Země: USA Žánr: progressive metal Datum vydání: 18.5.2018 Label: Translation Loss Records Tracklist: 01. Sliver Moon 02. By-the-Wind Sailors 03. Scorpion 04. Let It Go 05. Slow Burn 06. The Point of Me 07. Pink Rose 08. Dreamers Hrací doba: 40:17 Odkazy: web / facebook / twitter K recenzi poskytl: Perfect World Productions

Ke Grayceon jsem se kdysi dostal prostřednictvím jejich zpěvačky a cellistky Jackie Perez Gratz. Jak se asi může člověk poslouchající primárně metal o téhle holce dozvědět? Většina asi díky jejím četným spolupracím s Neurosis, Tribes of Neurot, i některými sólovými projekty členů Neurosis. Mnozí další ji mohli zachytit díky jejímu příspěvku na desku „Marrow of the Spirit“ od Agalloch. Já ovšem nikoliv, protože potřebuju mít něco spešl. Já osobně si jí poprvé všimnul ve výborné, leč pohříchu téměř zapomenuté funeral doommetalové formaci Asunder, s níž hrála na jejím druhém a také posledním albu „Works Will Come Undone“. Její práce zde mě tehdy natolik zaujala, že jsem se začal shánět i po jejích dalších aktivitách, mezi nimiž jsou Grayceon jako první na ráně.

Právě Grayceon lze myslím označit jako stěžejní a nejdůležitější kapelu Jackie Perez Gratz. Zatímco jinde byla většinou jako host, který sem tam okořenil nějaký song, zde se svým cellem patří nejen k regulérní hudební složce, ale dokonce by šlo hovořit i o hlavním poznávacím znamení skupiny. Samozřejmě však v sestavě není sama. S bubeníkem Zackem Farwellem působila i ve formaci Giant Squid a ten má zase s kytaristou Maxem Doylem ještě druhou kapelu Walken, jejíž produkce mě ovšem těžce míjí.

Samotní Grayceon jsou nicméně dlouhodobě lahůdkovou kapelou. Předešlé album „All We Destroy“ (2011) bylo výborné a ještě o trochu mladší EP „Pearl and the End of Days“ (2013) dokonce skvostné. Jeho zelený vinyl patří v mé sbírce k oblíbeným kouskům a nejen kvůli té zajímavé barvě, ale i kvůli hudebnímu obsahu. Poté se ovšem Grayceon na celých pět let odmlčeli, aby až v letošním roce přišli s novou, celkově již čtvrtou dlouhohrající deskou s jednoduchým názvem „IV“. Počin už je venku pěkných pár měsíců, takže je nejvyšší čas, abychom si jej zde představili.

Kdo se s Grayceon už v minulosti setkal, asi nebude úplně překvapen. Což je ovšem myšleno v dobrém – nechtěl jsem tím totiž sdělit, že by se snad skupina opakovala, nýbrž poukázat na to, že se na „IV“ opět dočkáte nápaditého metalu, jemuž přítomnost cella jakožto regulérního nástroje mocně přidává na zajímavosti a přitažlivosti. Nakonec především díky němu je zvuk Grayceon tak svojský a výstřední – a to se rozhodně počítá! Ve finále bychom to pro pohodlnost mohli nazývat progresivním metal, ale je důležité zmínit, že Grayceon nezní jako většina ostatního progressive metalu.

Na druhou stranu, jak už to tak bývá, ne všechno je stoprocentně dokonalé. I na „IV“ jsou skladby, které mi diplomaticky nepřijdou úplně strhující. Vlastně bych si je klidným srdcem odpustil. Mám při tom na mysli utahanou „Let It Go“, která i díky textu občas brousí hranice kýče, a úplně to samé mohu říct i o dvouapůlminutové „Pink Rose“.

Naštěstí se však jedná spíše o výjimky, protože z většiny je „IV“ povedené album. Zbylé písničky jsou totiž buď velmi dobré až skvělé – „Sliver Moon“, „Slow Burn“, „The Point of Me“, „Dreamers“ a především vrcholná „Scorpion“ – anebo mi přinejmenším nijak nevadí (to se týká „By-The-Wind Sailors“).

I navzdory dvěma slabším songům si tedy „IV“ jako celek zaslouží kladné hodnocení. Poměr mezi dobrým a horším totiž výrazně hovoří ve prospěch prvního zmiňovaného, plus nesmíme zapomínat na několikrát zmiňovanou přitažlivou kombinaci cella a chytře udělaného metalu. Vlastně už jen díky tomu stojí za to Grayceon znát.