Země: Francie Žánr: avantgarde black / death metal Datum vydání: 22.5.2020 Label: I, Voidhanger Records Tracklist: 01. Orthal 02. Exh-Enî Söph (1st Passage: Exiled from Sanity) 03. Thritônh (2nd Passage: The Colour of Death) 04. Aylowenn Aela (3rd Passage: The Undying Citadel) 05. Shtg (4th Passage: Frozen Soul) 06. Amenthlys (5th Passage: Through the Yth-Whtu Seal) 07. Shayr-Thàs (6th Passage: Walk the Oracular Way) 08. Namhera (7th Passage: Blasphemy of Ephereàs) 09. Eternity of Shaog (∞th Passage: Grave of Agony) 10. Monotony of a Putrid Life in the Eternal Nothingness Hrací doba: 61:44 Odkazy: facebook K recenzi poskytl: I, Voidhanger Records

O svém přístupu ke starší tvorbě francouzského projektu Esoctrilihum jsem hovořil již posledně v recenzi na „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“. Nepovažuji tudíž za nutné se k tomu nějak obšírně vracet, ale abych si to nezjednodušoval až moc, řeknu jenom, že právě až s touhle loňskou deskou jsem se začal o hudbu Esoctrilihum zajímat hlouběji, protože do té doby mě to nebavilo / nezajímalo.

Doufám, že to není dáno jen tím, že právě po „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ jsem si Esoctrilihum sám začal všímat víc, ale zdá se mi, že právě s touhle deskou se kapele začalo dostávat širší pozornosti. Přišlo mi, že minimálně již „Pandaemorthium (Forbidden Formulas to Awaken the Blind Sovereigns of Nothingness)“ z roku 2018 mělo určitý ohlas, ale právě až „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ se dočkalo širšího (samozřejmě relativně) uznání. Osobně bych řekl, že se tak stalo právem, poněvadž loňská nahrávka, ačkoliv nebyla dokonalá a měla svoje neduhy, oproti dřívějším počinům přinesla velké zlepšení a výrazně zajímavější náhled na black / death metal. Navzdory tomu, že už předešlá alba vykazovala avantgardní tendence.

Úvodní ukázky z „Eternity of Shaog“ mě zdaleka nezaujaly tolik jako kdysi ty z „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“. Stejně tak obálka pro mě znamená zklamání, protože zatímco minulý výjev mi přišel zkurveně epický, artwork „Eternity of Shaog“ působí trochu dětinsky. Což je jeden z posledních dojmů, jaké bych chtěl vidět v prezentaci seriózně laděného metalu, natožpak toho avantgardního.

Zajímavé nicméně je, že hudební obsah „Eternity of Shaog“ u mě opsal dost odlišný vývoj než předešlý počin. „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ znělo na první poslechy mocně a ty skutečně kreativní pasáže celkový dojem strašně tahaly nahoru. Až časem se ukázalo, že desku trápí i množství vaty a v jistých aspektech by jí slušela střídmost. „Eternity of Shaog“ se naopak zpočátku tvářilo docela jako zklamání; až další pokusy výrazně vyspravily dojem a ukázaly, že letošní novinka toho svému předchůdci nezůstává moc dlužna. Což se naneštěstí netýká jen kladných stránek, ale i těch záporných.

Začněme tím pozitivním. Je nesporné, že Asthâghul má talent a dokáže vidět i za základní deathmetalové vzorce. Přidávat tedy k jeho metalu přídomek avantgardní rozhodně sedí. Ty nejlepší pasáže jsou nepochybně vysoce nadstandardní a podobě jako u minulého alba se tu nechají najít opravdu velké, až impozantní momenty. Navíc se jich tu nachází i docela dost.

Buďme konkrétnější: finální třetina „Thritônh (2nd Passage: The Colour of Death)“ a navazující „Aylowenn Aela (3rd Passage: The Undying Citadel)“. Krásné zvonivé melodie v „Amenthlys (5th Passage: Through the Yth-Whtu Seal)“ a „Namhera (7th Passage: Blasphemy of Ephereàs)“. Majestátní klapky v „Shayr-Thàs (6th Passage: Walk the Oracular Way)“. V menší míře i některé konkrétní části „Exh-Enî Söph (1st Passage: Exiled from Sanity)“.

Jak vidno, nejde o jeden či dva songy. Dost písní nabízí něco skutečně zajímavého a i v těch dalších nejmenovaných lze zachytit nějaké zajímavé detaily. Všimněte si nicméně, jak dlouho jednotlivé stopy trvají. Kupříkladu „Thritônh (2nd Passage: The Colour of Death)“ má devět minut a než dojde k melodickému zvolnění v polovině, na nějž později naváže zmiňovaný skvostný motiv, musíte přežít první polovinu, která nijak zvlášť zajímavá není. Takhle se to má se spoustou dalších písní.

Jinými slovy řečeno, Asthâghul dokáže vymyslet excelentní pasáže, ale nedaří se mu tu laťku držet po celou dobu, takže čekání na to stěžejní vyplňuje obyčejným blackdeathmetalovým lepidlem. Ten black / death metal sám o sobě možná není vyloženě nepovedený, ale vedle těch strhujících chvilek působí dvakrát tak obyčejně. „Eternity of Shaog“ se jednoduše nedokázalo vyvarovat množství vaty, která výsledek výrazně ponižuje.

„Eternity of Shaog“ by po mém soudu potřebovalo nemilosrdně prostříhat. Asthâghul sám by zjevně potřeboval někoho k sobě, kdo by mu při skládání poskytoval kritickou zpětnou vazbu, že tady nebo támhle se nic zvláštního neděje, a taky mu politicky vysvětlil, že by neměl za každou cenu točit desky delší jedné hodiny.

Kdyby se z „Eternity of Shaog“ vyházelo to obyčejné, výsledná deska by byla fantastická. Asthâghul však bohužel nedokáže zkrotit své ambice, což nahrávkám Esoctrilihum trochu škodí. Zamrzí to tím spíš, že z absence invence tu jinak nelze nikoho vinit; spíš by šlo o hlavu omlátit nevyrovnanost. „Eternity of Shaog“ mohlo a mělo být lepší, ale takhle jde o další promarněnou šanci na excelentní věc, jež po dokonalosti sahá jen v dílčích momentech.