Země: Švédsko Žánr: stoner rock Datum vydání: 26.2.2016 Label: Napalm Records Tracklist: 01. A Million Fireflies 02. Funeral Pyre 03. Howl 04. Golden Throne 05. Carry Out the Ribbons 06. Levitate and Bow (Part 1 & 2) 07. You’re Gonna Be My Ruin 08. Tyrants Tongue 09. Pilgrims Hrací doba: 43:01 Odkazy: facebook / bandcamp

Přestože mají švédští Greenleaf na svém kontě již šest řadových alb, tak se vsadím, že stejně jako já jste o této naději severského stoner rocku slyšeli poprvé až u příležitosti vydání přelomového „Trails & Passes“ v roce 2014. Greenleaf na svém dva roky starém předchůdci nezměnili prakticky nic od dob dřívějších počinů, takže jsem toho názoru, že za oním proražením do světa relativně známých kapel je doba, která podobně laděným albům prostě a jednoduše začala před několika lety přát. Úspěch krajanů Graveyard svědčí o tom, že právě retro v posledních letech táhne, a tato čtveřice je jedním z dalších případů.

Greenleaf nejsou žádní zelenáči. To je ostatně jasné už na základě početné diskografie, do níž letos přibyl poslední zářez „Rise Above the Meadow“. Pojďme ale zpět do historie, protože tahle skupina není natolik profláknutá, aby se nehodilo projít si jen tak letmo její dosavadní kariéru. Vznik Greenleaf se datuje k roku 1999, kdy se dala dohromady parta přátel, která pod vlivem klasických alb Black Sabbath a Kyuss začala tvořit klasickými postupy protkaný stoner rock, jenž byl lehce ovlivněn psychedelií 70. let. To samo o sobě není samozřejmě nic novátorského, Greenleaf ovšem potvrzují pravidlo, že v posledních letech jsou to právě evropské kapely ze severu, jež jsou schopny tu atmosféru 40 let starých počinů přenést do současnosti velmi věrohodně.

Svého debutu se Greenleaf dočkali vcelku rychle, takže již v roce 2001 vyšlo „Revolution Rock“, které do detailu splňuje představu stoner rocku. Zahulená atmosféra, špinavé kytary a melancholický vokál, jenž podporuje retro vyznění desky. Zapomeňte na načančané melodie. Prim hraje přirozenost a neučesanost, díky čemuž jsou Greenleaf schopni působit věrně, ačkoli vzhledem k tomu, o jakou módu se v současné době jedná, tu upřímnost přestávám věřit čím dál více kapelám a ze jmen jako Blues Pills cítím prachsprostý kalkul. Ale o to nejde, pojďme zpět k Greenleaf. Výše uvedené prvky si skupina přenesla až do dnešních dní, takže posud je vše při starém.

V souvislosti s novinkou „Rise Above the Meadow“ se parta kolem kytaristy Tommiho Hollapy přesunula k většímu vydavatelství Napalm Records. To po úspěchu předchozí desky vsadilo na budoucnost kapely, a přestože co do prodejů si letošní placka s velkým labelem v zádech vede lépe než její předchůdci, tak co kvality se z mého pohledu jedná o zklamání. Skupina sice neopustila své dosavadní zvyky a servíruje skladby, které do poslední tečky splňují žánrové požadavky, přesto si ale nemůžu pomoct a „Trails & Passes“ pasovat do role alba povedenějšího.

Z „Rise Above the Meadow“ je cítit, že Greenleaf se jako skladatelé vyvíjí a přijdou mi o něco více progresivně ladění, takže novinka neboduje na první poslech jako „Trails & Passes“, ale ruku v ruce s tím jako by se vytratil tah na branku, jímž předchůdce nešetřil. Pokud pominu přímočaré kusy „Golden Throne“, jenž evokuje Queens of the Stone Age, či „Howl“, tak na desce převládají skladby, které bych minule označil za slabší. Zejména díky písním jako „Funeral Pyre“ a „Carry Out the Ribbons“ je „Rise Above the Meadow“ jednotvárnějším a ve výsledku méně zábavným výtvorem, k němuž se zcela určitě nebudu vracet tak často jako k předchozím dvěma albům.

Abych jen nekritizoval, tak s klidným svědomím jsem schopný uvést i nějaké vrcholy, které opravdu povedly. Mezi lepší polovinu „Rise Above the Meadow“ patří závěrečná „Pilgrims“ s povedenou rytmikou a atmosférou, jež desku uzavírá ve velkém stylu. Líbí se mi na poměry kapely tvrdší „A Million Fireflies“ a špatná není ani rozmáchlá „Levitate and Bow“. Ta působí skoro až epickým dojmem, kdy první polovina písně je o poznání komornější a atmosféričtější. Greenleaf tato podoba sluší a nenudí (vezmu-li v potaz, že jsem spílal nad nedostatkem přímočařejších momentů), takže v prvních minutách si připravují půdu pro druhou polovinu nesoucí se pod vlivem kytarové práce mistra Iommiho, jež do kontextu desky zapadá bez sebemenších problémů. Upřímně si myslím, že tohle je jedna z mála skladeb, která by se co do kvality na minulém albu neztratila.

Já vám nevím, přestože nahráli Greenleaf formálně takřka stejnou desku, jako se jim to podařilo před dvěma lety, tak nemám z poslechu „Rise Above the Meadow“ takovou radost, jakou jsem očekával. Zcela jistě je to problém celé scény, která je natolik přeplněná, že přijít s něčím, co se dokáže vyhoupnout nad rámec kvalit ostatních příbuzných kapel, je čím dál těžší. A Greenleaf, ačkoli tu káru táhnou již dlouho, na novince upadají do širších vod průměrnosti celé scény, na což bych si před vydáním nevsadil, takže pro mě osobně zůstává i s lehkým odstupem zklamáním.