Země: USA Žánr: experimental metal Datum vydání: 2.2.2013 Label: The Flenser Tracklist: 01. Pearl 02. The End of Days Hodnocení: Zajus – 8,5/10 H. – 8,5/10 Kaša – 8,5/10 Průměrné hodnocení: 8,5/10 Odkazy: web / facebook / bandcamp

Grayceon nepatří mezi přední metalové kapely, přesto je o nich však čím dál více slyšet, a to z dobrého důvodu. Tato trojice pocházející z americké Kalifornie již osm let tvoří velmi zajímavou a vskutku originální metalovou hudbu, a proto by ji bylo škoda ignorovat. Než se však zakousneme do samotného počinu “Pearl and the End of Days”, pojďme si Grayceon krátce představit. Již sestava této kapely je totiž netradiční. V ní totiž klíčovou roli sehrává slečna jménem Jackie Perez Gratz, hrající na cello. Komu by její jméno bylo povědomé, tomu prozradím, že tak rozhodně není náhodou. Jackie se totiž stihla objevit v množství kapel, mezi nimiž vystupují například slavní Neurosis. Hostovačku si pak střihla například u Agalloch, pro než napsala a nahrála intro pro album “Marrow of the Spirit”. V Grayceon se pak kromě hry na cello stará i o zpěv. Vedle Jackie Perez Gratz pak v dnes recenzované kapele nalezneme kytaristu Zacka Farewella a bubeníka Maxe Doyla.

Celkově mají Grayceon na kontě tři dlouhohrající alba, z nichž poslední, “All We Destroy”, vyšlo v březnu roku 2011. Dnes však nemáme čest s další dlouhohrající nahrávkou, “Pearl and the End of Days” je totiž “pouhé” EP. I tracklist čítající jen dvě skladby by mohl napovídat, že nejde o nijak zásadní disk, ovšem stopáž blížící se půl hodině toto podezření vyvrací. Album otevírá desetiminutová “Pearl” a již ve své první části odhaluje typický zvuk kapely. Pomalý nástup s kytarovým ruchem v pozadí a zoufalými “vzlyky” zpěvačky symbolizuje neveselou náladu a ukazuje tak jednu stranu Grayceon. Totiž tu, na které se posluchač brodí těžkým sludge metalem. Ta však nevydrží dlouho a brzy ji pak vystřídá strana druhá, plná zajímavých kytarových riffů, rychle šlapajících bicích a zejména pak cella, které výtečně doplňuje kytaru (pokud to ovšem není naopak). Zatímco cello tvoří mnohdy spíše pomalejší melodie a celkově se stará o náladu alba, kytara chvílemi křičí “thrash metal” a symbolizuje tak technickou stránku hudby Grayceon. Do všeho pak nastupuje Jackie se svým zpěvem, který zní místy velmi posmutněle (jako například v popsaném úvodu “Pearl”), jindy naopak velmi odhodlaně a agresivně, což je případ jen několika výkřiků a melodičtějších slok, které jsou rozesety tu a tam po obou skladbách.

Všechny zmíněné stránky hudby Grayceon možná nejsou vyloženě výborné samy o sobě, ovšem způsob, jakým je kapela spojuje dohromady, jistě je. Skladby nemají žádnou výraznou strukturu, což na jednu stranu komplikuje jejich vstřebávání, ovšem činí je nepředvídatelnými a zábavnými i po poměrně velkém množství poslechů. Melodie samotné totiž chytlavé jsou a proto vám v mozku uvíznou poměrně snadno, jejich návaznost však ne a vy tak nikdy nevíte, co přijde dál, přestože již máte album naposlouchané skrz naskrz. Tato skutečnost se projevila v první skladbě, ovšem ještě více v druhé, sedmnácti minutové “The End of Days”.

Celá její první polovina, přestože obsahuje množství zvratů, by se totiž dala označit za pomalou a plíživou přípravu na závěrečnou bouři. První výraznější zrychlení přijde již v deváté minutě, ovšem nevydrží dlouho a “nářezu chtivý” posluchač si tak musí ještě pár minut počkat. Ve zvláštním propojení pak dvě třetiny Grayceon pokračují v pomalejším tempu, zatímco bubeník Max Doyle zásadně zrychlí. Vrchol skladby přijde v jejím závěru, kdy se celá kapela vzepne k nekontrolovanému útoku na posluchačovy bubínky. Na energii této části skladby mi slova nestačí, a proto se odkážu na recenzenty velmi oblíbené spojení “to se musí slyšet”.

Mnozí si tak budou klást otázku: a co baskytara? Nechybí? A odpověď je snadná: nechybí. Zatímco bicí spolehlivě zajišťují rytmiku, kombinace kytary a cella zní spíše jako kombinace dvou hlavních nástrojů, z nichž ani jeden nestojí v pozadí, a o posluchačovu pozornost se dělí velmi spravedlivě. Celkově bych řekl, že hudbě, kterou Grayceon hrají, svědčí spíše delší formát skladeb, a tak je “The End of Days” tou lepší z dnes recenzované dvojice. Ostatně podobně tomu bylo i na posledním dlouhohrajícím albu kapely “All We Destroy”, jemuž jasně dominovala podobně dlouhá ústřední skladba “We Can”. To však z “Pearl” nedělá chudého příbuzného a EP tudíž obstojí i jako celek. Jednoduše řečeno – pokud chcete něco netradičního a nevadí vám věnovat hudbě více poslechů, velmi vám doporučuji dát “Pearl and the End of Days” šanci.

Další názory:

Pro mne osobně je EP “Pearl and the End of Days” premiérové setkání s hudbou Grayceon, přestože je mám už delší čas na seznamu toho, co bych si rád poslechl. Upřímně jsem očekával, že to bude dobré, ale ne, že to bude dobré až tak moc. Představoval jsem si trochu jinou hudbu, díky čemuž mě minialbum dost překvapilo, musím ovšem říct, že jedině v tom pozitivním slova smyslu. Obě skladby jsou propracované, strukturované, složitě vystavěné, přesto s jasným hudebním sdělením a hutnou atmosférou. Ať už se jedná o nápadité bicí, velmi netriviální riffy, zajímavý vokál nebo uhrančivé cello, vše i přes značnou avantgardnost pracuje pro potřeby celku a skvěle funguje. Nemohu si pomoct, ale mně tato nevšední atmosférická půl hodinka vážně učarovala…
H.

No nic, na plnohodnotného nástupce skvělého “All We Destroy” si ještě budu muset počkat, ale nové EP, na němž se Grayceon při dvoupoložkovém tracklistu přiblížili půlhodinové stopáži, je jako chuťovka pořádný kousek. Jak “Pearl”, tak “The End of Days” patří k tomu nejlepšímu, co jsem z jejich tvorby prozatím slyšel. Spousta chytrých momentů po stránce kompoziční i instrumentální rozhodně neurazí žádného milovníka progresivního metalu, v tomto případě s troškou avantgardy. Cellistka a zpěvačka Jackie Perez Gratz má neotřelý, přírodní vokál, který se i přes jistou neučesanost poslouchá jedna radost. Z dvojice nových skladeb mě zaujala o něco víc druhá jmenovaná, která v mnohém překonává (pro mě dosud nepřekonatelnou) “We Can” z poslední řadové desky. Skladatelská vyzrálost a komplexnost z ní jenom číší a pominu-li slabší text, tak nemá chybu. Necelá půlhodinka při poslechu “Pearl and the End of Days” uteče daleko rychleji, než by se mohlo zdát, a pořádně mi ani nepřišlo, že jedna z písní má 17 minut. Co dodat? Klobouk dolů.
Kaša