 |
| Země: Velká Británie Žánr: progressive metal Datum vydání: 2.9.2013 Label: InsideOut Music Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 8,5/10 Odkazy:
|
V roce 2011 vydali Haken své druhé album, “Visions”, které se následně stalo jednou z mála desek zde na Sicmaggot ohodnocených plným počtem bodů. Právě v této recenzi jsem o Haken slyšel poprvé a netrvalo dlouho, aby se z “Visions” stalo mé nejoblíbenější album roku. Z reakcí internetových hudebních recenzentů lze ostatně usoudit, že jsem nebyl zdaleka sám. Dalo by se tedy říci, že očekávání dalšího počinu byla napjatá, a kapela nás tak nenechala dlouho čekat. Necelé dva roky po úspěšném “Visions” přichází jeho nástupce, jehož úkol je nesmírně obtížný. Obstála třetí deska Haken náročným požadavkům?
Moje největší obava byla, aby kapela nadšená z úspěchu svého teprve druhého počinu nezůstala stát na místě, jenže v tomto ohledu mé obavy Haken rozmetali s naprostou suverenitou. Dostáli významu slova “progresivní” a spíše než jeden velký skok učinili množství drobných krůčků, které značně změnily vyznění hudby samotné, aniž by zavrhly její úspěšnou minulost. V recenzích na “Visions” byli často zmiňováni jako zdroj inspirace legendární Dream Theater, s čímž jsem nikdy nemohl zcela souhlasit. Na “The Mountain” Haken však toto spojení roztrhli definitivně, a hudba, kterou na svém třetím albu prezentují, patří po právu jen jim samotným.
Protože ovšem asi jen málokdo předchozí počin Haken zná, pojďme se spíše věnovat tomu, jak novinka zní, než co se změnilo. Haken se totiž tentokrát ještě více vzdálili metalovému zvuku a “The Mountain” je tak nadžánrová deska propojující agresivní kytary s atmosferickými smyčci či klávesami a spletitou jazzovou rytmikou. Kapela má však nesmírně blízko také k silným popovým melodiím a jednou takovou album i začne. Krátká skladba “The Path” otevírá více než hodinové album jednoduchým pianem a klidným hlasem Rosse Jenningse. Právě on je hlavním hrdinou desky. Že jde o dobrého zpěváka, bylo zřejmé již na “Visions”, ovšem na novince dostává nesrovnatelně více prostoru a toho také využívá jak jen to jde. Nejde ani tak o rozsah či čistotu jeho zpěvu (ačkoliv v obojím jsou jeho výkony obdivuhodné), jako spíše o emoce, které do svého projevu vkládá. V každé z devíti skladeb je jeho přítomnost nepostradatelná a absenci dlouhých instrumentálních ploch, které byly dominantním poznávacím znamením “Visions” velice snadno kompenzuje.
Dalším klíčovým prvkem k úspěchu alba je baskytara. Jsem možná trochu basový úchylák, a tak je pro mě kvalitní basová linka mnohdy důležitější než linka kytarová, a “The Mountain” je v tomto ohledu deska naprosto bezchybná. Basa je perfektně slyšitelná a možná i díky zmenšené roli kytar si žije vlastním životem. Bicí pak zapadají přesně to celkového kontextu. Raymond Hearne umí být v pomalejších tempech velice tichý a nenápadný, v technických sekcích naopak nesmírně obratný a ochotný měnit rytmus s obdivuhodnou (ne)pravidelností a v agresivních momentech pak jednoduše nasadit útok kopáku v plné rychlosti.
Když se vše spojí dohromady, spolu s Henshallovým skvělým psaním, jde o naprostou nádheru. “Atlas Stone” je melodická, epická a neustále se měnící píseň obsahující několik krátkých (ale o to silnějších) kytarových i klávesových sól. “Cockroach King” je hravá, jako první na albu využívá vrstvení skvělého Jenningsova zpěvu, zatímco instrumentálně je spíše minimalistická. Přesto obsahuje několik nádherných momentů, jakým je třeba jazzová vložka po prvním opakování refrénu. V druhé půli pak dostane spíše technický nádech, aniž by ztratila hravost první poloviny. “In Memoriam” staví (na rozdíl od předchozích skladeb) na přímočařejší struktuře, o to více v ní však můžeme sledovat bezchybnou souhru jednotlivých nástrojů.
První vrchol, pokud vůbec takto vyrovnaná deska může mít vrchol, nastává s kratší písní “Because It’s There”, jejíž velká část je ve stylu a cappela. Nejsem si jist, zda jde o zpěv více členů kapely, či pouze více poloh Rosse Jenningse, ovšem po předchozích náročnějších písní je “Because It’s There” jako něžné pohlazení. Když pak zpěv vystřídá jemná hudba s nádhernou basou (opravdu, takhle dobrou basu jsem slyšel naposledy na loňském debutu Ne Obliviscaris), je dobojováno. Jako třešnička na dortu pak přijde bezchybný refrén – netuším, co si přát víc. Druhý vrchol následuje. “Falling Back to Earth” je nejdelší skladbou alba, ačkoliv jen těsně, a navíc s dvanácti minutami nejde o žádného behemota. Její dvě dějství (“Rise” a “Fall”) jsou jasně odlišená, a tak zatímco první oplývá pozitivním naladěním a asi nejlepší instrumentální sekcí alba, druhá nabídne po posmutnělém nástupu jakési smíření. “As Death Embraces” funguje jako krátká a intimní mezihra před nástupem klipové “Pareidolia”, silné metalové vichřice s orientálním nádechem. “Somebody” pak album uzavírá a představuje přitom ukázkovou gradaci od jemných melodických počátků po velkolepý závěr.
Popisu jednotlivých skladeb jsem se původně chtěl vyhnout, ovšem nakonec byl potřeba k ilustrování, nakolik je “The Mountain” různorodé album. Lze na něm najít stopy mnohých větších a známějších kapel – v techničtějších chvílích uslyšíte Devina Townsenda či Leprous, v melodičtějších pak třeba Anathemu nebo Porcupine Tree. Haken však s inspirací pracují tím správným způsobem – vzdávají hold svým hrdinům a staví na jejich tvorbě, z kopírování je nelze obvinit ani náznakem. Radost mi dělá i ozvučení alba. Přes zjevnou složitost nedochází k problémům s nesrozumitelností nástrojů, na druhé straně zde však nevidím ani problém se sterilitou, kterou jiná příliš “čistá” alba trpí. Haken se navíc nebojí využívat možností sterea a vytvořit vám ve sluchátkách opravdu kvalitní dojem prostorového zvuku, což při nadvládě středově orientovaných mixů posledních desetiletí není zdaleka standardem.
Formality však stranou, nakonec vždy vše stojí na schopnosti psát dobré skladby a to je právě ta disciplína, kde Haken vynikají. Kvůli složitosti však není “The Mountain” album na první poslech, dokonce mě jeho nepřívětivost zpočátku velice zarazila, zvláště když s “Visions” jsem takovou potíž neměl. To je však cena za kvalitní materiál, který doufejme obstojí desítky poslechů, jako právě jeho předchůdce. Textově již bohužel nejde o jeden ucelený příběh z Jenningsova pera, album však drží pohromadě společné téma, kterým je překonávání překážek. Skladby pak nabízejí pohled všech členů kapely – jde tedy opět o zajímavý koncept.
Z předchozích řádků je zjevné, že bodově se tedy budeme pohybovat na úplném vrcholu stupnice. Dlouho jsem měl v úmyslu udělit albu desítku, jde koneckonců o perfektní materiál, ale spíše si ji nechám na příště. Tak nějak tuším, že o Haken ještě uslyšíme. K poslechu “The Mountain” však dávám to největší doporučení a dávám na vědomí, že o něm budu psát ještě jednou – při vyhodnocování nejlepších alb roku.
Další názory:
Ač nerad, musím s kolegou mírně nesouhlasit a pokazit tak vysoké hodnocení třetího alba nových progresivních hrdinů Haken, kteří mi před pár lety doslova učarovali. Nehodlám vyvracet tvrzení, že “The Mountain” je skvělá deska, protože ve svém jádru jí opravdu je, ale předchozí “Visions” byl daleko větší majstrštyk, kterému se tentokrát nepodařilo vyrovnat. Rozhodně se nejedná o album přístupné, což jsem ani nečekal, ale místy jsem měl pocit, že se Haken rozhodli předvést na malé ploše co nejvíc možných nálad a nápadů, až to působí zbytečně překombinovaně, na což nejvíc dojela “Cockroach King”, která jako celek prostě nehraje. A to proti jazzovým momentům v metalové hudbě nic nemám. Tady mi to ale jaksi nešmakuje. První půle “The Mountain” na mě působí velmi nemastným dojmem, jakoby si kapela připravovala půdu pro fantastický závěr, protože od “Falling Back to Earth” bych nějaké mouchy hledal jen velmi obtížně. Jednoznačným vrcholem je “Pareidolia”, což je skvěle propracovaná a vystavěná kompozice, která předčí i většinu materiálu z posledního počinu. Vyzdvihovat technickou stránku řemesla je v tomto případě zbytečné. Snad jen musím smeknout před Haken, že se zbytečně nepouští do sebestředné hráčské exhibice, jako mají v oblibě jiní žánroví kolegové z branže. V případě “The Mountain” nebude od věci označení zklamání, které se mi na mysl vkrádá od prvního poslechu. Jak jsem říkal na začátku, velmi dobrá deska, o tom není pochyb, jen už to není takový šok, jako bylo “Visions”, a z mého pohledu trvá docela dlouho, než se začne dít něco opravdu zajímavého, takže z toho důvodu nemůžu sáhnout výš, než jsem učinil.
Kaša
Podobné články
2.10.2011 Haken – Visions Recenze
15.12.2015 De profundis – Kingdom of the Blind Recenze
8.9.2012 Threshold – March of Progress Recenze
11.12.2017 Akercocke – Renaissance in Extremis Recenze
25.1.2010 Akercocke – Antichrist Minirecenze
4.3.2015 De profundis – Frequencies Minirecenze
klipovka znie ako flame to the moth od PoS
Vždy sa zdržím, no tentoraz to už musím napísať…
Páni recenzenti! Vaše postrehy sú často úžasné, vkus vycibrený a prevažne mi presne trafíte do nôty, ale…
Zbavte sa už, prosím, toho porovnávacieho klišé, recenzentskej barličky – ustavične porovnávať aktuálnu platňu s minulými! Je to v podstate nezmysel, už len preto, že to nemôžete objektívne urobiť, lebo nepoznáte platňu budúcu a teda v celkovom kontexte to nemá žiaden význam! Budete to môcť urobiť, keď interpret umrie, prípadne kapela sa NENÁVRATNE rozpadne (ale to nikdy nie je isté).
Keždé dielo je artefakt sám osebe. Čo je lepšie od Camerona – Terminátor? Votrelec? Titanic? Avatar? Každé je predsa iné. Sprdli by ste Beethovenovu šiestu symfóniu (Pastorálnu), lebo piata (Osudová) bola šokujúca a expresívna?
Potom sa vám stane, ako teraz u Haken, že The Mountain nie je tak dobrá doska, lebo existuje Vision!!! Ale veď aj predchádzajúci Aquarius (z r.2010) bola geniálna platňa! A o nej ani zmienka, prečo? Predsa nemôže absolútne nadpriemerné dielo trpieť tým, že predchádzajúci počin bol (podľa recenzenta) o čosi lepší!
The Mountain je naozaj skvelá platňa. Neviem, čo tento rok ešte bude môcť dostať vyššiu známku. Možno avizovaný dvojitý D.Townsend, ktovie… Predchvíľou som počul najnovší Fates Warning (vynikajúci), aj úplne čerstvý The Browning (paráda!), ale Haken…je Haken.
Já nemůžu mluvit konkrétně o Haken, protože je neposlouchám, ale obecně si nemyslím, že by to byla blbost porovnávat s předchozí tvorbou. Objektivní recenze napsat stejně nejde, ať tam to porovnání je nebo ne, vždycky se do toho promítne subjektivní pohled. Když ten člověk dřívější desky zná, tak to snad ani nejde ten kontext odstřihnout a dělat, že to tak není. Teda aspoň já to neumím – a to i u věcí, na který recenze/hodnocení vůbec nepíšu.
Jinak ohledně stejně vysokých/vyšších známek… já osobně čekám fakt hodně a doufám v nejvyšší cifry u Oranssi Pazuzu a Lux Occulta :)
Samozrejme súhlasím, že recenzia je subjektívna záležitosť, koniec koncov preto ich rád čítam – aby som videl aj iný názor. Poteší ma, ak sa podobá môjmu, ale ak nie, nezúfam si preto. Každý má právo ponímať vec po svojom.
Mal som skôr na mysli to, aby recenzia (a celkové hodnotenie) nebolo postavené VÝLUČNE iba na porovnaní predchádzajúcich platní, ako sa udialo tu u kolegu Kašu. Nie je úplne zlé spomenúť to predchádzajúce,kontext sa úplne odstrihnúť nedá, no stačia na to jedna dve vety; hlavne, prosím, nestavať na tom. Opakujem, každé dielo je počin sám osebe a hlavne takto ho treba brať.
H., dík za dve (pre mňa)nové mená, postriehnem sa na nich! :-) Inak, počul si už ten nový The Browning?
Jasné, už to chápu, o co jde. Do jistý míry máš určitě pravdu, ale asi je to i o tom, jak se k tomu kdo postaví a taky případ od případu. Já třeba zrovna teď poslouchám nejnovější album Týr, u kterýho se ten můj názor na desku odvíjí především od toho, jak ta kapela zněla v minulosti, protože se jejich zvuk za posledních deset roků hodně posunul a ta aktuální tvorba mě už zdaleka tolik neoslovuje a jsem z toho trochu zklamanej, kam se dostali. Ale jak už jsem řekl, jestli je tohle porovnání teď vs. dřív relevantní u Haken, fakt nevím, protože to neposlouchám, k tomu se asi bude muset vyjádřit kolega osobně :)
Jinak The Browning jsem ještě neslyšel, ale co nevidět se do nich pustím. Zatím jsem z desky slyšel jen ten první song, co vypustili, Gravedigger, a ten byl hodně super…
Jinak k Lux Occulta… http://luxocculta.bandcamp.com/
Jestli celá deska bude znít takhle a v takovýhle kvalitě, tak je u mě asi zaděláno na desku roku, i když je to oproti starý tvorbě hodně velkej posun do ještě experimentálnějších vod :)
Dík za link na Lux Occulta. Naozaj výborné, a ak bude celá doska v týchto intenciách, je sa skutočne na čo tešiť! :-)
Dovolím si tedy přispět svou troškou do mlýna :-) Souhlasím s tebou, že by se hodnocení aktuální desky nemělo nést pouze v mezích srovnání mezi novou a starší tvorbou, což zrovna mně, jakožto expertovi na porovnání, činí občas problém. Nicméně v případě Haken si nemyslím, že se jedná o hodnocení postavené VÝLUČNĚ na srovnání s “Visions”. Snažil jsem se pouze upozornit na můj dojem, že se nejedná o takovou pecku, jako bylo svého času “Visions” a minimálně co do vyrovnanosti materiálu má “The Mountain” co dohánět. Jak jsem řekl v samotném hodnocení, opravdu zajímavé věci se začnou dít až s “Falling Back to Earth”, do té doby je to sice slušný, ale ne tak vynikající materiál. Výsledná známka 7,5 bodů, což stále značí velmi dobrou desku, není samozřejmě z toho důvodu, že by to bylo slabší album než minule, ale protože první půlka mi prostě nesedla.
Nedá mi to a musím (byť se zpožděním) reagovat. Ono téma porovnávání samozřejmě není nic nového, a jak si sám psal, je to berlička, bez které se my, recenzenti-amatéři, těžko obejdeme. Je to těžké uvažovat o albu jako o izolovaném počinu, zvlášť když člověk zná předchozí alba kapely naprosto precizně. Každopádně je asi pravda, že by recenze měly být psány pro čtenáře, kteří předchozí alba neznají a kterým tak je porovnávání k ničemu. Problém je, že porovnávat je o tolik jednodušší (zejména když kapela vydává stále to samé do kola, což pochopitelně není ani náhodou případ Haken).
Na druhou stranu recenze není vědecký počin a myslím, že většina z nás neplánuje strukturu recenze předem, jen si v hlavě sesumíruje pár klíčových vět a následně píše, jak kolega H. rád zmiňuje, “na surovce”. A tak to většinou dopadá podle momentální nálady – když jsem dlouho neslyšel starší počiny, moc se o nich nezmiňuji, když jsem naopak často poslouchal jedno konkrétní album (v tomhle případě “Visions”), padá pak v recenzi hodně často, i na úkor jiných alb kapely.
Každopádně díky za podnět k zamyšlení, zkusím příští recenzi napsat s co nejméně odkazy na starší alba 8-)
“Na surovce” fakt neříkám :D Říkám “na hulváta” nebo “na prasáka” :) Každopádně, nevím jak ostatní, ale já osobně takhle ty recenze fakt píšu, málokdy mám předem v hlavě rozvržený, co tam budu říkat. Většinou sednu a prostě to vysypu na papír…
Ale jinak si myslím, že když recenzent předchozí tvorbu zná, tak by byla blbost to alespoň nějakým způsobem nesrovnat, pokud mu to přijde vhodný. Ale určitě je pravda, že je kravina postavit recenzi jenom na tomhle :)
Dík za všetky reakcie, a dík hlavne za ústretovosť, ktorú z nich cítim. zdá sa, že sme sa pochopili :-)
Chcel by som zdôrazniť, že si vážim, keď z recenzie vidím “vlastný ksicht” autora. To sa človeku aj najlepšie číta a v tomto blogu to našťastie je tak, chvalabohu. Veď preto sem aj rád a často chodím. Nehovoriac o hore informácií, postrehov a brilantnom slovníku.
Som tu pomerne nový (dva mesiace?) a možno vďaka tomu som si všimol dve veci, ktoré vám už môžu zo zvyku unikať. Tej prvej sme sa venovali v tejto diskusii, na tú druhú hádam ešte niekedy dôjde, až príde čas. Iba predosielam, že sa jedná o tak často pertraktovanú dĺžku (časovú neúnosnosť) albumov, pričom toto tiež nie je až tak dôležité hodnotiace kritérium, ako sa uvádza v mnohých recenziách. Základnou hudobnou jednotkou totiž vždy bola a zostane SKLADBA/PESNIČKA, a predsa v dobe, keď si pár ťukmi môžem naprogramovať, čo z ponuky platne si pustím, ba dokonca i poradie, nepredstavuje to vážnejší problém. Album znamená sadu, kolekciu, bonboniéru a ja som ten, čo si vyberá, na čo má chuť. Pochopiteľne, neplatí to pri koncepčných albumoch.
Ale o tom inokedy…
Inak, robíte to dobre. Dobrá recenzia obsahuje objektívny historický a vývojový backround kapely/dosky, objektívne hodnotenie, a potom to gró, na ktoré sa čitateľ najviac teší – subjektívne vlastné pocity recenzenta… a kľudne, ako hovorí H., aj na “prasáka”, “surovce”, či “hulváta”… čím osobnejšie, tým lepšie :-D :-D :-D
Tohle je podle mě zase o úhlu pohledu… já třeba hudbu obecně vnímám po deskách, ne po písničkách, a jsem v tom relativně konzervativní, takže třeba pro mě osobně přestřelená délka opravdu bývá problém :) Ale samozřejmě to záleží i na muzice, jsou kapely, který utáhnout i 60+ minut dlouhou desku a člověk by chtěl ještě, ne že bych se proti delším albům stavěl z principu…
Každopádně ale fakt dík, že se ti to tu jinak líbí :) A samozřejmě i za komentáře, já osobně jsem vážně rád, když to někdo okomentuje. Jakákoliv zpětná vazba, připomínky, postřehy nebo diskuze je super :)