Země: Švédsko Žánr: progressive / power metal Datum vydání: 26.9.2014 Label: AFM Records Tracklist: 01. The Awakening 02. King of Errors 03. A New Dawn 04. Wake a Change 05. Archaic Rage 06. Barricades 07. Black Undertow 08. The Fire 09. Hymns for the Broken 10. Missing You 11. The Grand Collapse 12. The Aftermath Hodnocení: Onotius – 7/10 Kaša – 7/10 Průměrné hodnocení: 7/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Hudba švédských progresivně power metalových Evergrey vždy šikovně balancovala na hranici explicitnější melodiky a temného depresivního vyznění, díky čemuž byli často házeni do oné spíše provizorní škatulky dark metal, kam spadají kapely všemožných subžánrů, které spojují právě pochmurné nálady. Do povědomí se dostali především prostřednictvím desky “In Search of Truth”, jež plně definovala základ jejich zvuku, který po různých lehkých transformacích přechovávají dodnes. Základem je charakteristický srdceryvný zpěv Toma Englunda, atmosférické klávesy evokující gothic rock a zajímavé kytarové postupy. Postupem času se různě proměňoval způsob psaní skladeb a progresivnější vyznění bylo postupně více podřazováno atmosféře a hitovým melodiím, což ovšem neznamená, že bychom byli ochuzeni o skladatelskou nápaditost, pouze docházelo k vyrovnávání mezi chytlavým a propracovaným. Za desku, jež nejlépe vyjadřuje hranici mezi starým a novějším vyzněním, považuji “The Inner Circle” z roku 2004, která vytvořila pomyslný můstek mezi zlomovou “In Search of Truth” a následující střídmější “Monday Morning Apocalypse”. Má trestuhodná neznalost následující dvojice desek, které se údajně pohybovaly někde mezi oběma vytyčenými směry, v mém případě prohlubovala zvědavost, jakým směrem se vydá nová deska, jež vyšla koncem září a stihla sklidit množství pozitivních ohlasů.

V pořadí deváté album nazvané “Hymns for the Broken” mě donutilo začít se zase o Evergrey opět trochu zajímat. Než se začaly šířit první informace, měl jsem kapelu podvědomě zařazenou jako kreativně stagnující, což nebylo moc opodstatněno zkušeností, nýbrž povědomím z reakcí na celkem chladně přijatého předchůdce (což je spíš zavádějící, vzhledem k tomu, kolikrát většina odsoudí něco zajímavého). Do té doby pro mě jejich tvorbu symbolizovalo především již zmiňované “The Inner Circle”, na nějž jsem narazil již před nějakými pěti lety, tudíž je můj zážitek z něho v některých momentech ovlivněn idealizací spjatou s dobou, kdy jsem to poslouchal. I proto pro mě byly změny zvuku, stylu a atmosféry o to výraznější, neboť jsem možná přišel o pozvolný přechod.

Jak již název napovídá, skladby jsou totiž tentokrát stavěny více hymnicky (s přehlednějšími strukturami skladeb a chytlavými refrény), a jak napovídá obal a videoklip singlu “King of Errors”, úzkostnou temnotu nahradila uvolněnější zádumčivost a buřičská velkolepost. Hymničnost zde ovšem na rozdíl od “Monday Morning Apocalypse” nebrání epičtějšímu vyznění. Většina ze dřívějších specifik byla pochopitelně zachována, na to jsou stále Evergrey dostatečně věrni svému kopytu, i přesto může však tato uvolněnost působit jako svěží vánek.

Jak vlastně rozebrat desku plnou chytlavých náladotvorných a instrumentálně propracovaných skladeb, aniž bych u každé z nich jednotlivě říkal “příjemný refrén se silnými vokálními linkami, jež naživo musejí znít fantasticky, ovšem celkem klasický postup, zajímavé sólo, atmosféra graduje a celkové vyznění je pozitivní”? Takže začnu asi tím, čeho si na desce cením, následovat budou aspekty, které mi přijdou průměrné, a poté si posvítím i na věci, jež bych já třeba udělal jinak. Za největší klad desky považuji asi upřímné vyznění, ukazující, že si kapela nepotřebuje na nic hrát a rozhodla se prostě zkomponovat album plné naléhavých melodií, jež se v jejich koncertním repertoáru neztratí. Poslední dobou mám totiž pocit, že často kompoziční zjednodušování provází spíš opačný efekt, jenž pak v posluchači budí dojem, že kapela předstírá velké umění, přičemž hraje jednoduché hitovky. V tomto případě hudebníci nepotřebují žádné přídavné prostředky, jimiž by museli obhajovat to, jak velcí jsou umělci.

Dále by bylo dobré opět pochválit Tomův zpěv, neboť hudbě přidává ten správný důraz, vážnost a především emoce, gradace delších kompozic na albu (“The Grand Collapse”) i jednotlivé pecky (“Wake a Change”, “A New Dawn”, “King of Errors”, “The Fire”). Melodie jsou často založeny na klávesách, což by samo o sobě nebyl problém, kdyby se ovšem způsob jejich využívání v jednotlivých skladbách nějak lišil, takhle mám ovšem trochu pocit, že jsou si skladby navzájem dost podobné. Výjimkami v tomto případě jsou klavírní balada a závěrečná povedená, akustickou kytarou doprovozená “The Aftermath”. Navíc jakožto klavírista občas trpím takovým syndromem přemýšlet, jak bych to či ono zahrál, což mě vede k tomu, že některé postupy shledávám celkem konvenčními.

Nová deska Evergrey je velice příjemnou ukázkou poctivých propracovaných hymnických metalových skladeb plných emocí. Na jednu stranu některé progresivněji založené fanoušky může trochu zklamat zpřehlednění stavby kompozic či otevřenější atmosféra, ovšem některé povedené melodie mají zase potenciál stát se koncertními stálicemi. I přesto všechno mám ovšem pocit, že by neuškodilo držet se trochu méně standardních postupů a obohatit desku o nějaké trochu překvapivější aspekty. Každopádně příjemná a vyzrálá záležitost.

Další názory:

Při poslechu novinky švédských Evergrey jsem si zase jednou mohl říct, jak ten čas letí. Je tomu totiž už dobrých osm let, co jsem slyšel poslední z jejich nahrávek. V době vydání se mi “Monday Morning Apocalypse” docela líbilo, nicméně od té doby jsem si k Evergrey nějak nedokázal najít cestu, takže poslední dvě desky mě zcela minuly a krom klipů jsem s jejich hudbou nepřišel do styku. Důvod, proč jsem se u “Hymns for the Broken” rozhodl toto změnit, je čistá zvědavost. Prostě mě zajímalo, co dnes borci hrají a jak se mi to zalíbí. S tou hudební náplní se toho příliš nezměnilo. Můj dojem je, že Evergrey trošku vyměkli a kytarové riffy už nejsou tak dominantní, jak jsem měl rád na “The Inner Circle” nebo právě “Monday Morning Apocalypse”, ale to se dá přežít. Hlavní devízou je Tom S. Englund, jehož podmanivý vokál utáhne i slabší věci typu “Wake a Change” nebo “Black Undertow”, což jsou hudebně docela nevýrazné skladby. A správně tušíte, co se stane, když táhne skladby, jež jsou dobré samy o sobě, jako třeba rozmáchlou “The Grand Collapse”, chorály oživenou “A New Dawn” nebo hymickou “King of Errors”. Správně, výsledek je zatraceně dobrá a emocemi nabitá power metalová jízda. Mohlo by se sice ubrat na množství pomalejších songů, protože “Missing You” a “The Aftermath” v závěru už vážně nudí, ale v zásadě nemám co vytknout. Englund a spol. mě příjemně překvapili a prostřednictvím “Hymns for the Broken” si mne na chvíli zase získali na svou stranu.
Kaša