Země: Itálie Žánr: symphonic death metal Datum vydání: 16.8.2013 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. Kingborn 02. Minotaur (Wrath of Poseidon) 03. Elegy 04. Towards the Sun 05. Warpledge 06. Pathfinder 07. The Fall of Asterion 08. Prologue 09. Epilogue 10. Under Black Sails 11. Labyrinth Hodnocení: Ježura – 6,5/10 H. – 4,5/10 Průměrné hodnocení: 5,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

První pohled (Ježura):

Když Fleshgod Apocalypse před dvěma lety vydali desku “Agony”, podstatné části metalového publika popadaly čelisti zatraceně hluboko. Nebyli zdaleka prvními, koho napadlo sloučit death metal s pompézními orchestracemi, ale způsob, jakým tomuto schématu vdechli život, byl opravdu nezaměnitelný s ničím, co do té doby vzniklo (nebo alespoň já o ničem podobném opravdu nevím). Když pak opadlo prvotní ohromení, přes všechny výhrady, které se na adresu “Agony” snad snesly, bylo jasné, že Fleshgod Apocalypse mají hodně našlápnuto a že určitě jen tak v tichosti nevyklidí pole. A že si je svého pole position vědoma i sama kapela, začalo vycházet najevo s prvními zvěstmi o novém albu. Fleshgod Apocalypse na adresu svého nově vznikajícího dítka ani náznakem nešetřili silnými výrazy a kdo se těmi chvalozpěvy nechal přesvědčit, mohl čekat hudební opus, který otřese samými základy reality. Potupně se přiznám, že ačkoli jsem si určitou střízlivost zachoval, stejně jsem si od desky “Labyrinth” sliboval hodně a kapele jsem zkrátka věřil, že nedá vzniknout ničemu slabšímu než vynikajícímu albu. Bohužel jsem se spletl.

Po té velké natěšenosti pro mě bylo prvních pár poslechů “Labyrith” jako hodně studená sprcha. Místo slibovaného veledíla jsem neslyšel nic víc než zvukově neskutečně doprasenou hromadu něčeho neurčitého, co se snažilo tvářit agresivně a majestátně, ale nejen že to takové nebylo – ono se tam nebylo absolutně čeho chytit! Patetická parodie na sebe sama přesně v duchu hesla “Kdo chce moc, nedostane nic” – takové byly moje dojmy, jež jsem si odnesl z prvních několika hodin, které jsem “Labyrinth” věnoval, a věřte mi, že po takové facce člověk naprosto ztratí motivaci dát albu šanci na očištění sebe sama. Přesto jsem nakonec docela rád, že jsem se k tomu přemluvil, protože nakonec to přeci jen není až takový propadák, na jaký to dlouho vypadalo. Začněme ale tím horším…

A když píšu horší, myslím tím to absolutně nejhorší, co “Labyrinth” potkalo, kotvu, jež táhne celé album dolů způsobem, který je prostě k vzteku. Už jsem to nakousl výše a teď to prohlásím na plnou hubu – zvuk desky je naprostá sračka a nechápu, proč za takový výsledek dostal producent zaplaceno třeba jen jediný halíř. “Labyrinth” totiž zní jako naprosto nečitelná koule prachmizerného randálu; jako by někdo tu muziku vzal, rozmixoval na kaši a ještě zasypal sklápěčkou písku. Zachtělo se vám čitelných technických kytar, do nebes se klenoucích orchestrací nebo snad bicích, které si i zpod příkrovu ostatních instrumentálních linek prorazí cestu na povrch, aby tam oslnily? Vy bláhoví, to jste na špatné adrese, takže nezbývá než změnit lokál, nebo se ukecat k řadě útrpných poslechů, u nichž se budete muset pokaždé soustředit jen na jeden z mnoha dějů, které se tam někde hluboko odehrávají, protože bez toho se jde jen sotva dobrat zjištění, jak ta muzika ve skutečnosti zní. Když už jen samotný technický death metal, na jehož základech Fleshgod Apocalypse staví, je z principu věci dost náchylný na pečlivě vyvážený zvuk, potom tuplem nechápu, jak někdo může tohle prohlásit za finální produkt, když je tu ten technický death metal ještě navíc zahuštěný o orchestrální klávesy a obecně vzato jde o velmi vrstevnatou hudbu.

Je vážně ohromná škoda, že je “Labyrinth” tak zazděné zvukem, protože ač to tak bez bližšího průzkumu ani náznakem nevypadá, hudebně jde o přinejmenším solidní počin, a to nemluvím jen o vlastních instrumentálních výkonech jednotlivých hráčů, které jsou bez debat na vysoké úrovni. Jde mi spíš o to, jakým směrem se od dob “Agony” skladatelský jazyk Fleshgod Apocalypse posunul. Přijde mi, že devět regulérních skladeb “Agony” bylo složeno plus mínus podle jedné šablony, a i když jednotlivé skladby rozhodně stejné nebyly, v zásadě šlo o devět smrtících sypaček podbarvených všudypřítomnými klávesami a na různých místech proložených melodickými refrény nebo sóly.

Proti tomu se materiál “Labyrinth” docela zásadně liší. Přijde mi, jako by Fleshgod Apocalypse tentokrát nechtěli posluchače zatlouct do židle kulometnou palbou z úplně všech hlavní a nedat mu jinou možnost, než aby před tou lavinou ochotně kapituloval, ale zkoušejí trochu jinačí přístup. Na “Labyrinth” se znatelně zpomalilo (což je znát především na bicích) a přistoupilo se k důmyslněji stavěným strukturám a zejména mnohem pestřejšímu spektru výrazů, se kterými se tentokrát pracuje, a výsledek je o poznání výpravnější a přijde mi i o dost dospělejší. Tam kde se “Agony” chovala jako tryskový parní válec drtící všechno, co mu přijde do cesty, tam “Labyrinth” neváhá zpomalit nebo rovnou přehodit výhybku úplně jinam. V tomto světle je pak docela pochopitelné, že když si odmyslíme klávesy, už to zdaleka není čistokrevný technický death metal, který hrál více či méně prim na předchozích dvou počinech, ale něco, co z něj sice hodně čerpá, ale celkovým charakterem je už trochu jinde. Tím ale nechci říct, že by to bylo špatně. Je to jen trochu něco jiného a k nátuře alba mi to pasuje. Koneckonců i to je jedním z důvodů, proč si troufám tvrdit, že je novinka mnohem dynamičtějším a posluchačsky zajímavějším dílem než její předchůdce.

Na druhou stranu však na “Agony” ztrácí na poli kvalitativní vyrovnanosti, protože jakkoli je “Agony” svým způsobem jednotvárná deska, ve výsledku to nevadí, protože ať vezmete jakoukoli skladbu, máte jistotu, že to bude intenzivní nářez od začátku do konce. Nabízelo by se vysvětlení, že za to může zmiňované zpomalení a příklon k jiné struktuře alba i skladeb, ale bojím se, že “Labyrinth” v tomto ohledu prohrává zkrátka proto, že některé jeho pasáže nebo celé skladby nejsou dostatečně dobré, a tak sklouzávají do sfér, kde to smrdí vatou a průměrem na sto honů. Na druhou stranu to ale není ani zdaleka případ celé desky a k nalezení jsou tu opravdu výborné pasáže, které se nejednou dají dohromady takovým způsobem, že je z toho vážně působivá skladba. Kdo má dostatek trpělivosti, aby těchto skrytých kvalit dopídil, toho určitě potěší nejeden skvostný melodický obrat, velmi zdařilé frázování nebo třeba sugestivní nálada té které skladby. Pravdou ale zůstává, že ačkoli “Labyrinth” nabízí hodně opravdu dobrých a některé vyloženě skvostné momenty, v celkovém měřítku je to na skvělé, ne-li dokonce s genialitou koketující album, na něž se zde jednoznačně mířilo, prostě dost málo, a to i když si člověk odmyslí tu zvukovou tragédii.

Prostřednictvím “Labyrinth” se Fleshgod Apocalypse ocitli v opravdu nezaviděníhodné situaci. Naslibovali hory doly a pak přišli s albem, které se s trochou nadsázky nedá poslouchat. Jistě, mít to aspoň trochu inteligentní zvuk, bavili bychom se tu hned o něčem jiném, protože i když se nejedná o kdovíjaký zázrak, čistě hudebními kvalitami se tu pohybujeme někde mezi 7,5 a 8 body, což znamená, že Fleshgod Apocalypse při skládání odvedli přinejmenším slušnou práci. Bohužel onen nešťastný zvuk má za následek, že i to, co je bezpochyby dobré nebo rovnou výborné, fatálně ztrácí na přitažlivosti a přichází tak zcela vniveč. Známka, kterou jsem se tedy rozhodl “Labyrinth” udělit, snad plus mínus odpovídá realitě. Víc dát rozhodně nemůžu, protože při vší shovívavosti je tohle skutečně maximum, na kolik album ve své současné podobě může dosáhnout, a nižší známka by zase neodrážela objektivní kvality, které tam jsou a ne, že ne. Každopádně je pro mě “Labyrinth” dost velké zklamání a pro kapelu dokonale promarněná příležitost. Velká škoda…

Druhý pohled (H.):

“‘Labyrinth’ podle mě bude buď opravdu pecka, nebo zklamání jak prase,” napsal jsem do svého srpnového eintopfu ohledně nové desky Fleshgod Apocalypse a připojil přání, aby šlo o tu první, pozitivnější možnost. Předpověď byla splněna do puntíku, ono přání už ovšem vyslyšeno nebylo, z čehož vyplývá vcelku jasně – ano, “Labyrinth” je zklamání jako prase. “Agony” bylo fakt docela zábavné a svěží album, byť s odstupem času už ne tak moc, ale každopádně šlo o záležitost, na níž šlo stavět a která slibovala, že by se brutální symfonici mohli v budoucnu ještě vyprofilovat do sakra zajímavé podoby. “Labyrinth” však tohle všechno pohřbívá a tam, kde “Agony” přinášelo hodně dobrou kombinaci brutálního technického death metalu a orchestrací a věštila obrovský potenciál, novinka po všech směrech selhává. Fleshgod Apocalypse našli díru na trhu… nebyli sice úplně první, kdo něco podobného zkoušel, ale oni to dotáhli na doraz, postavili si na tom celou prezentaci i muziku, ale díky tomu, jak se ukazuje, vlastně sami sebe také uzamkli do jistých tvůrčích mantinelů, protože firma i fanoušci od nich čekali ještě víc brutálního death metalu a ještě víc symfoniky. Inu, dočkali se, akorát už to prostě není ono a na rozdíl od “Agony” je to křečovité a nudné.

Všechny songy na “Labyrinth” neskutečně splývají, neobjevují se žádné zajímavé nápady, díky nimž by cokoliv vyčnívalo, všechno zní neustále stejně. Jasně, “Agony” byla taky do jisté míry po celou svou délku symfonicky-brutální řežba, ale byly tam nějaké nosné motivy, díky nimž šlo jednotlivé skladby rozlišit, a zároveň to album slouží jako důkaz, že to, co se na “Labyrinth” nepovedlo, udělat jde. Novinka se snaží jít ve všem ještě dál, ale vyznívá to trochu nepatřičně, po kompoziční stránce je to prostě… průměr, víc nic. A to naprosté minimum ne úplně marných nápadů, které “Labyrinth” obsahuje, absolutně zabíjí totálně vyjebaný zvuk. Jasně, v áčkové lize, do níž už Fleshgod Apocalypse patří, je naleštěná digitální produkce a loudness war (bohužel) standardem, ale tady je to fakt přes čáru a to album díky tomu skoro nejde poslouchat. Jak se podle tohle mohl někdo podepsat? Jak to mohl producent pustit dál? Jak mohla samotná kapela studiu říct, že je s tím soundem spokojená? Jaktože aspoň firma je s tím neposlala do hajzlu? Tohle je prostě úplně špatně. Celé “Labyrinth” je obrovské zklamání, sorry, ale je to tak. A to jsem od toho alba vážně něco čekal…