Země: Velká Británie Žánr: atmospheric black / post-metal Datum vydání: 22.11.2014 Label: Code666 Records Tracklist: 01. Our Names Written in Embers Part 1 (Beacons of War) 02. Our Names Written in Embers Part 2 (Beacons of Sorrow) 03. The Dying Stars 04. Sentinels 05. Menhir – Supplicant 06. Gathering the Stones Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Aural Music / Code666

Fen sice nepatří k těm úplně prvním, kteří do blackové atmosfériky začali včleňovat post-rockové nálady, relativní nevýhoda však pro toto anglické duo nepředstavovala sebemenší problém. Poměrně krátký pobyt na scéně (jen pro připomenutí – debut “The Malediction Fields” vyšel v roce 2009) kapele bohatě postačil k tomu, abych dnes mohl mluvit o žánrové špičce. Kapela vyrukovala s vlastním zvukem, který nikdy nezastagnoval a s každou řadovkou se posouvá dál a dál. Ovšem rozhodně ne průhlednými a bez problému odhadnutelnými kroky. Jednou ve svém progresu zrychlí, podruhé zvolní nebo odbočí a prostřednictvím “Carrion Skies” se dokonce podíváme tak trochu zpět.

Během dychtivého pátrání po aktuálních náladách v táboře Fen jsem narazili na zajímavý rozhovor, v němž jeden ze členů kapely (teď vám bohužel neřeknu, o koho šlo, nejsem s to se rozhovoru dohledat) nebyl úplně spokojen s jejím posledním vývojem. Já jeho rozhořčení poměrně chápu. Britské trio začalo hrát muziku, která se časem proměnila v poměrně populární záležitost a snaha vymanit se ze sevření veškerých trendů, do kterých Fen mohli být nemístně začleňováni, je v případě zavedeného jména pochopitelná. Cílem Britů tedy pro letošní rok nebylo pokračovat ve vývoji dejme tomu změkčování (i když zrovna zde používám to hodně slovo nerad, tady to zdánlivé “vyměknutí” rozhodně nebylo popularizační) a vytvořit nahrávku, která potvrzuje, že i v roce 2014 tíhne srdce Fen k black metalu.

Výsledek v podobě “Carrion Skies” pak mluví jednoznačně – kapela se vrátila až někam za “Epoch” a vytvořila dřevnější nahrávku, jež ale využívá veškerých zkušeností, kterých za ty roky Fen nabyli. Oproti minulému, progresí šlehnutému “Dustwalker” je citelný větší tah na branku i za cenu nižšího počtu překvapivých zvratů a novátorských postupů. Škoda? Uvědomme si, že nahrávku jako “Carrion Skies” potřebovali dost možná sama kapela pro ujasnění dalšího směřování. Takový výchozí bod, jenž povede k dalším zítřkům.

“Carrion Skies” nezní primitivně, k čemuž by mohlo výše vyřčené sdělení mohlo svádět. Skladatelská zručnost je hmatatelná každou sekundou, a i když novinka nepřestavuje širokou paletu hudebního vyjádření, o to více boduje svou celkovou atmosférou a důrazem na emoce. A jakáže ona atmosféra je? Jestli jste hudbou Britů doposud nepoznamenaní, stačí jediný pohled – na obal. Ten skvěle vystihuje podstatu celého světa Fen. Zvláštní zastřenost, jistá “rozpitost”, mlhavost a jen v dálce probleskující světla ohňů. Perfektní skloubení umění s praktickou stránkou – to bravurně zakomponované logo je extratřída.

Album sestává z pěti skladeb, které zpravidla přesahují dobu deseti minut, což je takový ideál, který k hudbě Fen výborně sedí. Písně plynule přechází z jedné do druhé, metalové party se nenásilně mísí s post-rockem, jako by tyhle škatulky vyrůstaly od kolíbky společně. Fen skladatelsky vyzráli a i v rámci jednoho žánru dokážou barvitě kouzlit hned s několika náladami. Každá skladba tuto kombinaci věrně následuje, rozhodně však ne nezáživně a stereotypně ve stylu post-rock plácnem na rozjezd a pak se to snad dosype nějakou tou blackařinou. Ne, tak tomu opravdu není. Ostatně stačí si poslechnout “Sentinels”, která volně přechází od ladnosti až k tomu největšímu hněvu. Jestli bylo “Dustwalker” zaměřeno na detail, novinka je pravým opakem. Jistěže i “Carrion Skies” nabízí velké množství zapamatovatelných melodií, ale po poslechu vám na mysli nevytanou tak silně jako jeden ucelený pocit. Pro album tohoto ranku rozhodně správná volba.

“Carrion Skies” neboří žánrové hranice, ani se o to nesnaží. Na jeho síle mu to však neubírá. Více než hodina muziky skvěle plyne, pozvolna si s posluchačem hraje a on na konci ví, že se neprotáčí naposled. V rámci loňské konkurence jde o žánrovou špičku, která pohodlně strčí do kapsy i “The Serpent & the Spere” od Agalloch, což bych si před nějakým rokem upřímně nedovedl představit. Otázkou je, zda si máme “Carrion Skies” vyložit opravdu jen jako krátkodobou zpátečku nebo jako dlouhodobější touhu po přímočarosti. Já “Carrion Skies” vnímám jako uzavření kruhu, jímž se Fen vrátili zpět ke kořenům, ale nepozapomněli, čemu se během uplynulých let naučili. A kam si to Britové namíří příště? Vzhledem k vyjádření kapely to bude nejspíš stále metal a já nejsem vůbec proti. V jeho vodách totiž Fen kouzlí báječně.

Další názory:

Ačkoliv Fen na své novince trochu uhnuli od post-metalových a post-rockových hrátek a stvořili nejvíc black metalovou nahrávku od debutového “The Malediction Fields”, svým způsobem se mi zdá “Carrion Skies” jako doposud nejvyzrálejší album kapely. A to i přesto, že na předcházejícím “Dustwalker” bylo té progrese a variability zdánlivě více. Jenže i díky tomuto faktu, který by někomu na první pohled mohl připadat vlastně jako handicap, jsou Fen stále zábavní a ona hodinka v jejich společnosti utíká velice příjemně a hlavně docela rychle. Nepředstavujte si ovšem nějakou syrovou sypačku, protože tihle Britové jsou i na tomto žánrově relativně čistším počinu stále poměrně rozmanití a chytří, přičemž jako vrchol jejich současného snažení bych označil hlavně skladby “Sentinels” a “Menhir – Supplicant”, které se skutečně povedly (čímž samozřejmě neříkám, že by ten zbytek byl na draka, to rozhodně není). Sice je pravda, že “Carrion Skies” nejspíš dopadne jako všechna předchozí alba Fen – tedy že jej budu ještě chvíli poslouchat a bude mě bavit, ale třeba za rok už nebudu mít potřebu se k němu vracet – přesto však nemám problém tuhle desku doporučit, protože za poslech bezesporu stojí.
H.