Země: USA Žánr: black metal Datum vydání: 15.2.2019 Label: Sepulchral Voice Records Tracklist: 01. Wherein Achatius Is Awakened and Called Upon 02. Wherein a Messenger of the Devil Appears 03. Wherein Seven Celestial Beasts Are Revealed to Him 04. Wherein Achatius Is Flogged to the Hills of Violation Hrací doba: 48:32 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Sure Shot Worx

První pohled (Metacyclosynchrotron):

Dnešní recku začnu krutopřísně s tvrzením, že kdo neslyšel Negative Plane je vůl a přehlíží kapelu, která vydala dvě veskrze výtečná alba, z nichž minimálně to druhé, „Stained Glass Revelations“, je moderní žánrovou klasikou. To není pouze nějaký můj názor, ale ryzí fakt, tečka.

Samozřejmě, že když nějaká kapela fakt válí, vyplatí se omrknout i spřízněné či vedlejší kapely. V případě Negative Plane tedy Occultation, kde kytarista Nameless Void ukájí své doomovější/rockovější choutky, Ominous Resurrection, což je poměrně chorý black metal z mozku basisty, a především Funereal Presence, ve kterých působí bubeník a multiinstrumentalista Bestial Devotion.

Kapely a nahrávky, které ovlivnily tvorbu Funereal Presence lze identifikovat jednoznačně a Bestial Devotion se nimi ani netají. Hudba nejvíce vychází z raných Tormentor („The 7th Day of the Doom“, „Anno domini“) a německých Poison („Into the Abyss“). Méně zjevná, ale stále patrná je inspirace „A Blaze in the Northern Sky“ a „Under the Sign of the Black Mark“. Možná bych se tu nebál zmínit ani „Zjevení“ a „Ritual“, i když jsem ještě nepřišel na to, v čem konkrétně mi Funereal Presence připomínají Root. U Master’s Hammer to je ale vcelku jasné, protože když se do muziky zapojí klávesové plochy, tak ty nejvíce připomínají „nebeské chóry“ z „Ritual“, byť hudebně mají Funereal Presence blíže k demu „The Mass“. Dalo by se tedy říci, že Bestial Devotion výlučně vychází z metalové hudby radikálnějšího střihu, která je starší alespoň pětadvaceti let, tudíž snad nepřekvapí, že tu je i nemálo pasáží, kdy hudba cválá kupředu ryze heavymetalovým způsobem.

Ano, „Achatius“ je tradicionalistická „worship“ nahrávka, avšak v kontextu dnešního black metalu je prostě originální. Jediná současná kapela, která by se k ní dala přirovnat, jsou (logicky) Negative Plane (hlavně teda debut), a to nejen kvůli častému samplování zvonků. Novinka samozřejmě také v ničem neustupuje směřování vytyčeném stejnojmenným, debutovým EP a „The Archer Takes Aim“. I když jistý zásadní rozdíl by se tu přeci jen našel. „Achatius“ je ve všech ohledech lepší.

A to kurva natolik, že „Achatius“ sjíždím již přes měsíc takřka každý den a kolikrát i víckrát za sebou. Snažil jsem v nahrávce najít nějaké nedostatky, ale za tu dobu jsem si uvědomil pouhé dva. Bestial Devotion tady na můj vkus moc často spoléhá na stopky a odklepávání následných pasáží, což vám bude jistě vadit méně než mně, pokud si ujíždíte na zvuku kravského zvonu. Jednotlivé skladby by se určitě daly i o něco zkrátit, ale nebojte se, že by se tu riffy opakovaly do aleluja jako třeba na posledních Cultes des ghoules.

Přítomné čtyři skladby jsou každopádně poutavě zkomponovány a nabízí přehršel silných momentů a ozvláštnění, až je těžké vybrat tu nejlepší. U mě možná vítězí druhá polovina alba, ale třeba ten nejepičtější moment bych nalezl ve skladbě druhé. Za zmínku samozřejmě i stojí silná atmosféra evokující středověké rytiny, jež zobrazovaly peklo a mučení hříšníků ďábly se chřtány namísto řití a pyjů.

Takže tak. Pokud holdujete některé z výše uvedených kapel, „Achatius“ musíte slyšet. Máte-li obecně rádi archaický, surový metal s přirozeným dynamickým zvukem, kde riffy jsou zákon, měli byste „Achatius“ slyšet též. A jestli přikládáte nějakou váhu mým cancům o hudbě, tak vězte, že novou desku Funereal Presence doporučuji všemi deseti. Povinnost!!!

Druhý pohled (H.):

To nejdůležitější už vlastně bylo řečeno, takže se pokusím to neokecávat víc, než je nezbytně nutné, a radši se rovnou připojím ke chvále. Už teď je totiž zřejmé, že „Achatius“ bude patřit k největším highlightům roku 2019 na poli black metalu.

Už před poslechem novinky jsem se naladil připomenutím „The Archer Takes Aim“, které mi nyní přišlo ještě lepší, než jsem si pamatoval. K „Achatius“ jsem tedy přistupoval s patřičně poštelovanou náladou, nicméně věřím, že by mě takováhle věc sejmula, i kdybych přípravě nevěnoval takovou péči. Tohle je totiž velký.

Na „Achatius“ totiž naprosto bravurně maká všechno, co je na starém sešlém metalu tak lákavé a kvůli čemu jej všichni milujeme. Nesporně je to tradicionalistická nahrávka lpící na starých hodnotách, svým způsobem konzervativní a „zaprášená“, ale rozhodně ne vykrádačská nebo hloupá. Bez zbytečných póz se tu odehrává atmosférická magie poháněná nikoliv tunou bullshitu na sociálních sítích, nýbrž uctíváním dávných tradic. Výsledkem je kopa libových riffů, hrst fenomenálních melodií a zkurveně silná atmosféra.