Haiku Funeral - Hallucinations

Haiku Funeral – Hallucinations

Haiku Funeral - Hallucinations

Země: Francie
Žánr: experimental
Datum vydání: 11.5.2016
Label: Aesthetic Death Records

Tracklist:
01. The First Amphetamine Kiss
02. Hallucinations
03. Разграждане
04. Гласът
05. Suicide Organ
06. Servants of Fire
07. Darkest Day of the Year
08. Faith’s Black Orgasm
09. The Final Amphetamine Kiss
10. The Last Hallucination of Christ

Hrací doba: 53:41

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Některá muzika je taková… jednoznačná. Nemám tím na mysli, že by měla být nutně jednoduše stravitelná, ale prostě víte, co od ní očekávat. Pak jsou tu ovšem interpreti, jejichž produkce je přesným opakem – je divná. Někdy je to plus, jindy je to negativum, ale takřka vždy je to přinejmenším zajímavé, když se to aspoň nějak vymyká tomu, co je standardní.

Haiku Funeral divní bezesporu jsou. A to dost hodně. Popravdě řečeno si nevzpomínám, kdy naposledy jsem se setkal s nahrávkou, jež by byla žánrově tak těžce zařaditelná a neurčitá, nějakou chvilku už to bude. Tahle formace, jejíž domovinou je Francie, ale z ústředního dua jeden člen pochází z Bulharska a druhý z USA, nepatří k začínajícím jménům a už má několik počinů na kontě. Já osobně jsem se ovšem s Haiku Funeral poprvé setkal až letos prostřednictvím alba „Hallucinations“, tudíž jsem nebyl úplně připraven na to, co se zde nachází. Což ale není myšleno ve zlém – slíben mi byl experiment a v tomto ohledu si nemám nač stěžovat, jelikož tento předpoklad splněn jednoznačně byl.

Dost matoucí je už začátek desky, neboť úvod „Hallucinations“ příliš nevystihuje to, co se bude dít dále. Po intru „The First Amphetamine Kiss“ totiž nastoupí titulní skladba, jež nabídne takový… no, řekněme, že hodně znásilněný black metal bez kytar. Vesměs se jedná jen o hutnou rytmiku (zejména baskytara je ničivá!), atmosférické klávesy a vokál. Nicméně ten „riff“ je kurevsky heavy a vlastně bych se nebál říct, že to má regulérní tah na bránu a je to fakt „chytlavé“ – a nemyslím to ve zlém. Nicméně další podobně hutná píseň už je na nahrávce jen jedna – šestá „Servants of Fire“. Ačkoliv ta není zas až tolik in-your-face, ale vyvažuje to v rámci alba dost ojedinělou melodií cca v půli songu.

Po titulní jízdě album začne jakoby zpomalovat a začíná se směřovat spíš do atmosféry. Ve třetí „Разграждане“ stále hraje výraznou roli rytmika, ale je to o poznání rozvážnější a nastupují sjeté melodie trochu připomínající Blut aus Nord. A zajímavé je, že obdobně jako „Hallucinations“„Разграждане“ poněkud metalový feeling, ačkoliv formálně se o metal nejedná (byť jsem dost často viděl, že se v souvislosti s tímhle počinem mluví o black metalu, ale tomu fakt nevěřte, protože to je dost mimo). „Гласът“ v nastoleném trendu pokračuje a zase se jedná o ještě hororovější kus, kde se sice stále ozývá rytmika, ale už v takové anti-groovy podobě.

Nakonec je to vlastně až s pátou skladbou „Suicide Organ“, v níž se poprvé ozve čistokrevná podoba stylu, k němuž má celé „Hallucinations“ možná nejblíže – dark ambientu. Tento stav má na svědomí zejména závěr desky a konkrétně finální trojice „Faiths Black Orgasm“, „The Final Amphetamine Kiss“ a „The Last Hallucination of Christ“. S takovou tracklistovou dotací se může zdát trochu přehnané tvrdit, že má na albu navrch dark ambient, takže se pro obhajobu takového prohlášení sluší dodat, že jen „Faiths Black Orgasm“ a „The Last Hallucination of Christ“ mají dohromady bezmála 20 minut z celkových 53.

Haiku Funeral

Když to tedy shrnu, tak by se kompozice na „Hallucinations“ daly rozdělit do několika kategorií. Jednu tvoří ona darkambientní čtveřice (s „The First Amphetamine Kiss“ vlastně pětice), v další se nachází „hitovější“ (ty uvozovky jsou hodně velké) dvojice „Hallucinations“ a „Servants of Fire“; nakonec tu pak je dvojice písní někde na půl cesty mezi dvěma předchozími kategoriemi, tj. „Разграждане“ a „Гласът“. Aby to ale nebylo tak jednoduché, tak je tu ještě „Darkest Day of the Year“, která se vymyká úplně. Opět je na poměry nahrávky „chytlavější“, skoro až zvráceně rocková, ale provází ji i letmý orientální pel a divné melodie. Od zbytku se značně liší, ale i přesto lze nalézt společné jmenovatele, takže ne, že by snad na album nepatřila. A jen tak mezi námi, kdybych měl zvolit fakt jen jednu písničku jako vrchol „Hallucinations“ asi bych ukázal právě na „Darkest Day of the Year“.

Velmi důležitá je ještě jedna věc, která zaznít musí. Divnost, nezařaditelnost a rozmanitost nejsou jedinými plusy „Hallucinations“. Haiku Funeral na tom nejsou dobře jen co do hudebního rozsahu, ale i co do skladatelské stránky. Jinými slovy, společnou vlastností všech skladeb napříč všemi vlivy a stylovými příslušnostmi (byť mnohde pocitovými) je kvalita a schopnost nevyčichnout i po větším množství poslechů.

Vzato kolem a kolem je „Hallucinations“ jistě těžší album, což už asi nepřímo vyplynulo z předchozích řádků. Rozhodně je velmi zajímavé, ale abychom zas zůstali nohama na zemi, bezchybné taktéž není. Trochu paradoxně vzhledem k variabilitě náplně i kvalitativní výši mnohých nápadů se mi kolikrát stávalo, že nahrávka bezbolestně vplula do pozice jen kulisního poslechu a nedokázala si tu pozornost urvat sama. Což ve výsledku vstřebání ještě víc komplikuje. Na druhou stranu je tohle největší a vesměs jediné zmínky-hodné negativum. Pozitivní pocity zcela jistě převládají a celým tím přístupem a snahou znít jako celek trochu jinak je mi „Hallucinations“ velmi sympatické.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.