Země: USA Žánr: rock Datum vydání: 15.9.2017 Label: Roswell Records Tracklist: 01. T-Shirt 02. Run 03. Make It Right 04. The Sky Is a Neighborhood 05. La Dee Da 06. Dirty Water 07. Arrows 08. Happy Ever After (Zero Hour) 09. Sunday Rain 10. The Line 11. Concrete and Gold Hrací doba: 48:22 Odkazy: web / facebook / twitter

Foo Fighters si nikdy nemohli stěžovat na nedostatek pozornosti. Není divu, když máte za mikrofonem bubeníka Nirvany, pozornosti neujdete, i kdybyste chtěli. Ke cti je však třeba Davu Grohlovi a jeho kumpánům přičíst, že i po více než dvou dekádách koncertování a vydávání desek stále nemají dost a jedou na plný plyn. Kultovní status Nirvany sice nikdy nezískají, ale její úspěch co do počtu posluchačů se jim už možná podařilo i předstihnout. Při tom všem zvládají téměř nemožné: získávat nové a nové fanoušky, neztrácet ty původní, kteří jsou o celou generaci starší, než jsou ti dnešní, zůstat pohodovými chlapíky bez hvězdných manýrů a ještě ke všemu si to celé užívat.

Toliko k několika méně důležitým důvodům, proč mám k americkým rockerům respekt. Tím nejdůležitějším je však hudba samotná. Foo Fighters opakovaně předvádějí, že když jde o stadiónový rock plný energických kytar a chytlavých refrénů, jen těžko hledají konkurenci. Jejich singly jsou bez výjimky naprosto špičkové, neboť každé album obsahuje několik skladeb na nesmírně vysoké úrovni. Problémem ovšem bývá vyrovnanost a troufnu si říci, že dodnes mají Foo Fighters na kontě jen dvě opravdu konzistentní desky dobré od začátku do konce: „In Your Honor“ a „Wasting Light“. Právě „Wasting Light“ zaslouženě nakoplo dosud poslední éru kapely, neboť Foo Fighters předvedlo ve vysoké skladatelské formě ve slušivém, nečekaně ostrém kabátku.

Ani následné, o něco dobrodružnější „Sonic Highways“ nebylo zklamáním, jenže na rozdíl od svého předchůdce neobstálo zkoušku časem, samozřejmě až na dva či tři špičkové singly. „Concrete and Gold“ zastihlo Foo Fighters v další vývojové etapě. Dave Grohl a spol. ubrali na komplexnosti skladeb a místy o něco přitvrdili. Nevrátili se však k „Wasting Light“, spíše ukročili stranou k modernějšímu pojetí rádiového rocku. Velký vliv na vyznění desky má i nová posila, klávesák Rami Jaffee, který se stal po více než desetileté spolupráci plnohodnotným členem kapely a v souladu s tím vzrostla i důležitost jeho nástroje.

Vydání „Concrete and Gold“ předcházely dva tradičně bezvadné singly. Energická „Run“ se řvoucím Grohlem se vyrovná tomu nejlepšímu z katalogu kapely (byť na názvem i hudbou pomalejší „Walk“ nemá) a navíc je obdařena zábavným klipem, v němž Grohl vypadá jako Tom Araya za pět let. „The Sky Is a Neighborhood“ představuje výpravnější konec repertoáru Foo Fighters a její sborový refrén je dokonale promyšlený „ušní červ“. I mimo singly skrývá „Concrete and Gold“ povedené kousky. Rozjařená „La Dee Da“ asi nejlépe předvede, jak velký vliv mají na albu klávesy a „elektronické“ zvuky celkově, byť ne všude je to tak zjevné. „Arrows“ pro změnu staví na emocích a skvělém zpěvu. „Dirty Water“ by pak se svým hlučným a těžkým závěrem mohla snadno být vrcholem alba, jen kdyby její první surfrocková polovina byla o něco kratší. Za solidní bych označil i relativně krátkou „The Line“, jenže ta až šablonovitě kopíruje to, co Foo Fighets nahráli již mnohokrát a často i líp.

Bohužel to byla ta lepší část „Concrete and Gold“. Mezi slabší kousky patří třeba úvodní „T-Shirt“, která při prvním poslechu zaskočí queenovskou vokální explozí po úvodním tichu, jenže při opakovaném přehrávání zcela ztrácí hodnotu. „Make It Right“ v sobě skrývá možná nejlepší riffy alba, jenže vše kazí hloupý refrén (potěší však jistě všechny hippies). Jednou z nejodvážnějších položek tracklistu je pak jistě „Sunday Rain“, v níž za bicí stoličkou sedí Sir Paul McCartney a ze své sesle vytlačený Taylor Hawkins se ujal mikrofonu. Po půl hodině hudby s Hawkinsovou poměrně komplexní hrou je primitivní rytmus, který McCartney nastolí, příjemným osvěžením. Když však překonáte překvapení, že McCartney umí hrát na bicí a Hawkins zpívat, zbude vám poměrně nezáživná skladba, jejíž přinejmenším první polovina se vyloženě topí v obdivu k The Beatles. Ještě hůř je na tom „Happy Ever After (Zero Hour)“ se stejným křečovitým odkazem k britské legendě, ovšem tentokrát již bez jakýchkoli zajímavých nápadů. Nejhůř dopadá titulní a zároveň poslední písnička desky. Netuším sice, co Foo Fighters přimělo uzavřít album tak mdlou a nevýraznou písní, doufal jsem však, že čas a opakované poslechy pomohou. Bohužel se zdá, že mdlost a nevýraznost jsou její integrální vlastnosti, které nedovede setřást.

Skladatelsky jde tedy spíše o slabší záležitost a bohužel nepomáhá ani zvuk. Foo Fighters před vydáním alba „Wasting Light“ doplnil bývalý člen Pat Smear, stal se tak třetím kytaristou kapely a ta toho na „Wasting Light“ dokázala využít. Na „Concrete and Gold“ se však jemné nuance kytar přesunuly k elektronice a šestistrunkám tak zbylo jen málo prostoru, a ani ten nedokázaly využít naplno neboť kromě zmíněné „Make It Right“ mě opravdu nenapadá žádný zajímavý kytarový part na celém albu, o udušené base ani nemluvě. Celé album se vyloženě topí v záplavě elektroniky a každý ráznější úder do kytary je podpořen odpovídajícím úderem do kláves. Dokonce i Grohlův hlas je naprostou většinu času podivně zkreslený. Výsledná zvuková stěna funguje dobře snad jen v energických závěrech skladeb, v nichž Foo Fighters znějí mnohem tvrději a rázněji, než jací doopravdy jsou. Naopak v téměř všech ostatních chvílích je zvuk alba zahuhlaný a postrádá jakoukoli dynamiku. V tomto ohledu mě „Concrete and Gold“ zklamalo snad ještě více než svou skladatelskou nevyrovnaností.

Foo Fighters tak natočili další počin, z něhož si můžete vyzobat pár singlů, a zbytek vám asi chybět nebude. Oceňuji snahu o jakýsi posun směrem od syrovosti k modernějšímu zvuku i snahu o některé trochu odvážnější nápady, bohužel ale v podstatě ve všech případech vynakládali Foo Fighters úsilí marně. Snad tedy příště.