Země: Švédsko Žánr: neofolk / dark ambient Datum vydání: 29.1.2016 Label: Nordvis Tracklist: 01. Nio nätters led 02. Den grymma hästen 03. Resan 04. När gudarna kalla 05. Svitjod 06. Jag vet ett tempel stå 07. I hels sköte Hrací doba: 33:09 Odkazy: facebook

První pohled (H.):

Švédský jednočlenný projekt Forndom výrazně zaujal již svou krátkohrající prvotinou „Flykt“ z loňského roku. 25minutové EP vcelku jasně řeklo, že se v tomhle případě jedná o skupinu, jejíž tvorbu nebude radno ignorovat a míjet. H. L. H. Swärd, ústřední a jediná postava Forndom, hned se svým prvním počinem prokázal, že mu nechybí jasná hudební vize a ani schopnosti, jak tuhle vizi uvěřitelně přenést i do akustické kulisy a takříkajíc ji „zhmotnit“.

Prvotní nástřel se tedy Forndom povedl na výtečnou – vlastně až takovým způsobem, že jsem příliš nevěřil tomu, že by to byla jen náhoda, a nepochyboval jsem o tom, že i na svých budoucích počinech Swärd dokáže laťku nastavenou pomocí „Flykt“ udržet. A bez zbytečných průtahů a dramat můžeme hned zkraje říct, že první dlouhohrající deska „Dauðra dura“, přicházející vlastně relativně nedlouho po první vlaštovce, očekávání splnila a sebejistě pokračuje ve spanilé náladotvorné krasojízdě.

Avšak pro případné nezasvěcence mezi vámi trochu zpomalme náš vstříc konci tohohle textu a vraťme se o kousek zpátky k tomu, co jsem v prvním odstavci možná lehce pateticky nazval vizí téhle formace. Ono je to vlastně svým způsobem docela zřejmé, skoro až přímočaře jasné, oč v muzice Forndom běží. Gró téhle záležitosti totiž vězí v sugestivní atmosféře chladného lesa opředeného mlhou, v zhudebnění severských nálad, přírody a pohanství. Nicméně fakt, že je cíl očividný a evidentní, rozhodně neimplikuje, že by i samotné provedení mělo být průhledné nebo snad dokonce povrchní. Ačkoliv tu je i něco, co lze Forndom vcelku úspěšně vytýkat (a ještě se k tomu samozřejmě dostaneme), pořád je z toho cítit hloubka a velká síla. A když na to přijde, tak právě tohle je pro mě osobně tím hlavním měřítkem, podle něhož (nepopírám, že hodně subjektivně) posuzuji případné (ne)kvality podobně laděných kapel.

Řekneme-li to docela zjednodušeně a vágně, pak je hudební recept Forndom přibližně následující: Deskou prostupuje darkambientní pozadí, nad nímž Swärd buduje působivé neofolkové motivy. Jemné, leč mnohdy nefalšovaně krásné melodie, šamanská rytmika, tiché procítěné vokály, tu a tam i zvuk bouřky v pozadí… nikam se nespěchá, čas pozvolna plyne a hudba se kupředu posouvá stejně rozvážně, jako se ta mlha nad ránem vine mezi stromy. Všechny motivy jsou až primordiálně primitivní (nikoliv v negativním slova smyslu), ale v nemalé míře tkví právě v tomhle jejich nesporné kouzlo a především je tohle vyjádření zcela adekvátní tomu, co se H. L. H. Swärd ve své tvorbě snaží předat.

Svým způsobem je „Dauðra dura“ ještě o něco „tišší“ a minimalističtější než „Flykt“. Ostatně už jen proto se jedná o nahrávku, u níž je nutno se na chvíli zastavit a, jak se říká, dát jí trochu času a prostoru, aby měla možnost vyrůst a dostat se člověku pod kůži. A může to znít jako to největší klišé, ale v tomhle případě se to bezesporu vyplatí, jelikož účinek té atmosféry je pak veliký. A rozhodně to nelze plně vstřebat (to abychom si dali další klišé), když to budete poslouchat po cestě autobusem. Některá alba takhle prostě nefungují a ani fungovat nemohou a zrovna „Dauðra dura“ k takovým patří. Naopak klid, tma a soustředění jsou více než vhodné

Nicméně i navzdory tomu, že „Dauðra dura“ možná na první poslechy vyznívá ještě o kousek minimalističtěji než předchozí počin, nemusíte se obávat, že by zde byla nouze o působivé momenty. Naopak, takových je tu spousta a i ty mnohdy jen letmé melodie nebo snad pouhé zvuky mají v podání Forndom účinek. A jak už tomu tak bývá, nemá smysl vypichovat konkrétní skladby, protože všech sedm jich drží nastolenou atmosféru a dokáže nabídnout výtečné motivy – a je jedno, zdali se jedná o pětici, která se točí okolo ústředního tématu smrti, anebo o dvě tematicky mírně vystupující písně „Svitjod“ a „Jag vet ett tempel stå“.

Opravdu jediné, co je možno označit za slabinu Forndom, je nezanedbatelná podobnost s dalším severským folkovým solitérem ze sousedního Norska. Mám tím samozřejmě na mysli Kvitrafna a jeho magický projekt Wardruna. Jeho stín v muzice Forndom cítím takovým způsobem, až bych si klidně i vsadil na to, že jistá část inspirace proudí právě z norského Bergenu. Ale na druhou stranu, H. L. H. Swärd s tou atmosférou dokáže pracovat natolik odzbrojujícím způsobem, že mu to člověk milerád odpustí. „Dauðra dura“ je totiž pořád tak nádherná deska, že jde jen těžko odolat a nenechat se unášet její vpravdě úchvatnou náladou.

---

Druhý pohled (Atreides):

Narazit na rituální ambient vycházející z kořenů dávných věr, či na heathen / pagan (neo)folk bez nadbytku patosu či nacionalismu je kumšt. Samozřejmě, nelze minout jména jako Hagalaz’ Runedance, Ostara, :Of the Wand and the Moon: či domácí Tábor radosti. Sloučit obé v jeden hypnotický celek se ale povedlo až Kvitrafnovi v rámci jeho Wardruny a osobně jsem po vydání její druhé desky doufal, že by se mohlo zjevit těleso podobného, avšak více ambientního ražení. A hle, povedlo se. Jen je s podivem, že jsem se k Forndom dostal až teď, v době vydání řadovky, ačkoliv už má na svědomí jedno ípko z loňského roku. Ale co už – lepší pozdě než nikdy.

H. L. H. Swärd, jediný představitel Forndom, vychází z podobných základů co Wardruna (tomu srovnání se zkrátka nelze vyhnout). Užívá různých technik zpěvu, autentických vikinských nástrojů i dark ambientu. Jistá příbuznost je tak zřetelná na první poslech, stejně tak je ale zřejmé, že Forndom kráčí trochu jinou cestou, která víc staví na hypnotických repetetivních pasážích, monotónnosti, střídmosti a minimalismu. Zatímco v zemském lůně dříme (dark)ambientní masiv, na vrcholcích do rytmu nejrůznějších perkusí drnkají strunné nástroje zahrnující archaickou podobu lyry či hardanger fiddle. Mezi kmeny stromů se ozvěnou nese pestrá paleta vokálů – táhlý, neartikulovaný zpěv „Resan“ či masivní zvuk sborů v „När gudarna kalla“, prostor je i pro obřadní odříkávání či polohlasné hrdelní mumlání.

„Dauðra dura“ se nevyznačuje žádnou do očí bijící vlastností – kratičké album vás na první dobou nepřimrazí do křesla, nespálí vás záští, ani neprokleje na tři pokolení dopředu. Namísto toho vás zahalí do neurčitého závoje tajemna a (ne)jistoty rituálu, jímž jen pomalu a nenápadně vzlíná vůně ohně, jehličí a století dávno minulých, která v kontextu Swärdovy hudby chtě nechtě dostávají nový rozměr. Budete-li chtít, jednoduché, avšak netriviální kompozice vás zanesou daleko mimo hranice reality. Album vám ovšem nepodá pomocnou ruku – namísto toho vám nechá velmi štědrý prostor pro vaše vlastní představy a myšlenky, což je vlastnost, které se mi třeba od výše nepřímo zmiňovaného „Yggdrasilu“ od Wardruny dostávalo spíše poskrovnu.

Jakkoliv ale „Dauðra dura“ nedělá nic špatně, pořád by mohla některé věci dělat lépe. Nemusela by se bát rozvinout motivy na větší plochu a prokreslit je víc do hloubky, přidat na drobných detailech, aby se posluchač tak snadno nevyškrábal zpět do skutečného světa. Půlhodina a tři minuty jsou možná až moc skromné na to, co hudba podobného charakteru může skýtat, a osobně jsem si pro vybudování silnější, konzistentnější atmosféry pouštěl album zároveň spolu s předchozím EP „Flykt“. S tím souvisí absence silnější vodící linky, která by se linula napříč celým albem a skladby spojovala do většího, komplexnějšího celku. Ačkoliv „Dauðra dura“ funguje dost dobře i bez takového pojiva, větší míra celistvosti a návaznosti skladeb by mu určitě prospěla – zejména pustí-li se Forndom do rozmáchlejších kompozic.

I přesto jsou tyto dvě výtky spíše minoritní, kladné stránky alba výrazně převažují a „Dauðra dura“ mě ve svých sítích zachytila tak, jak se to povedlo jen pár albům. Jsem osobně zvědavý, kam dál nás Swärd na své hudební výpravě zavede, protože jak jeho debut, tak i předcházející EP jsou nesmírně zajímavé počiny, které si vaši pozornost rozhodně zaslouží.

---

Třetí pohled (Skvrn):

Debutové ípko „Flykt“ mi ještě doteď rezonuje hlavou. Na první vydanou nahrávku bylo překvapivě dobré, disponovalo silnou atmosférou i povedeným zvukem. Musím však přiznat, že jsem se Forndom dosti přejedl a ve skutečnosti bylo těch poslechů z mé strany možná až zbytečně moc. Vydání „Dauðra dura“ pak přišlo záhy, v době, kdy jsem se chtěl se švédskými projektem na pár měsíců v dobrém rozejít. Ale zvědavost chtěla jinak. Pídila se po tom, do jaké míry se co změnilo, a já nakonec kývnul a dlouhohrajícímu debutu neodolal.

Rozdíl mezi oběma nahrávkami není příliš velký. Forndom vše znovu vystavil na temné atmosféře nordického lesa, kterýžto připomínají hypnotické plochy kdesi na pomezí ambientu a neofolku. Také obřadní nápěvy setrvaly ve svých pozicích a čekají na příležitost k vhodnému doplnění zádumčivého vyznění. Právě mírná obměna Swärdem servírované zádumčivosti je snad jedinou vysledovatelnou změnou. „Dauðra dura“ tepe ještě minimalističtěji a meditativněji než předchůdce. Je pomalejší, přemítavější a především má opět co nabídnout. Snad bych se jen zasadil o zasazení delších celků – s průměrnou délkou jednotlivých skladeb se nic nestalo a znovu se pohybuje někde kolem (v tomto ranku) podprůměrných pěti minut. Což je i vzhledem k větší meditativnosti materiálu poměrně překvapivé.

I přesto, že novinka kvalitativně následuje výborné „Flykt“, Forndom jsem momentálně zkrátka přeposlouchaný a pocitově nejsem „Dauðra dura“ schopen docenit. Jsem si vědom uvěřitelné atmosféry i celkových kvalit a nemám příliš důvodů takovouto desku nedoporučit. Na druhou stranu, já „Dauðra dura“ na čas odkládám a budu jen doufat, že tenhle Švéd nějakou chvíli nic nevydá. Zvědavost by se vzhledem k přitažlivosti materiálu totiž opět zajisté ozvala.

---