Země: Nizozemsko Žánr: symphonic metal Datum vydání: 9.3.2012 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. Karma 02. Monopoly on Truth 03. Storm the Sorrow 04. Delirium 05. Internal Warfare 06. Requiem for the Indifferent 07. Anima 08. Guilty Demeanor 09. Deep Water Horizon 10. Stay the Course 11. Deter the Tyrant 12. Avalanche 13. Serenade of Self-Destruction Hodnocení: Ježura – 8/10 H. – 7/10 Madeleine Ailyn – 9/10 Průměrné hodnocení: 8/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Můj vztah k Epice trvá už docela dlouho a za ty roky si prošel jak nepochopením, tak nekritickou adorací, a nakonec zakotvil ve vodách střízlivého respektu a obdivu. Proč taky ne, když drtivá většina dosavadní tvorby patří k tomu absolutně nejlepšímu, co v rámci kvalitativně skomírajícího žánru symfonického metalu v posledních letech vzniklo a vzniká. Alba “The Divine Conspiracy” a “Design Your Universe” pak platí za pomyslný monument a právě jejich jména skloňují ti, kteří považují Epicu za novodobé vládce žánru. Když však taková kapela vydává nové album, provází jej nejen nadšená očekávání oddaných fans, ale zákonitě také obavy, zdali se umělcům podaří udržet nebo dokonce překonat nastavenou laťku. A přesně taková očekávání a otázky budí i novinka jménem “Requiem for the Indifferent”…

Abych pravdu řekl, snad jsem si ani nepřipouštěl, že by mě “Requiem for the Indifferent” mohlo zklamat, tak moc mě Epica v posledních letech ujistila o svých kvalitách. Prvnímu protočení novinky tak následovalo lehké nadšení. Sice mi úplně nedocházelo, co jsem to právě doposlouchal, ale na každý pád se mi to líbilo. Jenže jak počet poslechů narůstal, nadšení vystřídala střízlivost a na její místo se nakonec drze vecpala rozpačitost, která nakonec přešla ve stejné lehké nepochopení, jako po prvním poslechu. A přitom kdybyste mi dali vybrat mezi prostým zhodnocením dobré/špatné, bez rozpaků zvolím lichotivější možnost. Kde je tedy zakopaný pes? Čím to, že nelze jednoznačně říci, pod co se to banda Nizozemců a Belgičanů vlastně podepsala? Pitva právě začíná…

První, co posluchače praští (nebo spíš nepraští) do uší, je celková umírněná atmosféra celého alba, přičemž jedním z hlavních strůjců toho to dojmu je zvuk. Znát je to hlavně na kytarách, o něco méně pak na bicích – je to takové neostré, chybí tomu průbojnost. Pusťte si libovolnou skladbu z “The Phantom Agony” a hned bude vědět, o čem mluvím. Jenže jen sotva to lze považovat za chybu, když se to v kontextu charakteru samotné hudby jeví jako zřejmý záměr. Album totiž postrádá zřejmé hity. Nechápejte to špatně, necelá hodina a čtvrt stopáže je plná výborných momentů i delších pasáží, akorát žádnou ze skladeb nepovažuji za čistou bombu, která jede na plné obrátky od začátku do konce a nenechá posluchače vydechnout – takové to “in your face” se prostě nekoná. Bylo by ovšem hloupé tvrdit, že to album nějakým způsobem degraduje do pozice druhořadého materiálu, to rozhodně ne. Ono totiž boduje trochu někde jinde. Jeho tracklist totiž není jen sbírka písniček, ale spíše programem koncertu nějakého klasického díla. “Requiem for the Indifferent” se vyznačuje mimořádnou pospolitostí, plyne jako celek a kvalita je k nalezení napříč celým albem, byť v ne tak sugestivní formě, jak byste možná čekali. Z tohoto úhlu pohledu je album mnohem blíže kompozicím mistrů klasické hudby, pochopitelně však s notnou dávkou nadsázky.

Jak to ale zní, to je, oč tu běží. Kapela bohudík nesází na klasické schéma sloka-refrén-sloka, ale v rámci jednotlivých skladeb je opět znát příklon k rozmáchlejším a nápaditějším tvůrčím postupům, které mají za výsledek mimo jiné skutečnost, že skladby žijí. Na tomto formátu pak posluchačovo ucho oblaží množství líbivých, ale přitom inteligentních, vkusných a nepodbízivých melodií, odprezentovaných tolik obdivovanou rusovlasou krasavicí. Výsledkem je nahrávka, která sice nebrousí hrany a nehoní se za extrémy, ale namísto toho působí klidným, uvědomělým a dospělým dojmem. Koneckonců, muzikanti už nejsou žádní nevybouření mladíci a jejich nové dítko podle toho vypadá.

Když už jsem tu ale zmínil Simone, krátce bych rozebral její výkon za mikrofonem. Rozhodně nehodlám zpochybňovat její nesporné pěvecké kvality, neboť i zde předvádí, že má všeobecná adorace její osoby základ vedle fešné tvářičky také v mimořádném nadání. Občas jsem se však přistihl, že mi její zpěv přijde trochu nepříjemný. Nejsem stran zpěvu jakkoli vzdělaný, ale troufám si tvrdit, že je to stinná strana jinak vrcholně chvályhodného využívání co nejrozličnějších hlasových poloh. Ta klasická je totiž zastoupena jen zřídka, takže elektrizující čistota, jaké jsme byli svědky na “The Phantom Agony”, zde trochu chybí. Záhadou ale zůstává, proč jsem si na hlasově pestrém “Design Your Universe” ničeho takového nevšiml. To už ale musí posoudit každý, takže pokročíme dále.

Instrumentální stránka alba, to je můj šálek čaje. Neříkám, že je to extáze od začátku do konce, občas se najde i pasáž, která mi po chuti moc není, ale když se duo Jansen–Delahay utrhne ze řetězu, je to vážně zážitek, který dává zapomenout i na ty ne až tak slavné momenty. Perfektní sóla nebo kytarové vyhrávky, které by se neztratily ani v díle některého z klasicistních velikánů budiž příkladem. Mám-li zmínit nějaké konkrétní skladby, namátkou mě napadá třeba titulní “Requiem for the Indifferent” nebo závěrečná “Serenade of Self-Destruction” (shodou okolností dvě nejdelší a také nejepičtější kompozice), ale je toho mnohem víc. Markovi Jansenovi skládám velkou poklonu, neboť si na jednu stranu uchovává svůj rukopis, na stranu druhou jej ale posunuje pořád dále. Výsledkem jsou skutečné lahůdky. Také proto Epica na svém pátém albu nepůsobí jako parodie sebe sama a její projev se i při zachování úcty ke starším album stále mění. Vzpomínám si, jak jsem v recenzi posledního alba Nightwish strhal jeho instrumentální stránku, a Epica je přesný opak – zcela podle mého gusta. Takhle to vypadá, když není hlavní mozek kapely megalomanský klávesák, ale řádově střízlivější kytarista. Vážně bych ocenil, kdyby si Tuomas vzal z Marka příklad, pokud se mu tedy ještě kdy zachce nahrát symphonic metalové album…

Recenze je u konce a zůstává otázka, kterou jsem naznačil už na samém začátku – podařilo se “Requiem for the Indifferent” překonat své předchůdce? Abych pravdu řekl, nevím. Pořád se ve mně perou dojmy a já je neumím zcela jednoznačně rozsoudit. Bezesporu jde o dobrý materiál, který vysoko nad průměr vytahují jeho perfektní dílčí prvky, dospělý naturel, klasické postupy a originalita jak vzhledem k ostatním kapelám žánru, tak vzhledem k vlastní tvorbě. Na druhou stranu se místy nemohu zbavit dojmu jisté nedotaženosti, jako by tomu k triumfu nějaká drobnost chyběla. Když nad tím ale přemýšlím, “The Phantom Agony”, “Design Your Universe” a “Requiem for the Indifferent” vlastně přímo srovnávat nejde. Navzájem se tolik liší, že by to nebylo fér. Abych to ale nějak rozseknul, “Requiem for the Indifferent” mě z téhle trojice baví asi nejméně. Sice je to jenom o chlup, ale je to tak. Nic to však nemění na tom, že je to velice dobrá deska, která se dnes sklání jen před svými zcela brilantními příbuznými. Je však dost dobře možné, že za nějaký ten čas dostoupí výšin “The Phantom Agony” a “Design Your Universe”. Jedině čas tedy dovede říci, jak moc dobrá vlastně je…

Další názory:

Ale jo, není to zlé. Sice je pravda, že mi Epica vždy přišla jako malinko přeceněnovaná skupina, přesto v současnosti bezesporu patří k tomu lepšímu ve svém stylu (ne, neprotiřečím si – je to dáno tím, že co do kvality zas až tak velkou konkurenci nemají), což do puntíku potvrzuje i novinka “Requiem for the Indifferent”. S nějakými obsáhlejšími rečičkami tentokrát zdržovat nebudu, neboť si myslím, že samotná recenze mého kolegy je dostatečně vyčerpávající, takže jen zmíním, že podle mého názoru je první polovina desky znatelně lepší a nacházejí se v ní všechny tři nejzajímavější skladby – jmenovitě jde o “Storm the Sorrow”, “Internal Warfare” a titulní “Requiem for the Indifferent”. Osobně bych se klasicky obešel bez pomalých balad (například “Delirium” onu zmiňovanou, jinak dobrou první půli nahrávky znatelně brzdí), ale žánroví fanoušci to tak asi mají rádi, takže remcání jednoho člověka, který “Requiem for the Indifferent” stejně poslouchal jen kvůli ohodnocení, je vlastně bezpředmětné. Pokud bych však měl mluvit o albu jako celku, nemám s ním žádný problém a poslouchá se příjemně.
H.

Vážně jsem si myslela, že už mě Epica nemůže překvapit. Po tak dobrém albu, jakým rozhodně “Design Your Universe” je, by snad bylo hřích očekávat něco stejně slušného, ne-li slušnějšího. Ovšem jen Bůh ví, jaké ztřeštěné prognózy se můžou rodit v hlavách těchto Nizozemců. A tak není divu, že “Requiem for the Indifferent” má kvality minulého alba a jde ještě dál. Hra s vokály, kterou rozehráli, se podobá stejné propracovanosti, na jakou jsme zvyklí třeba u Nightwish. Jenže na rozdíl od nich, Epica nesklouzavá do jiných stylů. Mám takový pocit, že ten jejich metal je rok od roku tvrdší a propracovanější. Což je z mého pohledu dobře. Stále jsou tu prvky, které mi připomínají starší skladby, jako byly například “Quietus” nebo “The Last Crusade”. Jenže jako by místo toho, aby se Epica stávala líbivější, posluchačsky roztomilejší, jako to teď ostatně dělají snad všechny symfonické kapely, přichází s dramatem. Na albu není vyloženě slabá skladba, která by tvořila třeba jen hloupou vycpávku. A nikdy si neřeknete: to už jsem slyšela někde jinde. Z těch nejzajímavějších nutno zmínit třeba tu nešťastnou a problematickou “Serenade of Self-Sestruction” nebo pomalejší “Deep Water Horizon”. A nemusím ani připomínat, že u Simone Simons už taky delší dobu očekávám, že už se dostane na hranice svých hlasových možností, a ono se to stále neděje, nehledě na to, že se pouští do stále zajímavějších akcí. Nakonec ještě zmíním silné texty. A teď už by to opravdu vypadalo, že musím dát desítku, ale bojím se, že jestli jejich další album bude ještě lepší, tak už se nebudu moct posunovat po škále. Takže dneska o bod méně.
Madeleine Ailyn