Země: Česká republika Žánr: doom metal Datum vydání: 21.10.2011 Label: selfrelease Tracklist: 01. No Prayer Left 02. The Summer Night End 03. Strangers in Our Homes 04. Relevation 05. Crimes Against Humanity 06. Dead Angel Rising 07. Voluntary Slaves 08. Confession to Stars Hodnocení: 7,5/10 Odkazy: web / facebook / bandzone K recenzi poskytl: Euthanasia

Dlouho jsem hledala vhodná slova pro začátek, ale upřímně, čím začít, když vám domů přijde něco, o čem jste sice někdy vzdáleně slyšeli, ale rozhodně jste se o to nezajímali tak, jak by se možná hodilo? Na přímo řečeno v českých záležitostech mám díry ne jak v ementálu, ale jak v pletivu, a myslím si, že kdyby ta deska měla nožičky, asi by ode mne, zarytého zahraničím nakaženého symfonicky založeného “hitomilce”, snad i utekla. Ale nemá a jsem odhodlaná hrdě tvrdit, že je to dobře pro všechny strany, protože po tvrdě zasažené lekci nelze psát nic jiného než chvalozpěvy.

Marně jsem se svým nechutenstvím k zeměpisu lovila v hlavě, jak dlouhou cestu deska z Havířova urazila a ještě marněji jsem se snažila své mamince osvětlit, že mě to nemůže zabít, i když je to Euthanasia, a že je to naopak dost výstižný název pro kapelu, od které mám prý očekávat melancholii. A kdybych v té době tušila, že je samotný název “IV” tak chytrý tím, že je tak jednoduchý a dále už se nemusí řešit shrnutí rozmanitostí samotných skladeb, nemusela jsem se tak obávat.

Bude lepší, když se místo toho, abych vám broukala melodii svojí chytrosti načtené na poslední chvíli z Googlu, vrhneme po hlavě přímo do mých dojmů z důvěrného seznámení. Sama jsem to chtěla tak nechat, prostě intenzivní pocit. Po pohledu na booklet jsem začala čekat všeliké nekalé až morbidní nápady, vždyť jediné, co v něm bylo světlé, byl papír s překladem anglických textů. Sama pro sebe jsem se nejdřív chtěla urazit, ale pak jsem si srovnala v hlavě věkové skupiny a nakonec to i docenila.

Ty hrůzy a běsy se po prvních minutách nedostavily. Vlastně jsem měla nejdřív pocit, že mi v pokoji ťuká nahlas velký budík, to asi měl být náznak časované bomby, ovšem když se první píseň “No Prayer Left” pořádně rozjela, něco mě donutilo se pousmát a klepat si nohou. Ještě víc mě překvapila barva hlasu a jako ženu i procítěnost celého projevu, ať už jakkoliv mírná či brutální. Bylo to příjemné, ani moc velký masakr na začátek, ani ukolébavka. Pak mě praštila do uší trocha instrumentálnosti v podobě smyčcového nástroje a já se dostala do správné vlny, která se mě držela po celý zbytek poslechu.

Člověk by mohl roztrhat všechny písně na cáry a stejně by byl na každé pasáži nějaký zajímavý detail, ať už u nástrojů nebo u hlasu, který by ho vlídně přesvědčil o tom, že je má zase slepit dohromady a poslechnout si to celé. Kytary jako by si spolu občas povídaly a občas vedly krásné monology. Stejně tak všechny písně mluví textově samy za sebe, ale když se na to podíváte jako na celek, vyplyne vám moc milý a chytrý příběh. Jestli jsem něco za dobu svojí existence zjistila, tak je to to, že ne vždy “zralí” muži interpretují do své hudby zralou pointu. O to milejší je, když se zde nachází i s malým filozofickým posláním.

Z té tmavé stránky je to takové správně živočišné a mírně neurvalé, což potvrzuje hlavně druhý song “The Summer Night End”, který bych vyzdvihla jako jeden z nejlepších na albu. V rámci “vyšších” myšlenek jmenujme “Strangers in Our Homes”, i když ze začátku mi zní jak mimozemšťan, který vypil moc vodky, následně musím přiznat, že překvapení přišlo ze strany vokálů. A když to zvládnete strávit až do konce, tedy ještě než se dostanete ke hvězdám, dodají vám ještě porci sentimentu s písní “Voluntary Slaves“. Neodpustila bych si o ní nic nenapsat, protože zavání symfonickým metalem a je značně heroická.

Marně tápu, co bych vytkla, a mám jednu věc na jazyku, i když to asi není podstatné. Ta angličtina. Chápu, že někdy není rozumět prostě v rámci muziky, ale někdy mi to hodně vrzalo. Když už je podměty člověk naváděn, aby nad textem přemýšlel, musí to jednoduše všechno fungovat tak jak má.

Shrnuto a podtrženo, vyberu si skupinu, o které jsem do té doby slyšela jen z rychlovlaku, a už zase nemám v rámci svého vkusu co vytknout. Jestli mi snad bylo naznačováno něco o klišé, o klasických historických a náboženských tématech, které mě unudí k smrti, nebo o tom, že se mi to nebude líbit v rámci, no, jednoduše řečeno řevu, nic z toho se nepotvrdilo. Deska “IV” je jak dobře udělané asijské jídlo, každá ingredience je kvalitní a dohromady chutná prostě úžasně a splňuje všechno, co bych od ní v rámci žánru očekávala. Chtěla jsem dát sedmičku, ale že to nezůstalo a asi ani nezůstane jen u pár nutných poslechů, odvážím se na sedm a půl.