Země: Španělsko Žánr: thrash metal Datum vydání: 28.1.2014 Label: selfrelease Tracklist: 01. Wicked Seed 02. Infected Hate 03. Shoult the Nations 04. 150% Attitude 05. Anesthetics 06. Go! 07. Future Generations 08. The Train Of Death 09. The Town of No Return 10. The Art of Drinking Hodnocení: 6,5/10 Odkazy: facebook / twitter / bandcamp K recenzi poskytl: VladPRomotion

Španělská pětice Exodia vznikla v roce 2009 ve Valencii a od té doby šíří zkázu skrze svou variaci agresivního thrashe. Prosté jako facka a přesto všeříkající informace, protože aniž bych chtěl tuto partu nějak hanit, tak nic zajímavého za tímto jménem nehledejte. Exodia se rozhodla, že nemá cenu snažit se spasit svět novátorskou verzí dávno vymyšleného, ale místo toho se při své skladatelské seanci otočili směrem ke svým kořenům a výsledkem je tak jižanským temperamentem nasycený agresivní thrash metal, ovšem s tím rozdílem, že Exodia se nebojí sáhnout po melodických nápadech a umně je do své hudby zakomponovat, aniž by to znělo nepřirozeně.

Asi se nehodí mluvit o vyloženě melodické thrash metalové formaci, protože řízné kytary, které jsou jako bruska ve stylu Exodus a Kreator, jsou hlavním pojivem desítky skladeb, nicméně kytarová dvojice Pablo Tello a Rafa Las Heras pravidelně sahá po melodických heavy metalových výjezdech, které činí “Hellbringer” albem přístupnějším a zdánlivě epičtějším. Tím epickým samozřejmě nemyslím kaskádovitě stavěné skladby o mnoha vrstvách, které je potřeba postupně objevovat, ale přeci jen to zní jinak, než když kytary po celou dobu nemilosrdně škrtí, když v tomto případě umí i pohladit. No, a protože je souhra obou pánů opravdu ukázková, tak bych se nebál pasovat je do role hlavních hrdinů alba, protože kolem nich se to všechno točí. Když se pak po vzoru Machine Head občas pouští do vzájemně se proplétajících kytarových harmonických bitev, tak okamžitě zapomínám na ten jednotvárný materiál všude kolem.

Exodia sice není letitou stálicí na scéně, ale přestože se jedná teprve o její druhé album (jen pro úplnost – tím prvním bylo “Slow Death” z roku 2012), tak zní velmi uceleně a kapela samotná přesvědčivě. Je mi jasné, že dnes už se ve studiu dají dělat opravdová kouzla, ale “Hellbringer” si s sebou nese přirozeně agresivní sound, z něhož je slyšet moderní snaha o retro zvuk. Všechno je čitelné a průrazné, ale smíchané do jedné roviny, takže nelze říct, že by některý z nástrojů měl vyloženou převahu, protože na své si přijdou jak příznivci bublající baskytary, tak výrazných bicích. No a o kytarách ani nemluvím, to je samozřejmost. Jen škoda, že když už se Exodia zmohli na kompozičně ne úplně marný materiál, tak v jejich čele nestojí zajímavější vokalista, než jaký je Amando Milla. Není špatný, to zase ne, ale je to klasický řvoun, kterých je všude plno a který se ztratí. Do thrash metalové brusky sice sedne, o tom žádná, ale protože takřka neopouští jedinou barvu hlasu (s výjimkou “Anesthetics”), tak jeho výkon nikterak neohromí. A jeho parťáci, kteří mu často pomáhají, jej nijak nezachrání.

K “Hellbringer” samotnému snad jen tolik, že přestože tam té vlastní přidané hodnoty ke klasickému thrash metalu není tolik, jako třeba u Warbringer, kteří jsou jedním z mála úkazů, že ten staromilský thrash se dá dělat i svojsky, tak není problém album sjet a příjemně se u něj pobavit. Přeci jen se na placce nachází hned několik povedených písní, které baví hned na první dobrou. Třeba úvodní “Wicked Seed” je další z dlouhé řady našlapaných otvíráků, jež jsou jako pecka mezi oči. Časté heavy metalové kejkle a relativně melodický vokál z ní činí jasnou vypalovačku. Mně osobně se nejvíc líbí hned následující “Infected Hate”, která je perfektní ukázkou toho, jak se dá spojit štiplavý thrash metal s pomalejší, kytarově melodičtější pasáží, jež skladbu půlí. Závěr už je pak opět nesmlouvavá jízda dle těch nejklasičtějších stylových předpisů, takže to má obrovské koule.

Najde se však i nějaký ten kousek, který nestojí jen na urputné rychlosti, jímž je “Future Generations”. Rytmicky nikam nespěchající záležitost zaujme všudypřítomnými melodickými vyhrávkami, které podtrhují takřka celou její délku s výjimkou zběsilé pasáže ve třetí minutě hrací doby. Škoda, že se s tou kytarovou linkou trošku nezapracuje, protože je to vlastně jedna a tatáž smyčka, která se opakuje pořád dokola, ale nejedná se o nic, co by se nedalo vydržet. Další zajímavou skladbou (na poměry “Hellbringer” jako celku) je pátá “Anesthetics”, která je jedním z nejmelodičtějších válů. I když se prezentuje jako zběsilá jízda s lehce upozaděnými kytarovými plochami ve slokách, tak jakmile spustí zpěvák Amando melodický refrén ve stylu metalcorových partiček, tak je o největším překvapení celé desky jasno, protože k tomuto kroku už se v žádné jiné skladbě neodhodlá, takže o to více svěže to vyznívá. Nakonec si borci nechali “The Art of Drinking”, která – jak už název napovídá – se točí kolem chlastu. Hudebně naprosto neškodná záležitost, jež se mezi těmi okolními peckami ztratí, ale ten text je tak primitivní, až je to prdel (“I never, oh I never drunk a soda, only when I mix it with vodka or with whiskey” je moje oblíbená lyrická vložka).

Sám se divím, jak dobře se “Hellbringer” vlastně poslouchá. Exodia dost šikovně smíchali thrashovou agresi a rychlost a kytarovou melodikou heavy metalu a k tomu navrch jako třešnička na dortu několik hardcorově zasekávaných pasáží s početnými sbory. Výsledek je i díky stále ještě přijatelné hrací době hodně intenzivní záležitostí, která je přímo určená pro příznivce 80. let. Možná to není nic, z čeho by si zkušený posluchač, jenž už má v daném žánru něco odposloucháno, sedl na zadek, ale věřte, že ta porce energie a živelnosti, kterou kolem sebe Exodia šíří, je strašlivě nakažlivá. Za mě jeden z lepších výsledků v dnešní thrashem přesycené době.