Země: Řecko Žánr: death / black metal Datum vydání: 7.11.2014 Label: Nuclear War Now! Productions Tracklist: 01. Of Morbid Existentialism & Unholy Sorrow 02. Sons of Fire & Brimstone Levitate! 03. My Hermetic Quest for Thy Blackest Temple 04. Darkness Impenetrable 05. Erect Bloodstained Totems 06. At the Antipodes of Chastity (Hail the Sons of Cain) 07. I Die Therefore I Exist 08. Charon’s Ride Over Wasteland 09. Der grausame Aspekt der menschlichen Wirklichkeit 10. Aiwass Arisen Hrací doba: 38:49 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Against PR

Promo fotky Embrace of Thorns jsou sice trošku vtipné, ale i tak jsem se na poslech nejnovějšího alba téhle řecké smečky relativně těšil – přestože nesoudná vizuální prezentace bývá jednou z věcí, které mě obvykle dokážou od poslechu úspěšně odradit a přestože jsem jméno těchto neznabohů až doposud neznal. Nicméně, helénský black metal mám obecně vzato v docela solidní oblibě a navíc se v Embrace of Thorns angažuje bubeník (zde působící pod nádherným pseudonymem Nuctemeron Bestial Ravisher of the Divine Harmony) z Burial Hordes, jejichž poslední fošna „Incendium“ se mi poměrně líbila, a také ze skvělých Heretic Cult Redeemer. A aby toho nebylo málo, hrají zde i další borci z řeckých formací, jejichž jména mi neznámá nejsou (z toho, co jsme zde už někdy recenzovali, lze zmínit War Possession), a v minulosti se zde mihnul i člen Dead Congregation. A to už je vcelku ucházející portfolio.

Kromě toho ve prospěch očekávání slušné úrovně hraje i dostatek zkušeností Embrace of Thorns – Řekové totiž stihli vzniknout ještě v 90. letech a vyjma početné řádky neřadových nosičů mají na kontě i čtveřici dlouhohrající záseků. A právě na ten poslední, jehož název zní „Darkness Impenetrable“, si v dnešní recenzi posvítíme.

Předně je ale nutné zlehka poupravit stylovou škatulku, kterou jsem výše nahodile zmínil. Ono je totiž trochu zavádějící nazývat Embrace of Thorns prostě black metalovou kapelou, jelikož na „Darkness Impenetrable“ hraje nezanedbatelnou roli i další extrémně metalový žánrový chlípník s krycím jménem death. A to do takové míry, že bych se skoro nebál Embrace of Thorns označit jako death / black metal, nikoliv black / death metal, čili vlastně říct, že death metal má mírně navrch, ačkoliv prezentace, stylizace i rouhačsky-okultní textová stránka spadají spíše do black metalového hájemství.

Anebo by to šlo ekvivalentně vyjádřit i tak, že je ten black metal v podání Embrace of Thorns hodně hrubou a neurvalou zběsilostí, což je z jistého úhlu pohledu možná i hezčí definice, neboť tahle nám zároveň říká, jak „Darkness Impenetrable“ ve skutečnosti zní. Z muziky Embrace of Thorns smrdí na sto honů špína a uctívání starých pořádků – což se ostatně dalo vcelku očekávat, když je pod vydáním „Darkness Impenetrable“ podepsána firma jako Nuclear War Now! Productions, u níž by bylo bláhové očekávat něco jiného než kurevsky zlý metal.

Je tedy asi zřejmé, že o nějakou vysloveně originální věc u Embrace of Thorns nepůjde. Nicméně i tenhle druh skupin, které vás na místě umlátí svými nábojovými pásy a tunou pyramid za rouhačství, když před nimi zmíníte, že klávesy v metalu taky občas nemusejí být špatné, mají jisté kouzlo. Samozřejmě to neplatí ve všech případech, ale s klidem mohu prohlásit, že zrovna v případě Embrace of Thorns to dle mého skromného názoru platí. Řekové vlastně nepředvádějí nic výjimečného nebo unikátního a „Darkness Impenetrable“ rozhodně není deska bez chyby, ale ta atmosféra, jež z muziky Embrace of Thorns vyvěrá, je opravdu dokonale hnusná a zlá – a to takovým způsobem, že na tom kapela těch necelých 40 minut s naprostým přehledem utáhne.

Minulá věta – konkrétněji tedy ta poznámka o atmosféře a jejím vyznění – byla důležitější, než by se na první pohled mohlo zdát, protože přesně tohle je tím důvodem, proč stojí za to si „Darkness Impenetrable“ poslechnout. Že je to docela málo? Pro někoho možná ano, ale mně osobně to v tomto konkrétně tady ke spokojenosti stačí, jelikož ten hnus je prostě parádní. Ono co si budeme nalhávat… o samotných skladbách toho zas tolik k povídání není, protože díky té jednotně špinavé auře poměrně splývají (ačkoliv při pozorném poslechu se rychle ukáže, že bezhlavé hoblovačky to taky nejsou), ale i tak to má takovou sílu, že mě „Darkness Impenetrable“ prostě baví mnohem víc, než bych sám čekal. A tím pádem to za sebe rozhodně mohu doporučit k propláchnutí ušního ústrojí. Jestli zrovna hledáte nečistý a nekompromisní black / death (anebo death / black?), který se s ničím nesere, ale primitivní také není, tak tady máte kandidáta.