Země: Itálie Žánr: black metal Datum vydání: 24.8.2020 Label: Duplicate Records Tracklist: 01. I 02. II 03. III 04. IV Hrací doba: 16:14 Odkazy: facebook / bandcamp

Gorrch nepatří k nejznámějším jménům italské blackmetalové scény, i když se představili již v roce 2013 a přítomní dva členové vypomáhali v kapelách jako Veneror, Chelmno nebo Tenebreae in perpetuum. Aktivnější podíl měli ale v kapelách Lorn a Strix. První jmenované například před pár lety pochválili H. se Skvrnem a debut Strix by si také zasloužil trochu více pozornosti pro svou bosoráckou atmosféru a pár nadmíru povedených skladeb. Jsou to ale Gorrch, kde lze hovořit takřka o prvoligové kvalitě. Přinejmenším platí, že full-length „Nera estasi“ je nadprůměrná nahrávka a kazetu vydanou Hexencave jsem v posledních pěti letech pravidelně protáčel, a tak mě trochu dráždí, že se vydání nového EP „Introvertere“ opět potýká s nezájmem.

Gorrch totiž o něco zvedli laťku a na ploše pouhých 16 minut rozpoutali pozoruhodné peklo. Intenzivní, propracované a do jisté míry i svébytné. Vlivy lze samozřejmě identifikovat, protože Gorrch hrají black metal vycházející ze severských veličin, jež každý zná, ovšem z období, kdy pominuly ortodoxní fáze dotyčných hudebníků a ti pátrali kam dál. Když to vyšlo, dostalo se nám pokladů jako „666 International“, „Rebel Extravaganza“ nebo „The Grand Declaration of War“. Gorrch tento odlidštěný blackový sound hrají s takovým zápalem, až na mysl přijdou i jména jako Abigor nebo Deathspell Omega, ale pozor, určitě je nelze odbýt jako další trendy kapelu z mnoha. Island tady například připomene poslední skladba, ale celkově si pánové hrají na svém písečku a jsem přesvědčen, že nabízí víc než většina post-blackových hvězdiček scény, co jsou sice nadmíru kvalitní a populární, ale čas jejich díla cupuje na kousky. Alespoň z mého pohledu.

„Introvertere“ u mě boduje zejména zmíněnou intenzitou. Určitě existují rychlejší a techničtější kapely, ale když se vcítím do kytaristovy hry, pomalu mě z toho bolí šlachy v pravačce. Přenesu se přes umělejší zvuk přechodů a přílišnou linearitu bubeníka, jelikož bicí kopou v tlamu fest a celkově je nahrávka dynamická natolik, že to se mnou při poslechu krásně cloumá. Důležitý je ale také zdejší poměr mezi komplexností, atonalitou a srozumitelností. Kapela na sebe nelepí riffy jen tak nazdařbůh, detailů a pamětihodných pasáží tu je tak akorát. K nahrávce se dá vracet z vícero důvodů a skutečný problém tu je pouze jeden. Čtvrthodina je kurva málo.

Řešení je naštěstí jednoduché: pusťte si „Nera estasi“. To ani zdaleka není tak frenetické a strhující, ale určitě je nabito kvalitními nápady a také tu lze hovořit o vlastním ksichtu, byť platí, že si posluchač na Satyricon, Emperor nebo Mayhem při poslechu vzpomene. Stejnojmenný debut zní ještě o něco „obyčejněji“, ale za poslech stojí taky. Obě dřívější nahrávky navíc oplývají přitažlivě ponurou atmosférou.

Tvrzení, že Gorrch jsou přehlížená perla, není nadsazené. Jejich tituly nepatří k úplné špičce toho, co v poslední dekádě vyšlo, ale znát byste je měli.