Země: Itálie Žánr: death metal Datum vydání: 24.2.2017 Label: Sliptrick Records Tracklist: 01. Proud to Be Dead 02. Corpse Embodiment 03. Eyes Without Sight 04. Flagellation 05. Matres Hrací doba: 30:29 Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Grand Sounds PR

Objevování nové hudby je krásná činnost. A nejenom hudby, vlastně všeho. Ten pocit, když slyšíte něco neznámého a okamžitě vás to chytne… jistě to všichni znáte. Tohle objevování je však častokrát běh na dlouhou trať a než se dostanete k nějakému skvostu, musíte si protrpět cestu skrze škvár a zmar. Zkrátka toho, co za něco stojí, je výrazně méně než toho, co nestojí za nic. Asi už tušíte, kam mířím – kapela Gravestone je právě tou další překážkou na trnité cestě za dalším objevem.

Gravestone jsem si vybral klasicky pouze podle kolonky žánr, v níž stálo death metal. Já samozřejmě zadal kapelu do Googlu, najel na Bandcamp, v popisku stálo Švédsko, tak jsem si říkal, že tohle bude sázka na jistotu. Ale chyba lávky. Po obdržení EPčka „Proud to Be Dead“ a přiložených informací jsem zjistil, že se jedná o skupinu z Itálie. Jednoduše jsem v našem redakčním systému zemi původu přehlédnul. S další rešerší jsem zjistil, že tito Gravestone nejsou žádní nováčci, založeni byli roku 1991 v Římě a o tři roky později vydali své první EP „Simphony of Pain“. To také zůstává dosud jediným studiovým počinem, jelikož se toho samého roku stihli rozpadnout a dohromady se dali až v roce 2013.

Přestože jsem s prvním spuštěním nevěděl, co jsem si to tedy vzal na paškál, byl jsem si jistý tím, že zpátky už necouvnu a prostě to naposlouchám a napíšu o tom pár slov. „Proud to Be Dead“ začíná rovnou titulní skladbou, kterou uvádí intro, kde postupně selhávají přístroje, dojde k zástavě srdce a na řadu přijdou nechutná klávesová cingrlátka jako z toho nejlacinějšího horroru. Nebo od kapely Lordi. Už zde jsem tušil, že tohle nebude nic pro mě a zase se jednou budu něčím prokousávat. A moje předtucha byla správná.

Struktura všech písní je takřka totožná. Každá je zabalená do hávu melodičtějšího death metalu, což často patří k těm lepším částem. Poté se skoro v každé skladbě (nejvýrazněji ve třetí „Eyes Without Sight“) objeví powermetalová pasáž, hlavně z hlediska riffování a rychlých bicí. Tady už to celé pokulhává a moc to jako celek nesedí. Rovněž se v každé písni objeví nějaká mezihra, většinou značně dramatická, stojící na klávesovém podkresu, navozující hororovou atmosféru. No, a zde už to nefunguje vůbec. Hlavně kvůli všudy přítomné lacinosti, jež celé kompozice zbytečně shazuje dolů a působí směšně. Nepřidávají tomu ani vokály, které jsou taktéž prachbídné a mají dvě střídající se polohy – tu klasickou growlingovou a poté blackmetalově skřehotající. A ještě nesmím zapomenout na tajemný šepot v mezihrách.

Asi největším masakrem je čtvrtá skladba „Flagellation“, v níž se skrývá skutečný triumf celé nahrávky. Všichni milovníci DOSáckých her zaplesají, protože klávesák tady z nich musel čerpat. A ještě to doplňuje taková podivně romantická nálada. No prostě bizár. Možná se ptáte, jak se tohle všechno může vejít na jedno EPčko. Je to jednoduché, tahle tortura má ve výsledku půl hodiny! Ano, dvě poslední skladby přesahují stopáž sedmi minut a tou nejkratší je dvojka „Corpse Embodiment“ přesahující čtyři minuty.

Po několika posleších jsem ale přeci jenom našel na „Proud to Be Dead“ pozitivum. Jsou jím kytarová sóla, která po opravdu několikátém poslechu přijdou vhod, protože jejich pasáž není většinou zmrvená žádným klávesovým podkresem, nudným zpěvem nebo hororovou atmosférou. Ale co je to platné, když z té přemrštěné stopáže to ve výsledku čítá ani ne snad minutu a půl. Je pravda, že se písně snaží naplnit svou délku dosyta, avšak to je možná tím problémem. Tohle je prostě ukázka metalu, co je podle mě úplně debilní a nestojí za žádnou pozornost. Tím nejlepším songem je pro mě nakonec ten první, u nějž jsem si říkal, že to snad s dalšími vály bude jen lepší.

Možná byste mohli namítat, že podobně se prezentují třeba Deathless Legacy, které jsem nedávno recenzoval a rozhodně jsem o nich nenapsal, že je to scheiße, ale jim jsem to prostě věřil a tak nějak celkově to k nim patří a sedí. Gravestone znějí v tomto srovnání jako Deathless Legacy, co se snaží o death metal. Nefunguje to. Ačkoliv se snaží být moderní, progresivně komponují nebo mají profi produkci (což dnes není už nic neobvyklého), je to nuda, u níž tlučete zoufale hlavou do stolu. Takže propříště, pořádně se podívat, z jaké země kapela je, já si teď jdu spravit náladu ke švédským Gravestone.