Země: Itálie Žánr: avantgarde jazz metal Datum vydání: 21.6.2012 Label: Agonia Records Tracklist: 01. Black Prism 02. Raqia 03. Stardust Rain Hodnocení: Zajus – 6,5/10 H. – bez hodnocení Odkazy: facebook

Nebudu se tvářit jako znalec a již nyní čestně prohlásím, že tvorbu Ephel Duath neznám tak, jak bych si sám přál. Ačkoliv jsem si těsně před vydáním EP “On Death and Cosmos” poslechl všechna jejich dosavadní alba, vždy šlo spíše o první seznámení a k bližšímu prozkoumání jsem se tak u žádného z nich zatím nedostal. Ono to však není úplně od věci. Ephel Duath jsou totiž kapelou, která se neustále vyvíjí, a upoutání k její starší tvorbě by tak mohlo svazovat můj pohled na nový materiál. Ještě než se však pustíme do jeho detailnějšího rozboru, pojďme se krátce podívat, jakou kapelu si k jejímu nahrání mozek kapely Davide Tiso sestavil. Jde totiž o jména velmi zajímavá. O vokály se postarala průkopnice ženského growlingu Karyn Crisis, baskytary se zhostil již téměř legendární Steve DiGiorgio a bicí si vzal na starost talentovaný Marco Minnemann. S takovými jmény by instrumentální stránka alba měla být takřka automaticky dokonalá. Když se navíc přidá produkce Erika Rutana, měl by být jistotou i fantastický zvuk. O to více tak vše stojí na skladatelských schopnostech Davida Tisa. A právě to je důvod, proč “On Death and Cosmos” není zdaleka tak dobré album, jak by se dalo čekat.

Od vydání debutu před dvanácti lety prošli Ephel Duath zásadním vývojem. S každým novým albem posouvali laťku složitosti své hudby o něco dál, a tak zatímco “The Painter’s Palette” bylo vcelku dobře poslouchatelné avantgardně metalové album (což zní tak trochu jako protimluv), “Through My Dog’s Eyes” již bylo mnohem hůře stravitelné. “On Death and Cosmos” v tomto trendu pokračuje a jeho vstřebání se tak snadno může stát noční můrou posluchače.

Tisova práce s kytarou je ovšem přinejmenším zajímavá. V podstatě si ji lze představit jako zcela nesouvislý tok tónů, mnohdy disharmonicky pospojovaných v těžko uchopitelné celky. Tyto rozsáhlé plochy neobsahují nic k zapamatování. Výjimkou je snad jen pár chvil, kdy Tiso hraje mnohem vyšší tóny, které vystoupí z okolního ruchu a upoutávají na sebe pozornost, ale těch je jen pár. Jediné místo oddechu se pak nachází na rozhraní první a druhé skladby, jelikož zde převládají jemné, téměř akusticky znějící melodie.

Hlas Karyn Crisis je neméně významnou složkou. Její řev je zcela nekompromisní, což je dále podpořeno vrstvením jejich vokálů. Její hlas tak dostal velikou sílu. V některých místech je možné zaslechnout v jedné z vrstev velmi intenzivní čistý zpěv, ovšem jde spíše o výjimku. Bohužel vokály velmi rychle spadnou do jakési rutiny a těžko vás pak mohou překvapit. Podobné to je i s basou Steva DiGiorgia. Většinu času obdivuhodně kopíruje Tisovy nepředvídatelné kytarové výpady a do osamělých výletů se pustí jen několikrát. Pokaždé je však o příjemné osvěžení. Marco Minnemann se ukázal jako člověk na svém místě. Tisovi je důstojným partnerem a jeho neustálé změny tempa mě vážně baví.

Problém celého EP “On Death and Cosmos” je však víc než jasný. Přestože jde o hudbu značně netradiční, kvůli nemožnosti zapamatovat si víc než jen ojedinělé střípky se vám snadno vše slije do jediného zmateného guláše. Je jedno, o kterou ze tří skladeb jde, všechny jsou stejně neuchopitelné. Na starších albech Ephel Duath přitom Tiso dokázal skloubit avantgardu s poměrně solidní poslouchatelností. “On Death and Cosmos” je deska mnohem komplexnější, a posluchač tak musí být na stejné vlně s jeho autorem, aby dokázal ocenit jeho potemnělou zmatenost. V mém případě k takovému propojení nedošlo a kvalit starších alb Ephel Duath tak “On Death and Cosmos” v mých očích zdaleka nedosáhlo.

Další názory:

Ephel Duath, co dodat. Není žádným tajemstvím, že muzika tohoto uskupení byla vždy řádně šibnutá, na čemž EP “On Death and Cosmos” nemění zhola nic. Dost těžko se ten jejich hodně svojský mix jakéhosi avantgardního jazz metalu, který má však v současné době blíže k nadžánrovému pojetí hudby než k čistému metalu, popisuje, je však jisté, že to rozhodně má své nevšední kouzlo a ve všech třech sladbách na “On Death and Cosmos” se nachází dost lahůdek a různých hudebních vtípků. Ačkoliv má EP jen necelých 20 minut, nepochybuji o tom, že drtivá většina lidí se ve víru všech těch najazzlých riffů naprosto ztratí a po chvíli tenhle vodopád nápadů znechuceně vypne, i já sám se v tom stěží orientuji a to jsem zrovna člověk, jemuž se podobné vyhulenosti velmi líbí. Ostatně to je také důvod, proč v rozhodování mezi 8/10 a bez hodnocení vyhrála právě možnost nehodnotit. Nicméně není pochyb, že “On Death and Cosmos” rozhodně má něco do sebe, byť to většina lidí asi nebude schopna strávit.
H.