Grave Digger - Fields of Blood

Grave Digger – Fields of Blood

Grave Digger - Fields of Blood

Země: Německo
Žánr: heavy / power metal
Datum vydání: 29.5.2020
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. The Clansman’s Journey
02. All for the Kingdom
03. Lions of the Sea
04. Freedom
05. The Heart of Scotland
06. Thousand Tears
07. Union of the Crown
08. My Final Fight
09. Gathering of the Clans
10. Barbarian
11. Fields of Blood
12. Requiem for the Fallen

Hrací doba: 53:41

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Heavy metal a je mi zase 13. Grave Digger patří k těm kapelám, které poslouchám vůbec nejdéle. Pamatuji si dobu, kdy byly desky „The Grave Digger“ a „Rheingold“ novinkami, ale nejraději jsem stejně poslouchal alba předešlá. Díky vydání současného „Fields of Blood“ jsem diskografii hrobařů opět po čase oprášil a řeknu vám, že to tam stále je.

Problémem však je, že mě už pár roků nové placky Grave Digger moc neoslovují a zpravidla se k nim nevracím. To se týká zejména posledních dvou, „Healed by Metal“ a „The Living Dead“, které fakt nemají moc co nabídnout. Sužuje je tvůrčí vyčpělost, vysoká předvídatelnost i opakování sebe sama. Přitom všem těmto aspektům se jim dařilo vyhnout ještě na stále nedávném „Return of the Reaper“, které rozhodně netrpělo nedostatkem chytlavých nápadů.

„Fields of Blood“ je prvním albem, kde se za bicími předvádí Marcus Kniep, kapelní klávesák, ale po odchodu Stefana Arnolda také bubeník Grave Digger. To znamená, že družina kolem Chrise Boltendahla opět po dlouhých letech čítá pouze čtyři členy. Na kapele se to však nijak nepodepsalo. Dá se s klidem říci, že „Fields of Blood“ jsou jednoduše další Grave Digger. Tohle vyřčení může působit celkem suše, ale přesně takhle novinka také zní.

S prvními informacemi o „Fields of Blood“ jsem samozřejmě zajásal, protože přesně po něčem takovém jsem už delší dobu volal. Grave Digger se rozhodli stvořit opět koncepční album, no a čemu jinému by se mělo věnovat než historii Skotska. Tuhle tématiku započali už v roce 1996 s albem „Tunes of War“, které je mnohými považováno za jejich nejzářnější moment. Toho si jsou i Grave Digger dobře vědomi, a tak se do těchto vod ponořili znovu, ku příležitosti výročí třiceti let od založení, kdy vydali nahrávku „The Clans Will Rise Again“, nutno uznat vcelku povedený počin a důstojné navázání. Uplynulo dalších deset let, je tu další kulaté výročí a s ním tedy přichází třetí variace na toto téma, tentokrát s názvem „Fields of Blood“. Bohužel, nyní už to nevyšlo.

Grave Digger zdánlivě nedělají nic špatně, nebo chcete-li nic jinak, ale na „Fields of Blood“ jim to lepí asi podobně jako na „Healed by Metal“ nebo „The Living Dead“, tedy hodně bídně. Úvodní dudácké intro „The Clansman’s Journey“ dokáže na poslech dobře navnadit a i navazující „All for the Kingdom“ se dá zařadit k tomu lepšímu ze současné produkce hrobařů, přestože dává leccos tušit. Už i tady to ale začne skřípat, a to paradoxně s velice chytlavým, ale jsem si takřka jistý, že vykradeným sólem od nějakého klasicistního skladatele. První hodně tvrdý úder na posluchačovu trpělivost obstarává ale až třetí „Lions of the Sea“. Ta začíná riffem, jejž Axel Ritt, ale i předešlí sekerníci Grave Digger představili v různých formách už tisíckrát. To by se ještě dalo překousnout, ale jakmile se začne kolovrátkově opakovat ten debilní refrén, mám sto chutí to přeskočit, nejlépe snad vypnout.

Právě refrény jsou nepřítelem číslo jedna. Grave Digger s nimi bojují už několik posledních let (stále mám ale v paměti výbornou „Glory or Grave“, bonus na „The Living Dead“). Křečovitost, s jakou se v této disciplíně potýkají, zdá se nemá konce. Přitom se v heavy metalu jedná o úplný základ. Skladba „Freedom“ je na tom úplně stejně jako „Lions of the Sea“, akorát tady stojí za nic už i part před tímto “vrcholem”. Struktura písní je ostatně jako přes kopírák. Jakmile nastane kytarové sólo, už nečekejte nic zvláštního, jelikož druhá polovina stop jen dokola opakuje nepovedené refrény.

Do jiného tempa se deska dostane s pomalejší a o to hutnější „The Heart of Scotland“. Přichází i dočasné vysvobození od sborových a otravně rozjásaných refrénů, jelikož tady se hraje na temnější stránku. Hned se to poslouchá lépe. Překvapivě slušná je i obligátní balada „Thousand Tears“. Minimálně melodie ve slokách se mi líbí a současně se jí daří držet nad hranicí totálního kýče, přestože patos provází celé album. Pro úplnost zde hostuje Noora LouhimoBattle Beast. Do rychlejších temp dostane „Fields of Blood“ další skladba „Union of the Crown“, ale tohle alespoň průměrné rozpoložení Grave Digger opět pohřbí stupidní refrén, tentokrát v „My Final Fight“.

Grave Digger

Lepší dojem se snaží vzbudit „Gathering of the Clans“ a „Barbarian“, ale v téhle fázi alba jsem pokaždé už tak otrávený věcmi předešlými, že jen horko těžko hledám v těchto ne nijak špatných skladbách nějaké potěšení. U „Barbarian“ je ale vtipné sledovat, jak svěžím dojmem dokáže působit takhle primitivní heavymetalový zářez, když ho obklopíte tunou blbostí. „Barbarian“ je jednoduchá ve všech svých aspektech včetně refrénu, který naštěstí alespoň protentokrát není sborový a za každou cenu zpěvavý. Výpravnost „Fields of Blood“ má zřejmě podtrhnout závěrečná titulní desetiminutovka, ale v podstatě nenabízí nic jiného, než co bylo ke slyšení už v předchozích skladbách, akorát se to tu rozmázlo na dvojnásobný až trojnásobný čas. K podobné stopáži se Grave Digger v minulosti odhodlali jen jednou, a to v případě titulního opusu „Heart of Darkness“ z roku 1994.

„Fields of Blood“ je tak po veškerých (naivních) očekáváních zklamáním. Sice není o nic horší než tvorba Grave Digger z posledních pěti let, ale to také neznamená nic pozitivního. Chris Boltendahl se nechal slyšet, že tímto albem se uzavřela trilogie věnovaná Skotsku, a to je taky asi jedině dobře. I z textů plných historických odkazů a událostí je znát, že se téma vyčerpalo, a efekt na kvalitu hudby to evidentně stejně nemá. Dokážu si představit, že oddaným fanouškům se bude „Fields of Blood“ líbit, ale snad každý musí uznat, že nahrávky jako „Excalibur“ nebo „Tunes of War“ jsou po všech stránkách úplně jinde. Příště musí Grave Digger přidat na nápaditosti, produkci, skladatelské práci, atmosféře celého díla, prostě úplně na všem, mají-li ještě někdy přijít s něčím, co opravdu stojí za poslech.


4 komentáře u „Grave Digger – Fields of Blood“

  1. Na jednu stranu mi přijde fajn, že GD na to podobně jako další starý fotři neserou a pořád pravidelně vydávají nový desky namísto jedný placky za dekádu. Na druhou stranu tam ta kvalita fakt moc není a inspirace evidentně chybí. Zrovna GD nikdy nepatřili k mejm největším oblíbencům, takže to moc neprožívám (ani jsem si pořádně nevšimnul, že zas něco vydali), ale co jsem si pustil ty přiložený ukázky, tak mi to přijde fest špatný. Balada je příšerná, pane kolego :)

    1. Grave Digger na to sice neserou, ale měli by si dát chvíli klid. Na jejich fb vidím, jak už se ptají fanoušků, o čem by měla být další deska. Když tam jeden namítnul, že by bylo dobré si dát trochu pauzu, tak mu odepsali něco ve smyslu, že to nikdy :D Jejich kariérní průměr jsou ty dva roky mezi deskama, tak si na tom zakládaj asi.

      A balada mi přijde v kontextu tohodle alba pořád ok.

      1. Ritt někde prohlásil, že dokud se koncertování nevrátí k normálu jako před koronkou, hodlají vyndat nový album každej rok…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.