Foo Fighters - Sonic Highways

Foo Fighters – Sonic Highways

Foo Fighters - Sonic Highways
Země: USA
Žánr: rock
Datum vydání: 10.11.2014
Label: RCA Records

Tracklist:
01. Something from Nothing
02. The Feast and the Famine
03. Congregation
04. What Did I Do? / God as My Witness
05. Outside
06. In the Clear
07. Subterranean
08. I Am a River

Hodnocení:
Kaša – 7,5/10
Zajus – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Se “Sonic Highways” to snad ani nešlo jinak a muselo se k němu přistupovat s velkými očekáváními. Samozřejmě si za to můžou Dave Grohl a jeho Foo Fighters sami z několika důvodů. Poslední studiovka “Wasting Light” byla prostě skvělá a třeba já ji řadím k tomu úplně nejlepšímu, s čím Foo Fighters ve své kariéře přišli. Navázat na takto úspěšné album není nikdy jednoduché, a přestože jsem se v tomto ohledu “Sonic Highways” zprvu obával, tak tahle parta už léta dokazuje, že mainstreamový rock se dá dělat i zatraceně kvalitně, takže nakonec nebyl důvod čekat, že by se na tomto letitém pravidlu mělo něco měnit.

No, a pak je tady ještě koncept, kterým si Dave Grohl tvorbu alba ozvláštnil. Osm skladeb, osm různých měst a osm nahrávacích studií, z nichž každé mělo svým jedinečným způsobem ovlivnit konečně vyznění dané písně a dohromady tak utvořit jakýsi zamilovaný dopis hudebním dějinám Ameriky, jak neskromně tvrdil sám hlavní principál. Při té příležitosti tak vznikl osmidílný dokument v produkci HBO, v němž se Dave Grohl coby režisér a tazatel vydává po toulkách hudebních dějin těchto měst: Chicago, Washington D.C., Nashville, Austin, Los Angeles, New Orleans, Seattle a New York. Projekt vskutku jedinečný a spojit jej s nahráváním nového alba je jistě originální způsob, jak objevit neprobádané území, protože Foo Fighters už jsou dlouhou dobu v pozici, kdy dosáhli takřka všeho, čeho jen lze, a mohli by si s klidným srdcem točit další alba jen tak ze setrvačnosti, ale nebyl by to Dave Grohl, kdyby místo avizované tvůrčí pauzy Foo Fighters přišel s ještě něčím větším, než co doposud udělal příkladně v rámci svého dokumentu věnovanému studiu Sound City.

Stejně jako minule je v kolonce producenta na “Sonic Highways” zapsán Butch Vig, jehož nejznámější prací je jistě produkce “Nevermind” od Nirvany, případně aktivní hudební kariéra v řadách Garbage. Spolu s Foo Fighters je jeho práce jakousi oslavou klasicky znějící rockové desky, čemuž svědčí návrat kapely k analogovému nahrávání, k němuž přistoupili před minulou deskou, a Butch Vig má na kapelu až vitální účinek, protože Foo Fighters ještě nikdy nezněli tak dobře. A to přesto, že album vznikalo během cest, kdy se i díky oněm osmi studiím dal očekávat kdovíjaký výsledek nesoudržného materiálu, ale “Sonic Highways” je k mému vlastnímu překvapení vyrovnanou kolekcí, která v sobě spojuje nové vlivy s těmi klasickými kytarovými Foo Fighters, takže se na to pojďme podívat.

Co překvapí na první pohled, je rozhodně seznam skladeb, kdy Foo Fighters na album protlačili pouhých osm kousků, ovšem hned dva překračují hrací dobu o hranici šesti minut, přičemž třetí píseň se jí blíží na vzdálenost dvaceti vteřin, což samo o sobě značí, že tentokrát to nebude ani tak o rychlých kusech a rádiových hitovkách, kterými “Wasting Light” přetékalo, ale že Foo Fighters jako by se nad svou tvorbou zamysleli a posunuli ji pod tíhou nově načerpaných vlivů jinam. To by se mohlo zdát na druhou stranu jako jeden z nedostatků desky. “Sonic Highways” totiž postrádá klasickou hitovku, které charakterizují alba předešlá, takže zapomeňte na “The Pretender”, “Rope” nebo “Learn to Fly” a “Times Like These”. Vzdáleně by tuto funkci mohla plnit třetí “Congregation”, která oplývá zpěvnou vokální linkou a líbivými kytarovými plochami, nicméně do hitovosti výše uvedených má dost daleko. Přestože je “Congregation” původem z Nashvillu, kde by posluchač očekával silný vliv country, tak nebýt kytarového sóla, v němž si zahostoval Zac Brown, tak o tom nemám vůbec páru.

A tak je to s většinou písní. Možná je to tím, že jako neAmeričan nemám zdání o tom, jak se od sebe liší rocková hudební produkce z Los Angeles od té z Texasu či Chicaga, ale snad jediné skladby, které mi v tomto ohledu dávají smysl a sedí k tomu, co tím básník chtěl říct, jsou druhá “The Feast and the Famine” a “Subterranean”. “The Feast and the Famine” reprezentuje Washington D.C. a HC/punkovou scénu, z níž Grohl vzešel a přesně taková je. Energická, rychlá a s mohutnými sborovými vokály, s nimiž pomohli bývalí spoluhráči ze Scream, k nimž Grohl coby mladík naskočil za bicí soupravu. Pokud někdo očekává pokračování “White Limo” z minulé desky a tato pecka ho neuspokojí, tak nemá nárok, protože kytarově nabroušenější a energetičtější věci se už nedočkáte. Grohl v ní spojuje svůj cit pro kombinaci mezi melodiemi a uřvanými momenty, takže i když je to song hodně přímočarý, tak taková ta zdravá chytlavost je z něj přesto patrná. “Subterranean” je zase seattleovsky zadumaná a pomalá, což v tomto případě nejde ruku v ruce s nudností a nezáživností. Takhle dobrou pomalou píseň Foo Fighters už léta nenapsali a i navzdory delší stopáži nenudí ani na vteřinu. Zejména krásná melodie, která startuje na počátku druhé minuty, je skvělá.

Doposud jsem opomíjel úvodní “Something from Nothing” (původ: Chicago), která je šikovně vygradovanou písní, v níž dostal kupodivu hodně prostoru Nate Mendel se svou baskytarou, jež je v mixu vytažena příjemně do popředí a evokuje letmý dotek funku. Když už se po třech minutách rozezní hřmivé kytary trojice Grohl/Shiflett/Smear, tak není tento otvírák k zastavení a spěje ke kytarovému sólu, které ve studiu nahrál Rick NielsenCheap Trick. “What Did I Do? / God as My Witness” působí jako jediná na poměry zbytku alba nevýrazně. Navíc nějak nechápu její rozdělení na dvě oddělené části, kdy ta druhá v komornějším pojetí doznívá poměrně dlouho a ještě víc kazí nijaký pocit z obyčejné první poloviny.

Dojem napravuje poctivá kytarovka “Outside”, což je klasická položka, v níž se poklidnější sloky střídají s kytarovým refrénem. Poměrně překvapivou záležitostí je melodická “In the Clear”, kterou ozvláštňuje hostování The Preservation Hall Jazz Band, jehož dechové nástroje posouvají Foo Fighters k plnému zvuku, jakého dosahuje Bruce Springsteen se svou The E Street Band. Album zakončuje další pomalejší píseň “I Am a River”, na níž se v závěru nabalí smyčce a nechává tak “Sonic Highways” finišovat ve velkém stylu. V přímé konkurenci se “Subterranean” sice prohrává, nicméně neznamená to, že by byla špatná.

Vraťme se nyní na začátek recenze a oné myšlence, že k “Sonic Highways” se přistupovalo s velkými očekáváními. Dokázali Foo Fighters tato očekávání naplnit? Pokud to vezmu z toho hlediska, zda se kapele podařilo utvořit jakýsi obraz hudební historie Ameriky, tak ne, k tomu tady bude spíš onen doprovodný dokument “Foo Fighters: Sonic Highways”, ale pokud se podívám čistě na kvalitu alba, tak Foo Fighters nijak neslevili z vysokých standardů, které od nich automaticky očekávám. S “Wasting Light” se sice rovnat nemůže, ale jak řekl kolega v hodnocení pod recenzí, tak Foo Fighters opět dokazují, že kvalitní rocková hudba může bořit hitparády a stát na výsluní všeobecného povědomí. A to mi stačí.


Další názory:

Foo Fighters mě pravidelně ujišťují, že vše není ztraceno a i opravdu dobrá hudba se může dostávat na vrchol hitparád. Když po nevyrovnaném “Echoes, Silence, Patience & Grace” přišla parta okolo Davea Grohla před třemi lety s fantastickým “Wasting Light”, docela mi spadla čelist. Na “Sonic Highways” Američané potvrzují ohromnou formu, byť oproti albu minulému již zůstala čelist na svém místě. Když album odpálíte podobnou hitovkou jako “Something from Nothing”, musíte mít na skladě hodně silný arzenál písniček. Snad až na jedinou výtku, která směřuje k trošku naivní dvojskladbě “What Did I Do? / God as My Witness” musím potvrdit, že arzenál mají Foo Fighters opravdu perfektně nabitý. Po prvních dvou rozjetých skladbách album sice trošku zvolní, ovšem na energii neztrácí nic, naopak nabere něco z instrumentální ladnosti, kdy zejména závěry “Congregation” a “Outside” nemají chybu. Nezklamala ani trojice rozmáchlejších a místy pomalejších závěrečných skladeb. Potěší i hromada hostů, z nichž většina zapadla do hry kapely tak úspěšně, že si jich téměř nevšimnete. Vyniknou pak zejména trumpety a saxofony v závěru “In the Clear” a smyčce v “I Am a River”, která album nádherně zavírá. Já nevím, mohl by vlastně někdo chtít po Foo Fighters víc? Já rozhodně ne.
Zajus – 7,5/10


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.