Gus G. - I Am the Fire

Gus G. – I Am the Fire

Gus G. - I Am the Fire
Země: Řecko
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 17.3.2014
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. My Will Be Done
02. Blame It on Me
03. I Am the Fire
04. Vengeance
05. Long Way Down
06. Just Can’t Let Go
07. Terrified
08. Eyes Wide Open
09. Redemption
10. Summer Days
11. Dreamkeeper
12. End of the Line

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Začnu trošku zeširoka, abychom si to odbyli, protože zmínce angažmá u Ozzyho Osbourna se v případě debutového sólového zářezu Guse G. nedá vyhnout. Od většiny kytarových hrdinů, kteří v minulosti působili v doprovodné kapele nesmrtelného Ozzyho, se Kostas Karamitroudis, jak zní civilní jméno tohoto týpka, mírně liší. Ozzy jej neobjevil tak jako před lety Randyho Rhoadse, Zakka Wyldea nebo Jakea E. Leeho, jimž angažmá u legendy metalové hudby změnilo ze dne na den život, protože tento řecký kytarový všeuměl si všeobecné renomé na scéně získal svou vlastní pracovitostí. A proč všeuměl? Pokud na Guse G. něco nesedí, tak je to hudební škatulka, jež by jej omezovala, a v minulosti jej tak bylo vidět a slyšet v heavy metalových Dream Evil, death metalových Nightrage nebo nejvýrazněji v jeho domovské partě, power metalových Firewind.

Asi nebudu sám, když řeknu, že jsem byl velmi zvědavý, kudy se tento rychloprstý Řek na svém vlastním autorském počinu vydá, protože vzhledem k jeho hudební minulosti se dalo čekat hned několik různých scénařů. Gus G. však nezklamal a dokázal se oprostit zejména od vlivu Firewind, s nimiž to jde s každou další deskou krutě z kopce, a nahrál album, kterému by ze všech možných slušelo nejvíc označení svěží a hitové. Gus G. se nevydal cestou, kde se rozhodl posluchačskou obec ohromit a položit na zem svou nezdolnou zručností a nenadrtil tak dvanáctku technicky vytříbených instrumentálek, v nichž by předvedl co nejvíce ze svého kytarového umění, ale sedl si na zadek, dal dohromady šlapavé riffy, chytlavé melodie a na pomoc si pozval několik zpěváků, kteří mu pomáhají vytvořit z “I Am the Fire” barvité rock/metalové album, které je velmi vzdušné, líbivé a jež se nebojí zabrnkat na ostřejší strunu prostřednictvím kytar na pomezí hard rocku a heavy metalu.

Když už jsem nakousl otázku hostujících muzikantů, kteří se na “I Am the Fire” podíleli, tak si je pojďme představit. Hned ve čtyřech skladbách se vokálů chopil Mats Levén (ex-Therion, Candlemass) a zanechává tak ze všech hostů stopu nejvýraznější. Nevím, jestli je to pouhá náhoda, že si jej Gus G. vybral do jedněch z nejlepších skladeb, nebo je z nich činí jeho plný hlas, ale dopředu předesílám, že jeho kusy jsou jedny z nejsilnějších momentů celé desky. Z dalších jmen patří mezi ty nejzajímavější Michael Starr ze Steel Panther, Tom S. EnglundEvergrey, Jeff Scott Soto a dvojice David Ellefson (Megadeth) a Billy SheehanMr. Big, kteří se svými tlustými strunami hostují v jediných dvou instrumentálkách desky, kdy zrovna ta Ellefsonova “Vengeance” je díky jeho baskytaře asi tou nejtvrdší položkou dvanáctiskladbového “I Am the Fire”.

Pojďme si teď v krátkosti představit album samotné, aby bylo jasné, jestli se Gusovi podařilo dokázat to, co od něj každý očekává. Tedy poskládat dohromady kolekci písní, jež mají duši a hráčskou zručnost hodnou jeho jména. Začíná se opravdu znamenitě, protože první polovina je svým způsobem trefa do černého. No dobře, s výjimkou sladké “Just Can’t Let Go”, která mě nabaví, ale jinak se sype z rukávu jedna palba za druhou. Hitové vypalovačce “My Will Be Done” vládne Mats Levén svým charismatickým hlasem a je to nejvtíravější píseň na albu. V dobrém smyslu myšleno. Naproti tomu, “Blame It on Me” možná není na první poslech tak výrazná, ale díky klasickému hard rockovému nádechu se neztratí a korunu tomu nasazuje pěkné kytarové sólo. Titulní “I Am the Fire” a “Long Way Down” jsou pak důkazem, že není zapotřebí hvězdného hosta, aby se o dané písni dalo hovořit jako o hitovce, protože ani Blake Allison, ani Alexia Rodriguez nejsou jména, která by mi byla blíže známa, a hlavně Alexia udělala z “Long Way Down” díky svému vypjatému projevu něco víc než celkem obyčejnou semi-baladu, která periodicky střídá poklidné sloky s kytarovějším refrénem.

Pomalu přecházím do druhé poloviny, jíž otvírá rymicky velmi výrazná “Terrified”Billy Sheehanem, jehož basa duní snad ještě víc než ta Ellefsonova. Právě tato píseň tak nějak splňuje to, co se dá běžně očekávat od sólového alba kytaristy, protože kytarovými sóly se nešetří, nicméně na obranu Guse G. podotýkám, že to není výjev instrumentální prázdnoty, jejímž jediným smyslem je ukázat co nejvíc, protože melodický potenciál této písně není vůbec špatný. Jinak řečeno – přestože jí chybí vokál, tak to není Gusova one man show, ale i v takovém kusu je zřejmé, že se snažil o co nejpřirozenější výsledek, takže hraje jako kytarista ve prospěch celku a nebýt střídajících se vokalistů, tak bych snad ani neřekl, že to je něčí sólovka. Opravdu. “Eyes Wide Open” je oproti prvním dvěma písním s Levénem za mikrofonem pomalejší, ale díky výraznému kytarovému motivu a hlavně skvělému refrénu není šedou myškou v koutě, jíž si stěží všimnete. Z blížícího se konce mne baví ještě melodická “Summer Days”Jeffem Scottem Sotem, ačkoli v tomto případě je to pouze jeho vokální linka, co mne baví, protože když se při poslechu zaměřím na hudební složku, tak je to skladba velmi jednoduchá a nevýrazná.

Poměrně nezajímavě na mne dopadá “Redemption”Michaelem Starrem, jemuž ten jeho domovský glam metal prostě sluší a tady mi jeho potenciál přišel překvapivě nevyužitý. Totéž platí ještě pro “Dreamkeeper”Tomem S. Englundem, který v Evergrey balady umí úplně v pohodě, i když už to taky není to, co bývalo, ale “Dreamkeeper” bohužel nemá nic, čím by zaujala, takže jeden poslech by mi tak akorát stačil. To, co Englund běžně dohání svým hlasovým potenciálem, je zde zazděno, protože se drží zbytečně zpátky a vrcholem, který by měl patřit jemu, je tak skvělé Gusovo sólo v závěru. Škoda, protože zrovna tohle byla jména, na která jsem se těšil.

Překvapení? Rozhodně. Minimálně v tom smyslu, že Gus G. není žádný hudební diktátor, jenž si na svém albu zařídí všechno tak, aby bylo z každého tónu patrné, koho že to vlastně posloucháte, ale místo toho se obklopil hosty, jímž dal dostatek prostoru pro předvedení svého vlastního hudebního cítění. Je škoda, že nedopadlo celých 45 minut tak dobře, jako první polovina, která z mého pohledu úplně bez problému převyšuje tu druhou, ale celkově vzato je “I Am the Fire” povedená metalová deska, která je nasáklá hudební historí stejně tak, jako moderním rockovým feelingem a výsledek je velmi vzdušný, až se člověku nechce věřit, že tohle všechno složil ten samý Gus G., který na posledních albech Firewind docela tápe. Velmi dobrá práce.


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.