Země: Francie Žánr: symphonic black metal Datum vydání: 21.5.2021 Label: I, Voidhanger Records Tracklist: 01. Ezkikur 02. Salhn 03. Tyurh 04. Baahl Duthr 05. Agakuh 06. Eginbaal 07. Dy’th 08. Craânag 09. Zhaïc Daemon 10. Nominès Haàr 11. Xuiotg 12. Hjh’at Hrací doba: 77:50 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: I, Voidhanger Records

Asthâghul, jediný člen francouzského projektu Esoctrilihum, se tedy nešetří. A své posluchače také ne. Člověk už by si pomalu mohl pomalu vsadit, že každý rok vyjde nová řadovka, což by samo o sobě znamenalo docela ostré tempo, ale nezapomínejte na to, že ta nejkratší alba Esoctrilihum se zastavují těsně pod hodinovou hranicí. A poslední méně než hodinovou deskou bylo „Inhüma“ z roku 2018. Třeba loni si Asthâghul kromě velkého počinu „Eternity of Shaog“ našel čas ještě na EP „F’htansg“. Od jeho vydání uběhl půlrok a kousek a už před sebou máme další 78minutový náklad s názvem „Dy’th Requiem for the Serpent Telepath“.

Starší tvorba Esoctrilihum mě nijak zvlášť neoslovila. Předešlé dvě velké nahrávky „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ a „Eternity of Shaog“ ovšem zajímavé nepochybně byly, byť obě trpěly na nepřehlédnutelné a prakticky stejné neduhy. Když to shrnu v krátkosti, obě desky dokázaly nabídnout impozantní a působivé momenty, jejichž velikost ale ponižovala skutečnost, že Asthâghul okolo nacpal i dost vaty, jejíž poutavost značně pokulhávala. Což tak nějak vyplývá z definice vaty, že jo. V obou dobových recenzích jsem napsal prakticky totéž, a sice že Asthâghul by měl trochu zkrotit své ambice, nesnažit se za každou cenu o monumentální dílo, zkrátit stopáž a soustředit se především na to, co je na jeho tvorbě super.

„Dy’th Requiem for the Serpent Telepath“ si na první pohled tuhle výzvu k srdci nebere a pokračuje ve stejných intencích jako obě předešlé nahrávky. Jedná se tedy o další album míchající velké i veskrze průměrné momenty? No, ne tak úplně. Na druhý pohled se totiž ukáže, že v případě „Dy’th Requiem for the Serpent Telepath“ je realita nelichotivější…

Na předešlých počinech šlo Esoctrilihum určitě zaškatulkovat jako avantgardní kombinaci black metalu a death metalu. „Dy’th Requiem for the Serpent Telepath“ se zjevně snaží o to samé, ale tentokrát zůstalo jen u té snahy. Muzika Esoctrilihum se stále snaží působit jako něco uměleckého, ale ve skutečnosti se zde posunula spíš k obyčejnému symphonic black metalu. A to rozhodně nemyslím jako pochvalu. Když zrovna nehřímají klávesové nánosy, hraje se klasicky spíš neurážející průměr bez přidané hodnoty. Navrch mi místy vadí zvuk bicích, které občas znějí jako příliš okatý automat. Nevzpomínám si, že bych míval podobný problém na „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ nebo „Eternity of Shaog“.

Jestli v něčem Asthâghul dřív exceloval, šlo nepochybně o cit pro vytvoření majestátních působivých pasáží. I v tomto ohledu bohužel „Dy’th Requiem for the Serpent Telepath“ výrazně snížilo laťku. Skvělých momentů se zde objevuje citelně méně a vlastně žádný z nich nedosahuje úrovně, jaká byla ke slyšení ve vrcholných chvílích „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ a „Eternity of Shaog“. Což vlastně znamená, že skvělé momenty tu nejsou. Pár vcelku dobrých ano, ale to je ten nejvyšší strop, po němž „Dy’th Requiem for the Serpent Telepath“ sahá. A ani zdaleka se na téhle úrovni nenachází celou dobu. Ani zdaleka.

A ještě nezapomeňte na to, že „Dy’th Requiem for the Serpent Telepath“ trvá bezmála osmdesát minut. Asi nemusím dodávat, že při takhle naředěném a nijakém materiálu podobný délka zajišťuje dost ubíjející poslech.

Z posledních třech dlouhohrajících titulů Esoctrilihum platí „Dy’th Requiem for the Serpent Telepath“ za ten jednoznačně nejslabší, a to s takovým rozdílem, že hovořit o velkém zklamání rozhodně je na místě. Pořád si nemyslím, že by Asthâghul postrádal talent. Stejně tak ale stále platí, že by k tomu nutně potřeboval přidat o něco větší soudnost a také by opravdu nutně potřeboval nevydávat každý nápad, který kdy dostane. Nemusíme spekulovat o tom, že nelze dlouhodobě udržet kvalitu při každoročním vydávání desky výrazně delší než jedna hodina, protože by to časem mohlo být špatné. Už „Dy’th Requiem for the Serpent Telepath“ to bohužel ukazuje dost jasně.