Země: Finsko Žánr: folk metal Datum vydání: 22.3.2013 Label: Century Media Records Tracklist: 01. Blodsvept 02. Ett folk förbannat 03. När jättar marschera 04. Mordminnen 05. Rösets kung 06. Skövlarens död 07. Skogsdotter 08. Häxbrygd 09. Två ormar 10. Fanskapsfylld 11. Midvinterdraken Hodnocení: H. – 7/10 Atreides – 8/10 Skvrn – 6,5/10 Průměrné hodnocení: 7,2/10 Odkazy: web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Jestli se dá o nějaké skupině bezpečně tvrdit, že odstartovala stále neutuchající boom folk metalu, pak by to byli jistě Finntroll, jejichž dnes již notoricky známá deska “Jaktens tid” se už dá jistě považovat jako jedna ze zásadních věcí svého subžánru. Touhle nahrávkou to ovšem samozřejmě nekončí a Finntroll mají na kontě mnohem více povedených alb, vyloženě slabé snad ještě žádné. Jak už to tak bývá, kdo s něčím začne a začne být následně kopírován všemi okolo, stejně bývá o krok vepředu před svou konkurencí, která se utápí v klišé, až by se (myšleno obecně) dalo v případě té dané skupiny mluvit o jisté výlučnosti či speciálnosti. Samozřejmě, nechci to zase zveličovat a samotné Finntroll přespříliš přeceňovat (přece jenom na soudy, zdali se jedná o opravdu zásadní kapelu, je ještě brzo, s tím bych přece počkal aspoň tak deset let), nic to však nemění na faktu, že minimálně v mých očích většinu své konkurence “hopsavého” folk metalu přebíjejí rozdílem aspoň jedné třídy. Živě mě sice tahle cháska nikdy příliš nebavila, ale výborné studiové počiny to bohatě vynahrazují – a to se až doposud dalo tvrdit o všech z nich bez výjimky. Asi netřeba nějak přílišně zdůrazňovat, že nás nyní čeká posouzení toho, jestli šestá řadovka “Blodsvept” dokázala laťku udržet, překonat, nebo naopak podlézt…

Předně by se asi slušelo zdůraznit, že Finntroll se již před nějakou dobou dostali do stádia, kdy se jen jednoduše drží svého kopyta a drhnou si to svoje, aniž by toužili po vymýšlení nějakých přehnaných stylových kotrmelců. Jejich desky jsou mezi sebou stále jasně rozeznatelné a rozhodně vzájemně nesplývají, což je samozřejmě klad, ale přesto se kapela pohybuje v jistých vytyčených mantinelech, které jí ale podle všeho sednou. Tuhle zahrají na tu hopsavější notu, támhle zase o něco vážněji, stále však v rámci svých vlastních mezí. Naše otázka zní, jakým směrem se tedy vydává “Blodsvept”… Zatímco na předchozích dvou počinech “Ur jordens djup” a “Nifelvind” Finntroll o něco více přičichli k té ostřejší formě a tu a tam koketovali i s black metalovým nádechem, obzvláště na té druhé jmenované, na letošní novince se trochu navrací zpátky k té chytlavější a skákavější formě. Přesto bych si ale nedovolil tvrdit, že by “Blodsvept” nějak okatě kopírovalo již vyřčené, jelikož na to jde zase trochu jinak. V některých momentech je totiž album opravdu “jeté” a s tou tanečností vyjelo mimo rámec jen kláves, takže pokud prohlásím, že jisté songy v sobě obsahují i náznaky swingu, rozhodně nebudu přehánět. Zářným příkladem může být čtvrtá “Mordminnen”, v níž je to ke slyšení asi nejmarkantněji.

Co se mi ovšem na Finntroll a líbí a vždy líbilo – i přes podobné hrátky si stále udržují svou tvář a jen těžko by se o nich dalo bavit jako o nějaké zábavové kapele, a to i ve světle některých vyloženě šibnutě-skákacích pasáží, jichž se na “Blodsvept” vyskytuje pěkných pár kousků. Jde především o to, že v podání Finntroll má to hopsání stále hlavu a patu a i přese všechno, co bylo až doposud řečeno, bych si “Blodsvept” nedovolil označit jako vyloženě chlastací album – a to je myslím potřeba zdůraznit, jelikož se mi zdá, že pro spoustu lidí je folk metal pouze synonymem pro soundtrack k nějaké alko-pařbě, což je dle mého skromného názoru jednoduše špatně. Finntroll ovšem dokazují, že to rozhodně jde udělat skočně, s nadhledem a přesto stále seriózně. Právě v tom vidím možná to nejzajímavější, co “Blodsvept” nabízí.

Přestože většina “Blodsvept” se nese v duchu výše řečeného, najde se i pár položek, které mírně vybočují k té o trošku vážnější podobě. Z tohoto ohledu se ihned nabízí vypíchnout “Skövlarens död”, jejíž začátek se povedl vážně na jedničku a z mého pohledu patří k vrcholům celé kolekce. Podobně je na tom paradoxně i singlovka “Häxbrygd”, v níž se sice trochu veselejší melodie objeví, ale především zpěvák Vreth, jenž se zde vytasí s až překvapivě jedovatým vokálem, ji táhne na “temnou stranu síly”. Nebo možná “Häxbrygd” jen jednoduše nepůsobí tak chytlavě jako okolní kolegyně “Skogsdotter” a “Två ormar”, nebo třeba klávesová juchačka “När jättar marschera” zkraje desky.

Tak či onak si mohou Finntroll připsat další solidní fošnu do své sbírky, což je upřímně přesně to, co jsem od “Blodsvept” očekával, a když tak o tom přemýšlím, možná v to vlastně i doufal. Rozhodně jsem od Finntroll nečekal desku, jež by mě posadila na prdel, a také jsem se jí nedočkal; vyhlížel jsem nahrávku, která by byla po hudební stránce dostatečně záživná, zábavná a která by dokázala potvrdit pozici skupiny. Jasně, mohli bychom se na to podívat i z druhé strany a říct, že Finntroll více méně jen naplnili svůj standard, v porovnání s konkurencí je tento standard ovšem stále dostatečně vysoký na to, aby reputace jedné z nejsolidnějších hopsavě folk metalových skupin zůstala na svém místě.

---

Druhý pohled (Atreides):

“Nové album Finntroll? Hmm, s čím asi přijdou tentokrát?” říkal jsem si tak čtvrt roku nazpět, když se objevily první zprávy o nové desce. A myslím, že jsem další krok kapely odhadl vcelku slušně, ostatně Finntroll není kapela, která by mě dokázala něčím vyloženě překvapit, aniž by za to to musela platit ztrátou typického gezichtu. Přesto se Finntroll povedlo mě za dobu, po kterou vývoj kapely sleduji, několikrát příjemně potěšit, hlavně díky poctivě odvedené práci, hravé atmosféře a jistému puncu originality, který je odlišuje od té hromady vyhopsaných alko-folk-cosi kapel, jakých se dnes po scéně pohybuje plno. Nejinak je tomu i v případě “Blodsvept”.

Po vážnějším “Nifelvind” Finntroll nevykročili ani dál vpřed, ani o krok vzad, nýbrž to na křižovatce vzali obloukem na výpadovku trochu jiným směrem, po okraji projeli kolem “Nifelvind”, následně se trochu vrátili, aby projeli Nadhled, Veselí nad Promyšlenost, načež si udělali zastávku na pár piv u Trollhorna doma v Moonsorrow a nakonec se vrátili tam, kde začali. Slušelo by se podotknout, že před začátkem výletu se stavili ve fabrice z 19. století a ohákli se ve stylu steampunku.

Výsledek? Dospělá hopsačka hrající na podstatně uvolněnější notu než posledně, přesto však nepostrádající atmosféru ani typický výraz Finntroll. Navíc příjemně odsýpá a baví mě ve všech směrech. Deska roku z toho sice nebude, nic to ale nemění na tom, že se k “Blodsvept” milerád vrátím, když budu chtít pořádnou porci neprvoplánové zábavy.

---

Třetí pohled (Skvrn):

Jako by chtěla tahle severská trollská sebranka vyvézt z omylu ty, kteří po vydání “Nifelvind” sázeli na další přiblížení k blacku… Nic takového se nekoná, naopak Finntroll natočili dle mého nejodlehčenější desku a novým materiálem se spíš vrací o několik let zpátky. Hoši se tentokrát nepustili do nějakého atmosférického intra (které by se sem pravda nehodilo) a jako jeho náhradu zařadili k titulní “Blodsvept” dvaceti sekundovou předehru tvořenou dračími vzdechy (?). Z prvních dvou skladeb je jasné, na čem jsme a co se bude odehrávat dalších 35 minut.

Všudypřítomné hopsavé a dobře zapamatovatelné refrény střídají slavnostně znějící melodie ve stylu “Mordminnen” a “Skogsdotter” či tracky prosáklé skrz naskrz dávkou sebeironie (“Rösets kung”). Nezapomenu zmínit ani “Häxbrygd”, ke které byl natočen videoklip, jenž tuto ironii ještě umocňuje a dokáže nezasvěceným prozradit, čím vlastně Finntroll jsou. A abych jen nechválil? Chytlavé pasáže se po čase snadno oposlouchají a album sem tam působí trochu jednotvárně. Přesto ho k nějaké jiné činnosti jako příjemnou kulisu doporučuji. A nezamýšlela to tak i samotná banda? Pakliže ano, úkol jednoznačně splnila. Promo fotky prozrazovaly jízdu plnou recese a Finntroll se nepřetvarovali! Hudbou se baví a dávají to o sobě náležitě vědět.

---