Země: Itálie Žánr: melodic metal / metalcore Datum vydání: 22.3.2014 Label: To React Records Tracklist: 01. Mercy Columns 02. Vultures Cult 03. In For the Thrill 04. Turning Into Primals 05. Susperia 06. Velvet Nails 07. Diggin the Grave 08. Smooth the Stones 09. The Echonaut 10. The Good Tyrant Hodnocení: 7/10 Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Against PR

U italského břehu Jaderského moře, uprostřed pomyslného trojúhelníku mezi turisty oblíbeným Rimini, historickým Forli a pidistátečkem San Marino, nalezneme město jménem Cesena. Pokud jste právě znejistěli a kontrolujete, zdali jste místo svého oblíbeného hudebního blogu neotevřeli nějakou nudnou lekci zeměpisu, mohu vás uklidnit. Z Ceseny totiž pochází Fightcast a ti budou, jak i ten nejpomalejší žák ze třídy tuší, tématem dnešní výuky.

První dojem, který na mě tato kapela udělala, nesouvisel ani tak se samotnou hudbou, jako spíše s vizuální náplní jejich videoklipu k první skladbě ze “Siamesian”, “Mercy Columns”. Při pohledu na hopsající pětici muzikantů jsem si odnesl jasný dojem: těm klukům je tak patnáct. To v kombinaci s žánrovou škatulkou, do které mělo album údajně spadat (metalcore), zaručilo Fightcast pořádný handicap již na startovní čáře. Oba předpoklady, tedy ten o malém věku, i ten o žánru, však byly rychle rozprášeny realitou, která přinesla jen samé dobré zprávy.

Ať je to vystavení žhavému italskému slunci či potřeba zůstat v kondici kvůli žhavým Italkám, něco učinilo z Fightcast na pohled nesmírně mladou kapelu. Přitom to úplní nováčci nejsou, neboť fungují již od roku 2004. Po čtyřech letech existence přišlo debutové album “Breeding a Divinity” a nyní, po značně dlouhé době, se dostalo i na druhý počin “Siamesian”. Ať je hudba na něm jakákoli, moje odsouzení kapely jako příliš mladé bylo jasně mylné.

Jediný pozorný poslech stačil k vyvrácení druhého předpokladu. “Siamesian” se tyčí hned nad několika hudebními směry a metalcore je jen jeden z nich, dokonce bych řekl, že ne ten nejvýznamnější. Jejich propojení je však jednou z nejsilnějších stránek alba, a tak i když nepřináší nic převratného, rozhodně nebudete mít dojem, že jste tohle slyšeli už tisíckrát. Nejlépe by albu tak sedl pojem melodický metal, kdyby nebyl tak zprofanován zástupem špatných kapel (a že mě v tuto chvíli nenapadne žádná dobrá, která by se touto škatulkou honosila).

Lví podíl na dobrém hodnocení má v první řadě zpěvák Filippo Tellerini, přestože z objektivnějšího hlediska je jeho práce poměrně nedokonalá. Ačkoli na to nevypadá, honosí se poměrně hlubokým hlasem, který však většinu času nechává sklouzávat do vyšších poloh. Téměř nikdy však úplně neopustí onu hranici mezi čistým zpěvem a řevem, takže zní neustále nasraně, ovšem nikdy sladce či naopak zbytečně agresivně. Do všeho občas přihodí nějaké to tiché recitování či hardcorové frázování a výsledkem jsou vokály, které každopádně nenudí.

Dobrý zpěv by však nebyl k ničemu, kdyby špatná hudba kazila veškerou zábavu. To se však nestane a i z pohledu skladatelského je “Siamesian” povedenou záležitostí. Může za to několik faktorů. Prvním z nich je diverzita – ačkoli jsou skladby poměrně soudržné, rozhodně nejsou stejné. A tak první “Mercy Columns” zní ve své první polovině vyloženě naštvaně a energicky, aby v druhé půli přešla v elegantní instrumentální sekci, kde dost prostoru dostanou obě kytary i pozornosti hodné bicí. “In for the Thrill” naopak po většinu času (říkám po většinu, neboť Fightcast polohy mění i uprostřed písní) má mnohem pohodovější rockový nádech, aby se v druhé půli blýskla povedeným, ne však okázalým, kytarovým sólem. “Velvet Nails” se od obrazu, který nastaví singl, odchýlí ještě více, když v některých momentech vzdáleně připomíná pozdní tvorbu gothic metalových Sentenced, na čemž má opět velkou zásluhu hluboký vokál. Když pak mezi takto rozličné skladby vstoupí “Diggin the Grave”, téměř neupravená cover verze skladby od Faith No More, vlastně vás to ani nepraští přes uši, neboť do kontextu zapadne naprosto skvěle.

Druhým faktorem je práce kytar, která je jednoduše velice povedená. Chytlavý ústřední motiv “The Echonaut”, silná melodie linoucí se skrze všechny rychlejší části “Velvet Nails” či v podstatě primitivní riffování v rychlé “Vultures Cult”, to jsou všechno ukázky dobré kytary, která se celým albem nenápadně line. Stejně nenápadná jsou i sóla a i ta se dosti povedla. To v “In for the Thrill” jsem již jmenoval, jsou tu však i další: “Susperia”, “The Good Tyrant” i většina z dříve jmenovaných oplývají přinejmenším dobrým sólem.

Zdá se, že nemám kritizovat, a je to vlastně úplná pravda. To však z Fightcast nečiní album hodné desítkového hodnocení, jelikož jde “jen” o velice dobrou, ovšem nijak vyloženě originální či šokující záležitost. Za poslech však stojí, protože na 40 minut dokáže posluchače bez problémů příjemně zabavit a neurazí ho, ani když na ni upře svou veškerou pozornost. Takový zlatý (nad)standard.