Země: Austrálie Žánr: death metal Datum vydání: 20.6.2018 Label: Lavadome Productions Tracklist: 01. Relic of Mictlantecuhtli 02. Serpentity 03. Elu Azag 04. Inverterror 05. Omegalitheos 06. Abyss Unknown 07. Culthulhunatic 8. Nusku Etu Genii 9. Omnilify 10. Subvoidal 11. Blasphemartyr 12. Intramort 13. Numina Moribundus 14. Kimah Kalu Ultu Ulla Hrací doba: 52:05 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Clawhammer PR

Rozepisuji recenzi a přemýšlím, jak jsou australští Eskhaton vlastně známí a jestli si zaslouží být nazváni skrytým pokladem deathmetalového undergroundu. Dalo by se říct, že ano, ale je to složitější. Už první album „Nihilgoety“ (2011) bylo nepochybně zajímavé a svojské. Vydání u Nuclear Winter Records, labelu Anastasise z Dead Congregation, má rovněž svou váhu. Ale osobně bych to se superlativy nepřeháněl, protože debut v mnoha technických ohledech strádal a vůbec mi přijde neohrabaný.

S „Worship Death“ (2014) došlo k pokroku na všech frontách a lze jej označit za nedoceněnou, přehlíženou desku. Stalo se tomu nejspíš proto, že když přišlo na chaotický death metal, tak všichni tehdy poslouchali Teitanblood, Impetuous Ritual, popřípadě Lvcifyre. Ale než abych tady naříkal nad nějakou nespravedlností, tak dodám, že „Worship Death“ ani náhodou nebylo dotaženo do důsledku jako desky výše uvedených veličin. Kdyby možná kapela o něco posečkala, našla si lepší label a hlavně, pokud možno, vyházela nezanedbatelné množství jalových a nepatřičných riffů, které kazily jinak kruté skladby, tak by letošní „Omegalitheos“ snad sklízelo zaslouženou nebo alespoň větší pozornost a nemuselo teprve pozvolna nabírat spád. Novinka neodbočuje z předem danému směřování, ale je prostě nejlepší a pokud přivřu oko, tak o něm mohu konečně říct, že zde je vše dotaženo, jak by víceméně mělo.

První přirovnání, které mě po obdržení proma napadlo, bylo, že „Omegalitheos“ zní jako naspeedovaný mix Angelcorpse s Portal, ale to by mohlo vést k nepříjemné generalizaci, kterou si tohle album nezaslouží. Hudbu Eskhaton například v ničem nepovažuji za avantgardní esoterické médium niterních pohnutek, jak tomu je právě u Portal nebo Impetuous Ritual, a už zcela vůbec ne za kopírku čehokoliv. Kytarová práce Eskhaton je mnohdy podivná a surreální, proto tedy může někomu evokovat ony Portal, ale všeobecně vzato tu cítím spíše vazby na vyhrocený brutal death s kvalitními technickými riffy prostý debilních slamů, tedy něco ve stylu Deeds of Flesh, Rebealliun nebo Abhorrence (BRA). V neposlední řadě nepochybuji, že se členové zároveň zhlédli v nepříčetnosti legendárních Sadistik Exekution a dalších australských brutalit. Takže celkově vzato, žádné čáry máry, prostě jen posedlost death metalem a snaha o co nejšílenější, nihilistický námrd, kde se brutalita a hororový surrealismus spářily opravdu svojským způsobem.

Asi největším důkazem, že Eskhaton vyrostli v prvotřídní kapelu, je fakt, že necelou hodinu hrací doby dokázali perfektně využít a nacpat výbornými kytarovými nápady. Nemám pocit, že by tu byla vysloveně zbytečná skladba a rozhodně tu nejsou „random“ riffy, které by prožitek kazily, jak se mi stávalo s deskou předchozí. Jasné, nějaké to „lepidlo“ mezi stěžejními nápady tu samozřejmě je, ale nic, co by ubíralo na atmosféře či intenzitě. Plynutí alba také pomáhají kratší, zpravidla atmosféričtější kusy. Pokud byste album chtěli pro začátek ochutnat jen v krátkosti, tak za nejsilnější skladby bych označil „Relic of Mictlantecuhtli“, „Culthulunatic“, „Omegalitheos“ a „Intramort“. Ovšem deska si zaslouží poctivý poslech, třeba už jen proto, že vyvrcholí na svém úplném konci.

Eskhaton mají na to být ultimátním žánrovým námrdem. „Omegalitheos“ se tomu velice přiblížilo a je jasné, že maniakálnější masakr letos nevyšel a jen tak nevyjde. Avšak jisté dílčí nedostatky by se stále našly. Nejslabší článek rozhodně spatřuji v produkci bicích, protože bubeník tu hraje strašná pekla, ale občas se mi stává, že ani při pozorném poslechu netuším, co kromě dvoukopákového koberce vlastně dál hraje. Možné je i to, že dotyčný pro všechen extrém už nezvládá na blány přitlačit, ale doufám, že se pletu a naživo mi bude krutě vyčiněno. Tak či onak, bicí a hlavně šroťák bych osobně prostě narval dopředu, protože pak by se deska jistě posunula za hranu, kdy by se i otrlým jedincům nevěřícně otvíraly tlamy. Platí sice, že když v mixu něco přidáte, tak jinde musíte ubrat, ale zde by tomu mohlo být klidně na úkor vokálů. Ty mají sílu, ale jsou také docela monotónní a s výjimkou jedné pasáže v „Culthulunatic“ a závěru „Kimah Kalu Ultu Ulla“ zas nic extra nepřináší.

V případě klasického desítkového hodnocení bych bez váhání sáhl po devítce, takže vězte, že „Omegalitheos“ je nesvatá povinnost nejen pro maniaky vyhledávající ty největší extrémy a zla, ale vůbec pro všechny, kteří nezamrzli u Six Feet Under, Devourment nebo Behemoth. Nechci z „Omegalitheos“ dělat jakési zázračné zjevení, holým faktem ovšem zůstává, že tohle je výborná deathmetalová deska o téměř liminální zběsilosti. Takže nebuď vůl/kráva, ohul hlasitost a klikni na ten „play“.