Země: USA Žánr: alternative / neoclassical / avantgarde / electronica Datum vydání: 24.7.2012 Label: The Asylum Emporium Tracklist: 01. Fight Like a Girl 02. Time for Tea 03. 4 O’Clock (Reprise) 04. What Will I Remember? 05. Take the Pill 06. Girls! Girls! Girls! 07. I Don’t Understand 08. We Want Them Young 09. If I Burn 10. Scavenger 11. Gaslight 12. The Key 13. Hell Is Empty 14. Gaslight (Reprise) 15. Goodnight, Sweet Ladies 16. Start Another Story 17. One Foot in Front of the Other Hodnocení: Ježura – bez hodnocení H. – 6,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter K recenzi poskytl: Against PR

Emilie Autumn je opravdu zvláštní persóna, a to ze všech myslitelných úhlů pohledu, kolik jich jen může být. A jak už to tak v podobných případech bývá, pokud se ke všem těm neortodoxním jednotlivinám přidá tvůrčí zápal, dříve nebo později se příslušná osobnost dostane do povědomí těch, kterým nestačí šedivá realita všedního dne a hledají něco, čím si ten všední den trochu zpestřit. Emilie Autumn svůj tvůrčí zápal již dlouho uplatňuje na poli hudebním a za ty roky zvládla uzmout duši spoustě fanoušků po celém světě, protože její hudbě vedle nesporné originality nelze upřít ani tolik potřebná dávka kvality. S pomocí svých houslí, neuvěřitelně variabilního hlasu a vizáže, kterou zástupy slečen a žen uvádí v snění a kterou snad ještě větší zástupy chlapců a mužů nutí lapat po dechu (ano, také jsem z ní dost na větvi), už stihla nahrát dvě řadová alba a po dlouhých šesti letech od vydání velmi příznivě přijaté desky “Opheliac” navázala albem třetím, které nese název “Fight Like a Girl” a které statisíce fanoušků očekávaly snad nedočkavěji než předškolní dítě Ježíška…

Novinka navenek vykazuje všechny typické znaky dosavadní tvorby této umělkyně – je velmi dlouhé, textová stránka vychází z Emiliiných životních zkušeností a ta hudební mixuje ohromné množství stylů a nejrůznějších vlivů, jejichž většinu ani nejsem schopen pojmenovat. Ve srovnání s “Opheliac”, které jediné mám jakž takž naposlouchané, však vykazuje také dost zásadní rozdíly. Tím zcela a na první pohled zřetelným je značná vzájemná odlišnost skladeb, které se na albu nachází. Kdo si na “Fight Like a Girl” vyhradí něco přes hodinku času, se totiž dočká opravdu temných a zvrácených kusů, dokonale něžných pohlazení po duši, dojde i na čistě pozitivní energii a sílu, rádiovou hitovku nebo kabaretní rozpustilost, a to nemluvím o minutových intermezzech, které se už svou podstatou liší od všeho ostatního, co je na desce k nalezení.

Novinkou je také koncept, který celou nahrávku zastřešuje. A je to koncept, který není neznámý pro nikoho, kdo se o dění okolo Emilie Autumn alespoň trochu zajímá. Základním námětem je totiž osobní zkušenost s internací v psychiatrické léčebně, ke které došlo poté, co se Emilie v důsledku kombinace traumatizujících okolností a vlivu diagnostikované bipolární afektivní poruchy pokusila o sebevraždu. Vzpomínky na toto období následně shrnula v částečně autobiografickém románu “The Asylum for Wayward Victorian Girls”. Právě osobní zkušenosti upravené pro účely románu tvoří hlavní náplň textů, které posluchači novinka předkládá.

V dokonalém kontrastu se zdánlivě jednotícím konceptem však vystupuje skutečnost, která na 64 minut jinak vynikající muziky vrhá stín. Celá deska působí značně nekompaktně a spíše než organický celek je to sbírka jednotlivých skladeb, které skvěle fungují každá sama za sebe. Pokud tedy posluchač touží po uceleném zážitku, bez nastudování textů se asi neobejde. Naštěstí je Emiliině zpěvu opravdu perfektně rozumět a k jisté soudržnosti drobně přispívá také několik melodických motivů, které se tu a tam nenápadně vynoří a připomenou, že máme co dělat s příběhem. I tak se ale o žádně vzájemné provázanosti skladeb na jiné než příběhové úrovni hovořit opravdu nedá a ve srovnání s “Opheliac”, která drží pohromadě i bez konceptu, to vychází najevo dost zřetelně. To je však jediný problém, který jsem na “Fight Like a Girl” zpozoroval, a na zbytku neshledávám zhola nic, co by mi bylo jakkoli proti mysli.

Jak už jsem totiž naznačil, samotná hudba je opravdu skvělá. Na chuť jsem zcela nepřišel snad jedině úvodní titulce, ale jinak co skladba – to přinejmenším velmi dobrá záležitost, většinou pak skvost. Skrývá se v nich ohromné množství nejrůznějších emocí, jsou (a to ani v nejmenším nepřeháním) naprosto fantasticky nazpívané a v neposlední řadě napsané s ohromným citem pro kombinaci všech hudebních výrazů, kolik jich tu jen je. Výsledkem jsou pak tak luxusní skladby jako “Time for Tea”, “Take the Pill”, “Goodnight, Sweet Ladies”, “One Foot in Front of the Other” a dalších. Nebudu tu přeci přepisovat většinu tracklistu…

Jak vidno, Emilie Autumn na novince potvrzuje, že si pozornost nevysloužila ani zdaleka jen půvabem a výstřední image. “Fight Like a Girl” je čistě po hudební stránce opravdu výborné album, a kdybych mě hodnotit číselně, ani za nic bych nešel pod 8,5. Jenže pak je tu ten problém s neuceleností, která ten vynikající dojem trochu kazí. Nemám však to srdce kvůli tomu srážet hodnocení nahrávce, která se mi opravdu na každý pád líbí a která se při dostatku času a výhradní pozornosti musí zákonitě zalíbit každému, kdo je naladěn na stejnou vlnovou délku, na které Emilie Autumn vysílá. Trochu alibisticky si tak protentokrát odpustím číselné hodnocení, i když jsem přesvědčen o vysokých kvalitách desky, a nechám verdikt na každém z posluchačů. Obzvlášť v tomto případě je totiž hodně spekulativní, nakolik a pro koho jsou negativa negativy…

Další názory:

“Fight Like a Girl” ve své podstatě není vyloženě zlé, naopak, pokud bychom brali čistě jenom jednotlivé písničky, jak jsou samy o sobě, musel bych hodnotit rozhodně výš, ale jako celek má album jeden obrovský zásadní problém – absolutně nedrží pohromadě. Víc než jako deska “Fight Like a Girl” působí jako pouhá kompilace nápadů a písniček, které Emilii Autumn za posledních šest let od minulé nahrávky “Opheliac” napadly. Považte sami – první titulka je nefalšovaná popová písnička, “Time for Tea” je na poměry zbytku alba opravdu temná, “4 O’Clock (Reprise)” je jak z nějakého soundtracku, “What Will I Remember?” je relaxační klídek, “Take the Pill” je nasáklá industrialem, “Girls! Girls! Girls!” by se neztratila v žádném kabaretu, “I Don’t Understand” je opět odpočinková, následuje nervní “We Want Them Young”… atd. atd. Každý pes, jiná ves, každý song, bez přehánění jiný styl, jiná nálada, sám o sobě je v podstatě každý dobrý, ale dohromady to moc nemá hlavu ani patu. Velká škoda…
H.