Země: Nizozemsko Žánr: death metal Datum vydání: 28.10.2013 Label: Metal Blade Records Tracklist: 01. Swoop of the Falcon 02. Pour le Mérite 03. DG-7 04. To the Last Breath of Man and Beast 05. DAK 06. The Desert Fox 07. Tobruk 08. Farewell to Africa 09. The Final Front 10. Death of a Field Marshal Hodnocení: Ježura – 8/10 H. – 7,5/10 Kaša – 9/10 Průměrné hodnocení: 8,2/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Pro ty z vás, kteří jsou dějinami nepolíbení, si dovolím recenzi uvést v trochu netradičním duchu, konkrétně malou lekcí dějepisu. Erwin Johannes Eugen Rommel byl německý důstojník proslulý zejména velením takzvaným Deutches Afrika Korps, tedy tankové armádě, která mezi lety 1941 a 1943 operovala v severní Africe. Velké uznání si vysloužil již v roce 1917, kdy byl za fatálně úspěšnou pěší ofenzívu v rámci bitvy u Caporetta oceněn nejvyšším německým vojenským řádem Pour le Mérite, dále sehrál klíčovou roli při obsazení Francie v únoru 1940, kdy se 7. tankovou divizí, takzvanou “divizí duchů”, prolomil francouzskou obranu a připravil půdu postupující německé invazi. V rámci afrického tažení si v hodnosti polního maršála vysloužil přezdívku “pouštní liška” a po stažení německých vojsk z Afriky byl pověřen inspekcí Atlantického valu, tedy opevnění, které mělo zabránit spojenecké invazi do Evropy. Na konci války se zapletl do plánovaného atentátu na Adolfa Hitlera, což Rommela nakonec postavilo před volbu, zda předstoupit před vojenský soud a nechat se popravit bez vojenských poct, nebo spáchat důstojnou sebevraždu. Zvolil druhou možnost a 14. října 1944 spolkl kyanidovou kapsli. Polní maršál Erwin Rommel byl geniálním taktikem a jedním z nejlepších tankových velitelů všech dob, který si vysloužil respekt jak mezi svými vojáky, tak mezi svými nepřáteli.

Tolik stručné historické okénko a nyní již k samotné hudbě. Je jasné, že když Hail of Bullets své třetí album pojmenovali “III: The Rommel Chronicles”, středobodem alba není vyprávění příhod dobrého vojáka Švejka. Deska se tak tematicky částečně navrací zpět na evropská bojiště druhé světové války, tedy do míst, kde Hail of Bullets před nějakými pěti lety začali. Tehdy to byla východní fronta a deska “… of Frost and War” posadila (a stále posazuje) na prdel všechny, komu není death metal a ničivý vokál Martina van Drunena proti srsti. Myslím, že mohu s klidem prohlásit, že jde o jednu z nejlepších žánrových nahrávek nového tisíciletí, takže je nasnadě, že navázat na ni nebylo vůbec jednoduché. A druhý počin Hail of Bullets, deska “On Divine Winds” nakládající s leitmotivem války v Pacifiku, na kvality debutu úplně nedosáhla. Přesto jde pořád o velice, velice vydařený materiál, který rozhodně patří do první death metalové ligy. A jak si na tom stojí třetí přírůstek do řadové diskografie Hail of Bullets? Přesně to se pokusím rozklíčovat v následujících řádcích…

V měsících, kdy se schylovalo k vydání “III: The Rommel Chronicles”, kapela fanoušky zásobovala řadou dílčích informací o tom, na co se mohou těšit. Mezi nimi se objevila i citace producenta Dana Swanö, který se nechal slyšet, že se na novince potkává “syrová prudkost prvního alba s rozšířenými aranžemi druhého”, což asi mnohého fanouška kapely, mě nevyjímaje, solidně namlsalo. Skutečnost je taková, že pan Swanö ani v nejmenším nekecal. Po zvukové stránce je to opravdu takové sofistikovanější a rafinovanější “… of Frost and War”. Jestli je to ale klad nebo zápor, to nechám na posouzení každému z vás, protože ačkoli album samo o sobě zní vážně skvěle, hrubá produkce debutu, který zněl nachlup stejně zlověstně, jako když se na vás řítí německý tank, má u mě pořád navrch. Co se hudební stránky týče, tam je všechno při starém a dobrém. Hail of Bullets si i přes částečnou personální spřízněnost s kultovními Asphyx dokázali vypracovat poměrně nezaměnitelný skladatelský jazyk, který je provázel na minulých albech, neopouští jej ani tentokrát, takže lze říct, že opět drtí ten svůj nářezový death. Přesto má ale deska proti svým předchůdcům trochu odlišný feeling. Popravdě moc nevím, čím to je, ale jak při poslechu prvotiny před očima vyvstávaly obrazy zoufalého tažení zmrzlým Ruskem a u druhého alba pak ohnivé inferno a pozemní, námořní i letecká jatka v Tichém oceánu, tady se opět vrací drtivá tanková mašinerie, ovšem obohacená emocemi, které kopírují vzestupy i pády hlavního protagonisty. Dokonce by se dalo říct, že se jedná o svým způsobem pestrou nahrávku, ale to prosím berte trochu s nadhledem. Pořád se totiž bavíme o nemilosrdném death metalovém nářezu, který snad jen s výjimkou v podobě pomalé rozlučky “Death of a Field Marshal” jede od začátku do konce. Ale pestrost nepestrost, “III: Rommel Chronicles” má proti svým předchůdcům navíc určitý osobní rozměr, a i když je to možná trochu placebo efekt, je to prostě znát.

Co do kvality materiálu je rozhodně o co stát. Studnice riffů, ze které Hail of Bullets čerpali v minulosti, evidentně ještě nevyschla, a tak i “III: Rommel Chronicles” nabízí množství řádně kulervoucích kytarových rubanic, u kterých začne hlava létat nahoru a dolů sama od sebe. Připadá mi ale, že drtivé riffy tentokrát nehrají až tak významné první housle jako na “… of Frost and War”, schovávají se maličko v pozadí a naopak se zde dostávají ke slovu propracovanější a pestřejší aranže z “On Divine Winds”, o kterých hovořil pan Swanö. Jak vidno, on ten průnik atributů prvních dvou desek nakonec nekončí jen u zvuku… Dochází samozřejmě i na melodické kytarové harmonie, kterými Hail of Bullets svoji tvorbu prokládají od samého počátku, celou válečnou vřavu žene vpřed vynikající bubeník Ed Warby a ikonický chrlič Martin van Drunen řve pořád stejně neurvale, chorobně a skvěle, jak jsme od něj zvyklí… Prostě Hail of Bullets jak vyšití.

Hail of Bullets na každý pád nahráli výbornou death metalovou desku. Opět se ale vrací otázka, kterou jsem nastínil v úvodu, tedy jak si “III: The Rommel Chronicles” stojí v porovnání se svými zdařilými předchůdci. Co se týče poměřování s “… of Frost and War”, tam není co řešit. Debut je jasně devítkový materiál a Hail of Bullets ani tentokrát svůj vlastní stín nepřekročili. U “On Divine Winds” ale prostě nevím. To album se mi líbí vážně dost, vážně dost se mi líbí i novinka a co se oblíbenosti týče, tyhle dvě desky si u mě své pozice navzájem prohazují každou chvíli, takže je nemohu rozsoudit, ani kdybych se rozkrájel. “On Divine Winds” má možná víc dobrých riffů, “III: The Rommel Chronicles” má zase ten správný feeling a tah na bránu… Ne, prostě nevím. Jedno je však jisté. Hail of Bullets ani s třetí řadovkou nezklamali a opět předvádí, jak má zní parádní a vyspělá death metalová deska, neřku-li pak deska s válečnou tématikou (ehm, říkal tu někdo Sabaton?). A když je album navíc ozdobeno tak parádní obálkou, moje spojenost může být úplná. “III: The Rommel Chronicles” možná (určitě) není úplně geniální deska, ale je to ve všech směrech důstojná pocta jedné velké osobnosti, která důležitým způsobem promluvila do utváření dějin 20. století a která požívala a dosud požívá úcty mnoha lidí – ať již vítěžů nebo poražených.

Další názory:

Asi nikdo nečekal, že by se Hail of Bullets na své třetí řadovce “III: The Rommel Chronicles” opět nevytasili z brutální dávkou death metalové palby – v tomto ohledu se samozřejmě o žádné překvapení nejedná a kapela pokračuje přesně v tom, co si svého času nalinkovala už na svém dlouhohrajícím debutu “…of Frost and War”. Deska je opětovně drtivou oldschoolovou náloží ze staré dobré holandské školy, jejíž death metal měl vždycky ohromné koule – zde Hail of Bullets nezůstali nikomu nic dlužni. Upřímně se ale přiznám, že asi nejvíc jsem byl v případě “III: The Rommel Chronicles” zvědavý na to, jak novinka obstojí v porovnání se svými předchůdci. A nutno říct, že ten výsledek je dle mého názoru stejně jasný jako samotná muzika – laťka “…of Frost and War” překonána nebyla ani omylem (a abych řekl pravdu, ani si nejsem jistý, zdali se to někdy povede), ale předchozí “On Divine Winds”, které mi s odstupem času začalo připadat takové nic moc, přestože na něm formálně bylo vše v tom nejlepším pořádku, pokořeno bylo docela s přehledem, za což jsem rád. Klidně přiznám barvu, že když dostanu chuť na muziku Hail of Bullets, stejně asi pořád sáhnu spíše po “…of Frost and War”, ale i tak jsem s “III: The Rommel Chronicles” dost spokojený a rozhodně se jedná o kvalitní a poctivou desku.
H.

Holandská hvězdná banda Hail of Bullets svými prvními dvěma počiny upevnila úroveň kvality tak vysoko, že s každým nadcházejícím albem se logicky očekávají velké věci. Zvlášť když před velmi povedeným předchůdcem “On Divine Winds” nastavili laťku pekelně vysoko fantastickým debutem “…of Frost and War”. “III: The Rommel Chronicles” bych klidně zařadil někam mezi tyto dvě desky. Myslím tím samozřejmě kvalitativně, protože hudebně se revoluce nekoná a těžkotonážní death metal, kterým tato úderka zaútočila na zmíněných předchůdcích, nedoznal žádných změn, což je dobře, protože dokud to má koule, tak nemá smysl se snažit o něco víc. Martin van Drunen rozpoutává neuvěřitelné peklo a jeho spoluhráči, kteří v rámci scény platí za určitou sázku na jistotu, ho samozřejmě nenechávají ve štychu. Hlavně dvojice kytaristů Paul Baayens a Stephan Gebédi předvádí skvělou souhru mezi rytmickou a sólovou kytarou, což skvěle vynikne v úvodu “Tobruk”. Nevím, jestli je to oproti minulejšku vůbec možné, ale novinka má snad ještě větší drtící sílu a hutný zvuk dotahuje tento dojem do dokonalosti. Od úvodního dvojbloku hitovek “Swoop of the Falcon” a “Pour le Mérite” přes skočnou “DAK” až po závěrečnou zatěžkanost jménem “Death of a Field Marshal” mě nenapadá slabší místo, které by nedostálo pověst kapely jakožto tvůrce prvotřídního materiálu. Můj osobní favorit je “The Desert Fox” pojmenována podle přezdívky chlápka, jehož jméno zdobí titul celého alba. Jakmile si to tato pecka po skončení krátkého kytarového sóla začne uhánět kupředu, nemůže ji nic zastavit. Nebudu lhát, když řeknu, že mě Hail of Bullets mírně překvapili, protože se dokázali přiblížit svému prvnímu albu, k jehož překonání nechybí mnoho, a dost možná za to může jen vědomí, že “…of Frost and War” bylo první, ale i tak přináší “III: The Rommel Chronicles” prvotřídní materiál. Pokud se o tomto počinu na konci roku nebudu šířit jako o death metalovém albu roku, tak sním po vzoru Sama Hawkense z Vinnetoua svůj skalp s octem a cibulí…
Kaša