Země: USA Žánr: groove / alternative metal Datum vydání: 30.7.2013 Label: Prospect Park Tracklist: 01. Lift Me Up 02. Watch You Bleed 03. You 04. Wrong Side of Heaven 05. Burn MF 06. I.M.Sin 07. Anywhere But Here 08. Dot Your Eyes 09. M.I.N.E (End This Way) 10. Mama Said Knock You Out 11. Diary of a Deadman 12. I.M.Sin [feat. Max Cavalera] 13. Anywhere But Here [feat. Maria Brink] 14. Dot Your Eyes [feat. Jamey Jasta] Hodnocení: nK_! – 9/10 H. – 3,5/10 Ježura – 4/10 Průměrné hodnocení: 5,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Předpokládám, že neexistuje návštěvník našeho webu, který by neznal americké moderně-alternativní metalisty Five Finger Death Punch. V případě, že by se doopravdy někdo takový přeci jen našel, dovolím si hned v úvodu malé seznámení. Five Finger Death Punch fungují již osmým rokem a za tu dobu se jim podařilo dostat na světlo světa již čtyři alba, přičemž na to čtvrté, aktuální, naváží ještě druhou částí někdy na podzim tohoto roku. Obecně nevím, jestli je dobrý nápad vydávat dvojalba nebo desky na pokračování s minimální časovou prodlevou, protože se mi obvykle stává, že mě zaujme (když už) pouze jedna část. Ale nevadí, tohle budeme moci zhodnotit až na konci roku. Takže směle do novinky, která úspěšně aspiruje na cenu za nejdelší název rockové desky letoška – “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1” (Rob Zombie se letos držel dost při zemi).

Nebudu zbytečně chodit kolem horké gulášovky a prozradím, že se mi nová deska velice zamlouvá. Ostatně Five Finger Death Punch je již delší dobu jedna z mých oblíbených kapel a na každé další album se těším jako na druhé Vánoce. Ne, že bych automaticky hodnotil vše, co Five Finger Death Punch vydají, vysokou známkou pouze z čiré oblíbenosti, ale obvykle tak trochu očekávám, že budou nové písničky kvalitativně opět na výši a prakticky vždy se mi tato predikce potvrzuje. Přeci jen kapela, která vydává jednu lepší fošnu než druhou, by si měla dlouhodobě držet nastavenu nějakou laťku, kterou dokáže příště znovu překročit nebo alespoň udržet, a to se Five Finger Death Punch zatím pokaždé podařilo (a jsem upřímně zvědav, jak dlouho jim to dokáže vydržet).

Technicky jako obvykle není co vytýkat, veškerý nový materiál je na vysoké úrovni jak z hlediska muzikantského majstrštyku, textů (samozřejmě v rámci kapely a žánru), mixu a skladby jednotlivých songů i vokálního projevu frontmana Ivana Moodyho. Hudba Five Finger Death Punch není zajisté nijak extra náročná nebo snad (nedejsatan) umělecká, ale co dělají, dělají pořádně – výborně baví. “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1” se poslouchá prakticky samo, je snadno uchopitelné a ani po měsíci intenzivního náslechu mě zatím neomrzelo, což bohužel nelze říci o všem, na co se během roku těším. Pro porovnání – minulý počin, “American Capitalist” jsem dva roky nazpět hodnotil solidní devítkou, protože se podle mého jednalo o výjimečně dobré album. Myslím, že tehdy jsem se trefil, protože do dneška nemám problém ho dokola sjíždět a užívat si jej. “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1” považuji za desku na velmi podobné úrovni, což přiblížím o několik řádků níže v podrobném popisu skladeb. Doufám, že mi vydrží taktéž tak dlouho jako její předchůdce. Předpoklady k tomu zajisté má.

Zajímavostí a předností nové desky je fakt, že si Five Finger Death Punch přizvali ku spolupráci spousty známých zpěváků z ještě známějších uskupení. Několik písní je čistě v režii kapely a (zřejmě coby bonus) navíc se dají na konci playlistu nalézt s obohaceným vokálním projevem jednotlivých hostů. Třeba hned úvodní song zdobí hlas mistra nad mistry – velkého Roba Halforda z Judas Priest. Dalšími hosty se pro první část dvojalba stali Max Cavalera (Soulfly), Maria Brink (In This Moment) a Jamey Jasta (Hatebreed). Pěkné, zajímavá obměna, jen tak dál.

Jak bylo již zmíněno, úvod obstarává Rob Halford v “Lift Me Up”, která se zároveň stala i prvním singlem. Ven se dostala už v květnu a posluchače nadchla, což dokládají přehledy a žebříčky jednotlivých US rádiových stanic. Ohromuje především nekompromisní kytarovou linkou a refrénem, který je s Halfordovou pomocí prostě vynikající. “Watch You Bleed” brnkne z počátku na pomalejší notu, ale hned v zápětí přichází dunivý riff umocněný palebnou silou bicích a opět suprový refrén (ty Five Finger Death Punch prostě umí). “You” – úderná a naštvaná rychlovka se řadí mezi nejrychlejší a nejagresivnější nové kousky. Živě určitě bomba. Hned čtvrtý song, “Wrong Side of Heaven”, se řadí k tomu úplně nejlepšímu, co kapela kdy vyprodukovala. Jakoby tlumené pomalejší intro, melancholický úvod a megalomanský refrén, který mi bude hlavou znít ještě hodně dlouho. Musím uznat, že tento song mě chytil hned na první poslech a kolikrát si pouštím jen tento. Excelentní.

Brutálně rychlý násyp “Burn MF” musí živě také bourat stadiony. Nejedná se o jakkoliv složitý song, přesto má šťávu a pořádnou sílu. “I.M.Sin” – střednětempá Five Finger Death Punch klasika. S Maxem ještě o chlup lepší. Další pomyslný vrchol – “Anywhere But Here” – si posluchače získává výbornou gradací, převážně v přechodech mezi refrény. Super text a výborné bicí, verze s Mariou z In This Moment je navíc zpívána coby duet. Parádička. “Dot Your Eyes” rozseká vše, co potká, a ještě to pro jistotu zadupe do země. Zní hodně hardcorově a to je zřejmě důvod, proč si upravenou verzi střihl sám HC pán největší – Jamey Jasta. “M.I.N.E (End This Way)” – povinná “ukolébavka” potýkajícími se s podobnými tématy co na předchozích deskách. Avšak vůbec není špatná, poslouchá se dobře a zaujme především nosná kytarová melodie během refrénu. “Mama Said Knock You Out” je cover původně od LL Cool J a jako taková mi do konceptu desky moc nesedí. Trochu krok vedle, ale předělávka povedená. “Diary of a Deadman” desku pomyslně uzavírá a tvoří jakousi zpověď (ostatně název sám o sobě již napoví).

Jednoduše nemám “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1” skoro co vytknout. Obsah je variabilní, zajímavý a ani vteřinu nenudí. Kapela jede na plné obrátky a je znát, že zažívá zatím nejlepší období své kariéry. Ať si říká kdo chce co chce, pod devět prostě jít nemůžu. V hloubi duše se modlím ke všem démonům, aby podobně dopadla i druhá část!

Další názory:

Asi to nebude žádné překvapení pro nikoho, kdo nás chvíli sleduje nebo kdo dokonce pamatuje recenze na minulá alba Five Finger Death Punch, ale tady prostě musím s kolegou nade mnou extrémně nesouhlasit, protože dává hodnocení, které by mělo být určeno pro nahrávky, jež jsou už něčím opravdu výjimečné a neotřelé, tupému mainstreamovému výplachu pro americké puberťáky. Nic jiného totiž “The Wrong Side of Heaven and the Righterous Side of Hell Volume 1” a Five Finger Death Punch obecně nenabízí. Ne, že bych proti kapele měl něco osobního, to vůbec ne, a i když mi předchozí alba přišla dobrá akorát tak na vyzvracení, pokud by mě novinka bavila, neměl bych sebemenší problém ji pochválit, jenže to nestalo a ani se moc nedalo čekat, že by se to stalo, protože Five Finger Death Punch s tím, co hrají, slaví hlavně v zámoří ohromné úspěchy (pro mě naprosto nepochopitelně), takže se není čemu divit, že recept nemění a už čtvrté album znějí úplně stejně. Hlavně co nejvíc jednoduše, triviální riffy, rytmika bez nápadu, primitivní nápěvy, aby se ani náznakem nemohlo stát, že to někdo nepochopí nebo že by nad tím někdo nedejbože mohl přemýšlet. Five Finger Death Punch jasně útočí na první signální a ani se nesnaží se tvářit, že by v jejich hudbě mělo být něco být, je to jenom hloupá kravinka pro rádia a ta kapela se ještě tváří, že je to její největší přednost. A právě podobná bezduchost je něco, co mi v hudbě strašně vadí – a Five Finger Death Punch to na svých albech metají plnými hrstmi. Jeden song jako druhý a všechny stejně nudné. Jestli to nK_! poslouchal intenzivně měsíc v kuse, tak zaslouží metál, protože já jsem měl problém to vůbec doposlechnout poprvé, i podruhé, i potřetí, i počtvrté… no, a dál už jsem to radši nezkoušel, protože s každým dalším poslechem mě ta muzika iritovala čím dál tím víc. A ne, není to tím, že se podobné věci prostě takhle hrají a jenom já to nedokážu ocenit, protože jednoduchý a chytlavý metal určený primárně jako zábava se vážně dá zahrát i tak, aby to bylo zajímavé a mělo to nějaký smysl, což mimo jiné dokazuje třeba kolegou zmiňovaný Rob Zombie, jehož letošní novinka je asi tak o sto levelů lepší než blbosti typu “The Wrong Side of Heaven and the Righterous Side of Hell Volume 1”. Five Finger Death Punch jsou Ameriku to samé, co jsou Sabaton pro Evropu nebo Dymytry pro Českou republiku – průměrná až podprůměrná hudební zvrhlost, která slaví obrovské úspěchy u většiny lidí, ale člověk, který nehledá hudbu, k jejímuž docenění je potřeba totální absence mozkových buněk, nad tím jen nechápavě kroutí hlavou. Ačkoliv vím, že tímhle s největší pravděpodobností – podobně jako u recenzí na minulé desky – schytám v diskuzi pár nadávek do debilů, říct to musím – tohle album je z mého pohledu prostě odpad. Tečka.
H.

Abych pravdu řekl, naprosto nechápu, kde se ta popularita Five Finger Death Punch bere, protože hudbou to zcela určitě být nemůže. “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1” je prvním počinem kapely, s nímž jsem měl tu pochybnou čest, a rozhodně bych se nezlobil, kdyby byl i tím posledním, protože jedenáctka skladeb, které tahle deska obsahuje, nenabízí absolutně nic, čím by náročnější hudební fanoušek mohl vzít zavděk. Je to jednapadesát minut zvukově precizní nudy par excellence. Jako ano, kytaristé hrát umí a jejich riffy jsou více či méně chytlavé, ale je to přesně ten druh chytlavosti, ze kterého smrdí kalkul na sto honů. Nejinak je na tom vokál Ivana Moodyho, který sice odvadí objektivně slušnou práci, ale v praxi to není nic jiného než jen další z řady zpívajících drsoňů, kteří umí i romantickou polohu. Říkal tu někdo Nickelback? Je mi z toho šoufl úplně stejně. “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1” je album, které při pozorném poslechu nenabízí nic jiného než pořád tu samou odrhovačku, jenom zahranou na několik způsobů s tím, že se občas ubere tempo nebo změní poloha vokálu. Je to přesně ten typ hudby, která když hraje delší dobu v hospodě, nejdřív si klepete do rytmu, ale po pár skladbách už si začnete říkat, co to vlastně posloucháte za blbost, a pokud jste trochu ráznější povahy, nakonec začnete hledat kabely, které by se daly vyškubnout ze zdi, aby byl konečně pokoj. Úplná hudební žumpa to sice – buďme fér – není, ale když už náhodou sama muzika neirituje enormní stupiditou, nebohého posluchače dodělá ta do očí bijící arogance, s jakou je na zlatém podnosu servírováno hovno. Raději knihu…
Ježura