Země: Austrálie Žánr: post-black metal / electro / blackgaze Datum vydání: 4.11.2013 Label: Eisenwald Tonschmiede Tracklist: 01. Intro 02. Butterfly 03. The Stain of Past Regrets 04. Departures 05. Memorial Address 06. An End 07. Beneath the Cliffs 08. Blue as the Sky, Powerful as the Waves 09. How Can I? 10. I Can See It in the Stars 11. It’s Over… 12. Withering in Hell 13. Ghost Tree Pt. 3 Hodnocení: H. – 6/10 Zajus – 7/10 Průměrné hodnocení: 6,5/10 Odkazy: facebook

Germ je jednočlenným projektem, jehož sídlo je z našeho pohledu doslova na druhém konci světa – v Austrálii. Má jej na svědomí jeden z nejaktivnějších místních muzikantů na poli metalu… i když, vlastně nejen metalu, jelikož Tim Yatras se věnuje také spoustě dalších žánrů. Přesto si jej většina z nás bude pamatovat především z kultovních Austere, kteří i přes docela krátkou dobu svého působení (formálně pět let, pořádně vlastně jen tři roky) a málo počinů (dvě desky, tři neřadovky) zanechali nesmazatelnou stopu u mnohých příznivců black metalu. Dále se ovšem podílel i na dalších skupinách jako Woods of Desolation, Nazxul či Grey Waters, což na australské scéně rozhodně nejsou neznámé pojmy. A nyní už do tohoto výčtu samozřejmě patří právě i Germ, což je jeho osobní projekt, do něhož se pustil na plné obrátky po rozpadu Austere…

Říct “na plné obrátky” se v tomto případě opravdu hodí. S první deskou “Wish” Tim Yatras přišel na jaře 2012 a jednalo se o vysoce kvalitní počin, jenž takřka okamžitě ukořistil pozornost nemalého počtu lidí. Zároveň na něm Tim přišel s novým hudebním výrazivem, které v sobě velmi neotřelým a skoro až pozoruhodným způsobem mísilo post-black metal, rock, shoegaze, trance a později s nadsázkou snad až popové nápěvy. Jenže jakkoliv to může takhle papírově znít jako neuspořádaný mišmaš ne nepodobný legendárnímu dortu pejska a kočičky, ve skutečnosti to fungovalo náramně a přinejmenším pro mě osobně se z toho vyklubalo jedno z největších překvapení toho roku. Netrvalo ovšem ani půl roku a jméno Germ bylo zpátky, tentokráte s EP “Loss”, jež ovšem bylo jen o sedm minut kratší než předcházející řadové album. Hlavní je ovšem fakt, že se na něm Tim Yatras snad ještě o kousek více vzdálil metalu a snad ještě o kousek zvedl kvalitativní laťku.

Rok se sešel s rokem a Germ je tu potřetí, nyní s druhou dlouhohrající deskou, jež byla vybavena názvem “Grief” a obálkou, která sice oproti těm předchozím znamená velkou změnu, ale i tak je skvělá a má atmosféru, čímž chci říct, že už jen tímhle to album vzbuzovalo očekávání. A když k tomu připočteme dosavadní portfolio autora, nejvyšší kvalitu obou předchozích počinů a fakt, že na novince zahostovala také francouzská zpěvačka Audrey Sylvain, jež aktuálně působí u šílených avantgardních black metalistů Peste Noire a v minulosti hostovala u Alcest nebo se podílela třeba na projektu Amesoeurs, který je dodnes mnohými uctíván, vyjde vám z toho jasná věc – “Grief” prostě musí být další úžasná nahrávka…

Jenže navzdory všem papírovým předpokladům a té nejlepší možné startovní pozici se tak nestalo a “Grief” ani omylem nenaplnilo očekávání a ani zdaleka nemá na to, aby se vyrovnalo laťce, kterou nastavily “Wish” a “Loss”. Což je o to podivnější, že formálně je “Grief” naprosto skvělé a objektivně na něm není vůbec nic špatně. Album však trpí několika poměrně zásadními problém, díky nimž ten výsledný dojem jen smutně a z dálky kouká na záda oněm výtečným posluchačským zážitkům u předcházejících dvou počinů.

Mírná změna projevu, který mi po “Loss” přijde obecně zase o kousek víc metalový, by vůbec nevadila a naopak je to z mého pohledu v rámci přirozeného (a nenásilného – kontinuita tam stále je) vývoje naprosto v pořádku. O mnoho nepříjemnější je však hodně překvapivá nevýraznost materiálu. Zatímco “Wish” nebo “Loss” jsem neslyšel už nějakých pár měsíců, stále si z hlavy vybavím spoustu momentů z těch nahrávek – jednoduše proto, že šlo o počiny narvané skvělými nápady a silnými pasážemi. “Grief” je papírově opět dobré, ale když jsem si po nějaké desítce poslechů (nutno dodat, že rozhodně ne letmých a na půl ucha) nebyl s to pořádně vzpomenout na jediný motiv, tak je prostě něco špatně. Nyní jsou to již dva měsíce, co je “Grief” oficiálně venku mezi lidmi, přičemž jsem desku během těchto dvou měsíců opravdu poslouchal – nebojím se říct – dost intenzivně. Víceméně jsem ovšem kamarád jen s první polovinou nahrávky, s čímž souvisí další velký problém alba…

…kterým je naprosto přestřelená délka 70 minut. “Wish” bylo mnohem silnější a trvalo 42 minut, “Loss” bylo ještě lepší a trvalo necelých 35 minut. Jak vidíte, “Grief” je z dosavadní diskografie Germ suverénně nejdelší a zároveň obsahuje nejméně kvalitních nápadů, což z ní činí hodně rozmělněnou desku. V kombinaci s onou nevýrazností je výsledek asi takový, že jsem si po čase uvědomil, že druhou polovinu alba téměř neznám, protože docela brzy pozornost ochabuje natolik, že to radši automaticky vypínám a jdu si pustit něco jiného. Abych řekl pravdu, vlastně ve velké části případů poslech zaříznu po šesté skladbě “An End”, kdy jsem plně nasycen a víc poslouchat nepotřebuju… jenže to jsme v čase necelých 27 minut ze 70…

Až tehdy jsem se začal cíleně zaměřovat na druhou půli, ale ta mi ve výsledku přijde ještě slabší. Přestože Tim Yatras po celé délce “Grief” předvádí již dané výrazivo Germ v podobě prolínání jemnějších momentů, čistého zpěvu, melancholické atmosféry a letmých dotyků příjemné elektroniky s pasážemi typického jekotu, který jako by vypadl spíše ze suicidal black metalu, ale v podání Germ zní pořád jaksi melancholicky, nějak se v druhé půlce nenachází skladba, jež by dokázala vyloženě zaujmout, naopak jsou tu kusy skoro až nudné, což je případ třeba “I Can See It in the Stars” nebo “Ghost Tree Pt. 3”. Závěr trochu zachraňuje jedině “It’s Over”, ale to je prostě je málo. Vrcholy tedy musíme hledat v první půli a zcela jistě mezi ně patří “Butterfly”, což je právě jedna z písniček, které svým hlasem okořenila Audrey Sylvain a dodala jí tím v rámci alba nezaměnitelnou patinu a odlišnost. “Memorial Address” stojí za zmínku už jen kvůli tomu, že se v ní vyskytuje jedna takřka geniální pasáž, jež je sice vlastně vcelku jednoduchá, ale obrovsky účinná – poprvé se ozve přesně po minutě. Paradoxně víc než regulérní písničky z druhé polovina “Grief” mě baví i mezihra “An End”, která svou stavbou a náplní může připomenout třeba “Holdkomp” od fenomenálního maďarského projektu Thy Catafalque.

Říkám to vlastně dost nerad, protože Germ byl projekt, jemuž jsem až doposud opravdu věřil a který si mou důvěru získal jen na základě dvou nahrávek, ale hned s tou třetí se na jazyk vkrádá jedno velice nepříjemné a nelichotivé slovíčko – zklamání. Nikdo se samozřejmě nepře o tom, že by na “Grief” stále nebyla dost slušná úroveň, že by se to album nedalo poslouchat nebo že by to byl vyložený průser (ostatně i proto je známka stále nadprůměrná, protože do průměru, natožpak podprůměru “Grief” prostě nepatří), ale přese všechny objektivní kvality jsem čekal víc… vlastně o hodně víc. Potenciál je v Germ stále obrovský a i “Grief” klidně mohlo být úžasnou nahrávkou, kdyby měl Tim Yatras v jejím případě trochu víc sebereflexe, ale v té podobě, v jaké deska opravdu vyšla, je to vážně rozčarování. Doufám, že na příštím počinu bude inspirace silnější, hrací doba střízlivější a celkový dojem na posluchače lepší. Pro “Grief” ovšem slabší 6/10… bohužel…

Další názory

Ačkoli připomínky kolegy nade mnou víceméně sdílím, nebudu ve svém hodnocení tak kritický. Prvotně však musím přiznat, že i pro mě je “Grief” zklamáním, a i já bojuji s jeho přemrštěnou délkou. Když ho ale rozeberu do detailu, nacházím poměrně dost dobrých nápadů, které si zaslouží ocenění. Prvotně musím vyzdvihnout skladbu “Butterfly” s hostující Audrey Sylvain. Tim Yatras se zde přiblížil nádhernému zvuku Amesoeurs a přitom zachoval i svůj vlastní rukopis (například krátká hra na piano skladbu výrazně posouvá). I další písně z první poloviny se vyvedly, stejně jako některé kusy z poloviny druhé – jmenovitě hlavně popová “How Can I?” a nekompromisní “It’s Over”. Některé skladby však naopak volají po zkrácení či přímo vyšrtnutí, což je ohromná škoda. Ke kolegovým výtkám navíc musím přidat jednu vlastní – Yatrasovo charakteristické ječení bylo nedílnou součástí obou předchozích počinů a v obou případech mělo své opodstatnění. Po mírném posunu hudebního směřování a úbytku chytlavých nápadů mi ovšem naopak přijde onen řev místy nepatřičný a po delším poslechu navíc také otravný. Skvělých melodických nápěvů je zde mnohem míň (a to i v absolutní počtu) a tak se již nedočkáte skvělých refrénů, jaký byl napríklad ten v “An Overdose on Cosmic Galaxy” z debutového alba. Germ jednoduše učinil moc kroků najednou a výsledek již tak není ani zdaleka tak dobrý jako dříve.
Zajus