Země: Švédsko Žánr: heavy / power metal Datum vydání: 20.5.2011 Label: Nuclear Blast Tracklist: 01. Patient Zero 02. Bang Your Head 03. One More Time 04. The Outlaw 05. Send Me a Sign [Pokolgép cover] 06. Dia de los muertos 07. I Refuse 08. 666 – The Enemy Within 09. Immortalized 10. Let’s Get It On 11. Redemption Hodnocení: nK_! – 5/10 H. – 7/10 Průměrné hodnocení: 6/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Dva roky zpátky a mohli jsme se tady bavit o megašpatném “No Sacrifice, No Victory”, o kterém ani dnes nevím, co si mám myslet. Asi proto, že jsem na něj raději zapomněl. Jednalo se tehdy o mohutný přešlap výborné kapely do kluzkého a mazlavého vy-víte-čeho. Naštěstí jsme v roce 2011 a můžeme se těšit z nového materiálu proslulých švédských kovářů HammerFall. Opravdu naštěstí, i když zase taková výhra to není.

Na desku “Infected” jsem popravdě nahlížel zprvu velice skepticky. Například takový obal. Z dřívějška jsme byli zvyklí na barevné a plně malované přebaly a hle – co to je? Černočervený flek, popraskané sklo a ruka. Tímto jsme neoficiálně vyhlásili soutěž o nejošklivější hudební artwork desetiletí. Nevím přesně, co kapelu vedlo k myšlence, že nicneříkající a totálně podprůměrný obrázek je dobrá volba, ale budiž. Že by došly penízky? Nebo inspirace?

Další věc, která mě dosti děsila. Jak asi může vypadat pokračování již zmíněného “No Sacrifice, No Victory”? Nyní již mohu s úlevou prohlásit, že na sto honů vzdáleně (čti dobře), ale pořád to není ten starý dobrý HammerFall, který jsme slýchávali na dnes již legendárních “Legacy of Kings” nebo “Renegade”. Nebo takhle – svým způsobem je to ten starý HammerFall, ale v takovém provedení, které se od původní tvorby dalece odchyluje. Což je podle mého názoru trochu škoda, zvlášť proto, že staré písničky v sobě měly jakési sympatické kouzlo a dokázaly svým způsobem parádně rozvířit stojaté vody tehdejšího power metalu.

Ne tak “Infected”, který se za sebe nemusí úplně stydět, ale nejde zároveň o nic převratného. Všechno tady už několikrát bylo a nemálo z toho i v podání samotných kladiváků. Nejedná se přímo o prachpusté vykrádání sama sebe, ale spíše o snahu vytěžit co nejvíce z předchozí tvorby a tak ji i nechtěně asi trochu zrecyklovat. Může se zdát, že si přeji, aby se vrátily staré doby, ale když už je v nové nahrávce slyším, stěžuji si. Ano, byl bych rád, ale ne takovým způsobem. Staré pecky v sobě měly magickou vlastnost přikovat člověka k reproduktorům a nepustily ho, dokud nedozněly. Posluchač nad skladbami přemýšlel a pamatoval si je ještě na dlouhou dobu. Jenže to už se dnes slyší málokdy.

To samé texty. O čem byly dříve? Hrdinové, rytíři, středověk… a dnes? U více než třetiny nových písniček víceméně nicneříkající populární opakování několika frází, které spíše ukazují na nedostatek inspirace pana skladatele. Nebo mi chcete namluvit, že skladba, ve které se minimálně třicetkrát dokola zpívá “One More Time” (ano, dokonce se ten paskvil tak i jmenuje!) je textově zajímavá? Nedejsatan chytlavá a opakováníhodná? Pro mě rozhodně ne, děkuji. Ostatně i název songu “Bang Your Head” mluví sám za sebe, o čem asi bude a za co si stojí.

Postupně se tedy dostáváme k výčtu jednotlivých kousků. Zmíněné “One More Time”, “Bang Your Head” a podobně “Let’s Get It On” nebudu raději komentovat nebo udělím ještě nižší hodnocení, než jsem nakonec napsal o pár řádků níže. Úvodní “Patient Zero” funguje zčásti jako intro a jako taková se poměrně obstojně poslouchá. Je sice na můj vkus pomalejší, ale funguje. “The Outlaw” nasazuje rychlejší tempo a musím uznat, že se jedná o jednu z nejlepších písniček desky, hlavně co se týče kytarové části a velmi zdařeného refrénu.

Pomaličká balada “Send Me a Sign” je předělávkou, ale určitě ne špatnou a poslouchat se dá dobře. HammerFall sice už nahráli lepší balady, ale tahle se určitě neztratí. Cizokrajná “Dia de los muertos” kombinuje angličtinu s (pravděpodobně) španělštinou a nezní špatně. I kytarové pasáže jsou na dobré úrovni. “I Refuse” je taková klasika, která by neměla chybět na žádné desce a tady plní spíše takovou vycpávkovou roli. I přes klišé název je “666 – The Enemy Within” asi nejlepší věcí na celém “Infected” a musím říci, že jednou z nejlepších skladeb kladivových lordů za posledních několik let. “Immortalized” je zcela obyčejná píseň, kterou jsme slyšeli už stokrát jinde a i v lepších provedeních. Na závěr až epická a opět baladická “Redemption”, která neurazí, ale ani moc nezaujme a v paměti se neudrží dlouho.

Blíží se závěr. Co mám s vámi, HammerFall, dělat? Tak jsem vás dříve poslouchal a je mi líto dávat nízké hodnocení. Protože vysoké ani není za co, jestli dobře počítám, nabízí novinka všehovšudy jen tři zajímavé a skutečně zábavné skladby a to je sakra málo. Ale ve srovnání s “No Sacrifice, No Victory” je tohle album skvostné. Tak jako tak, o invenci tady nemůže být řeč, o návratu k osvědčené a zároveň obohacené klasice také ne. Místy mě “Infected” nudí k smrti a některé skladby přeskakuji. Nemůžu jinak – průměrný kousek, který si párkrát pustíte, několik písniček zařadíte do výběrového mixu a pak s ním skončíte. Mimoto se snadno obehraje. Tak snad to příště vyjde. Musí.

Další názory:

Abych řekl pravdu, u novinky HammerFall jsem větřil těžký průser. Extrémně slabé předchozí album, prapodivný obal, prohlášení o velkých změnách ve stylu, ale i tradiční kecy o nejlepší desce v kariéře… tohle všechno smrdělo už z obrovské dálky. Jenže… jenže jsem přepočítal. Ono je to totiž vážně dobré. HammerFall vsadili na zdravý vývoj, aniž by popřeli sami sebe, a hlavně napsali opravdu silné skladby. Ačkoliv je mnozí po odchodu Magnuse Roséna a Stefana Elmgrena už odepsali, HammerFall s “Infected” dokazují, že to byl planý poplach, protože stále ještě mají co říct. A nejlepší songy? Za mě určitě “The Outlaw” a “I Refuse”!
H.