Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 18.5.2020 Label: Terratur Possessions Tracklist: 01. Kroppens mani 02. Forringelse 03. Irrgangen 04. Daukjøttet Hrací doba: 36:41 Odkazy: – K recenzi poskytl: Sure Shot Worx

V listopadu 2018 vydala norská formace Misotheist svůj bezejmenný debut. Ten mně osobně přišel – a vlastně pořád přijde – docela dobrý. Jasně, nejedná se o nic revolučního a vlastně ani originálního, ale jako cvičení na téma současného norského black metalu to fungovalo uspokojivě. Tři dlouhé songy, vytrvalé zastřené riffování, kvalitní atmosféra – může se to zdát jako docela málo, ale někdy i vcelku jednoduchý recept postačí k tomu, aby vznikla povedená nahrávka.

Proto mě vcelku potěšilo, když záhy na to, konkrétně hned v březnu 2019, Misotheist ohlásili druhou řadovku, která měla vyjít v průběhu roku. Zároveň s tím se ven rovnou dostala i ukázka „Benefactor of Wounds“, přičemž i ta se mi zdála dobrá.

Vydání druhé řadovky Misotheist se ovšem někde zaseklo a ani teď, o rok a půl později od svého ohlášení, ještě není venku. Namísto toho trochu překvapivě vyšel nepojmenovaný debut Enevelde, nového projektu zpěváka B. Kråbøla. Naštěstí ani ten není vůbec špatný.

V jádru lze ale o Enevelde říct prakticky to samé, co už jsem výše prohlásil na adresu Misotheist – žádná revoluce se nekoná, na desce se pouze kultivují již známé žánrové postupy. Podobnosti se spřízněnou kapelou najdou i nad rámec základního směřování a stejného žánru, viz třeba opětovná orientace na skladby delšího rázu.

Jsou tu ale i zásadní rozdíly. Což dá rozum, protože kdyby Enevelde a Misotheist zněli stejně, asi jen těžko by mělo smysl vydávat album pod hlavičkou jiného projektu. Hudba Enevelde je čitelnější oproti syrovějšímu přístupu Misotheist, také je variabilnější, více si hraje se střídáním temp a obecně vzato se víc spoléhá na melodie. Atmosféra bohužel není natolik strhující a „Enevelde“ nenabízí žádné tak silné momenty, jakým byl třeba závěr „Carriers of Captivity“. Přesto všechno si svou úroveň drží a také dokáže navodit nějakou náladu.

Řekl bych, že „Enevelde“ obecně navazuje na zvuk a atmosféru kapel sjednocených pod značkou Terratur Possessions, kde také deska, stejně jako debut Misotheist, vyšla. Má to ten snad už charakteristický feeling „moderního“ norského black metalu, který se ovšem za svou oddanost fundamentům žánru nestydí, naopak ji chápe jako výsadu. Můžete mi sice tvrdit, že srovnání s čelními představiteli téhle vlny Enevelde nesnese, a v určitém ohledu budete mít pravdu, protože tady se hraje víc na řemeslo než na vizi, ale abych byl upřímný, Enevelde a vlastně i Misotheist mě ve skutečnosti baví poslouchat víc než třeba svého času tolik vyčkávané debuty One Tail, One Head či Mare.

Ha, čekám, že teď se někomu protočily panenky, že co za kokota tohle může napsat, ale upřímnost mi velí občas říct i něco trochu nestandardního. Já vím, že Enevelde není žádné veledílo a že se mi album líbí víc, než by si pravděpodobně zasloužilo, ale nějakým způsobem na mě ta Kråbølova variace na dané téma prostě funguje. Deska Misotheist mi sice přišla ještě o něco lepší, ale i první řadovka Enevelde se mi strefila do nálady a našel jsem si v ní kus onoho pověstného feelingu. A co víc než feeling bychom od dnešního norského black metalu měli chtít? Spokojenost.