolů.

Přehnaná stopáž je taky jen ke škodě a rádoby výpravný opus “King of the Elves” by se dal s naprostým přehledem vypustit ve prospěch zbytku alba. Silné skladby by posluchače nakoply od samého počátku a nikoliv až poté, co je čtvrthodiny uspáván rozplizlou nudou. Že by navíc vynikl povedený závěr alba, snad ani nemusím zmiňovat. “The Pagan Manifesto” je tak díky všem svým neduhům vlastně jen lehce nadprůměrné album, jehož ambice mohly při nějaké čtyřicetiminutové stopáži mířit mnohem výše.