Země: Švédsko Žánr: heavy / power metal Datum vydání: 27.8.2014 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. Hector’s Hymn 02. (r)Evolution 03. Bushido 04. Live Life Loud 05. Ex Inferis 06. We Won’t Back Down 07. Winter Is Coming 08. Origins 09. Tainted Metal 10. Evil Incarnate 11. Wildfire Hodnocení: H. – 6,5/10 Kaša – 6/10 nK_! – 6/10 Průměrné hodnocení: 6,2/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Hemrfól, Hammerfail, Kemrfall… těch rádoby vtipných zkomolenin by šla určitě vymyslet ještě tuna, ale ve skutečnosti se ta kapela přece jenom jmenuje HammerFall a před nějakými 15 a více lety patřila k největším nadějím heavy metalu. V době, kdy klasický metal nebyl zrovna na výsluní popularity, začali tihle Švédové kovat ten nejtypičtější heavy/power, jaký si jen člověk dokáže představit, ale ve skutečnosti to vlastně nebyla vůbec špatná muzika a HammerFall s ní také slavili úspěch. Postupem času z naděje vyrostla stálice, která má své místo na heavy metalové mapě už dávno jisté a která svým způsobem přesáhla i hranice svého stylu, čehož je důkazem pravidelné umisťování na předních pozicích v žebříčcích prodejnosti ve své domovské zemi.

Nicméně jak se ukázalo, i tato pozice se může lehce zaviklat a není neotřesitelná – důkazem bylo předcházející album “Infected” (2011), na němž HammerFall zkusili něco, co dle mínění svých věrných fandů asi zkoušet neměli – zkusili se trochu změnit. Poprvé v historii obal bez typického rytířského maskota, na jehož místo nastoupila krev, ruka a zombie náměty. Paradoxem ovšem zůstává, že to byly změny čistě kosmetického rázu, nešlo o vůbec nic velkého, protože hudebně se HammerFall zas až tak zásadně nepohnuli a vesměs stále šlo o tu jejich klasiku. Nahrávce pak příliš nepomohl ani trochu nevýrazný pilotní singl “One More Time”, který z mého osobního pohledu nebyl špatný, akorát se příliš nehodil na to, aby nalákal fandy na novou placku skupiny jako HammerFall.

Tvrdit, že “Infected” vyloženě propadlo, by zase bylo přehnané a pravda by to nebyla, přesto šlo vidět, že i přes poměrně příznivé kritiky nebyli fanoušci zrovna nadšení, což asi vycítili i samotní HammerFall. Koncem roku 2012 ohlásili, že si dají přestávku, celý následující rok opravdu přestávkovávali a letos v srpnu se vrátili se svou devátou deskou “(r)Evolution”, jejíž název je ve své podstatě strašně paradoxní, protože do nějaké (r)evoluce nemůže mít nahrávka dále. Švédové totiž – dle mého hlavně kvůli trochu chladnějšímu přijetí “Infected” – natočili úplně nejklasičtější nahrávku, jakou jen natočit mohli. Jasně, fanouškovská obec je nadšená a hlásá, že HammerFall jsou zpátky, ale to nic nemění na faktu, že “(r)Evolution” není nic jiného než naprosto pohodlná sázka na jistotu.

Už dopředu onen zjevný návrat ke kořenům působil až příliš okatě, protože kapela od začátku dělala všechno možné pro to, aby nikdo nepochyboval o tom, že “(r)Evolution” bude fakt klasický HammerFall jak stehno a nic jiného. Za moderně rockového Jamese Michaela na producentské stoličce nepřišel nikdo jiný než Fredrik Nordström, s nímž Švédové kdysi natočili svá první dvě alba “Glory to the Brave” a “Legacy of Kings”. Stejně tak styl obálky se vrátil někam do doby tak před 15 lety – a ono aby taky ne, když HammerFall opětovně povolali do zbraně Andrease Marschalla, jenž vytvořil obaly pro první tři placky “Glory to the Brave”, “Legacy of Kings” a “Renegade” a ještě pro skupinu vytvořil jejího maskota Hectora. A o 15 let dozadu se HammerFall tak nějak vydali i hudebně. Stejně klasické jsou pak samozřejmě i texty, kde je to jeden “true warrior” a “hammer to the sky” vedle druhého.

Stručně řečeno, cílem asi bylo udělat všechno co nejvíc klasicky. Jediným pojítkem s “Infected” pak zůstává právě James Michael, jenž dohlížel na natáčení vokálů a ve třech písničkách si i sám jako host zazpíval, což je alespoň jedna z mála osvěžujících věcí. I když je totiž jeho vlastní kapela Sixx: A.M. fakt hudebně fakt příšerná, tak zpívat umí a vedle Joacima Canse (který je ovšem sám o sobě taky skvělý zpěvák, o tom se nikdo nepře) působí v hudbě HammerFall zajímavě.

Tohle všechno bychom tedy měli, nicméně pořád nám tu visí jeden otazník, a sice jestli jsou dobré samotné písničky. Ono co si budeme povídat, ačkoliv je ten návrat ke kořenům v případě “(r)Evolution” možná až přespříliš zdůrazňován, ve skutečnosti HammerFall inovátoři nikdy nebyli a asi už nikdy nebudou, takže navzdory veškeré té sázce na jistotu je tím hlavním, oč tu běží, právě chytlavost riffů, zapamatovatelnost refrénů, síla typických sborových halekaček a další podobné atributy, jaké člověk od žánrů jako heavy a power metal tak nějak očekává a na jakých si Švédové svou kariéru ostatně také postavili.

Jakkoliv to podle dosavadního textu recenze mohlo vypadat všelijak, například jakože mi klasičtí HammerFall nejsou příliš po chuti, ve skutečnosti mám tyto Švédy docela rád, protože mě k nim pojí jakási nostalgie. V době, kdy vydávali své první desky, jsem totiž akorát začínal metal poslouchat, takže jsem se k nim docela jednoduše dostal a vzhledem k tomu, že prost jakéhokoliv solidního přehledu o hudbě se mi tehdy líbilo vše, kde se jen ozvala kytara, bylo jasné, že jsem si je musel oblíbit. Na druhou stranu však ani nostalgie – přestože to může být bezesporu mocný faktor v subjektivním posuzování hudby – nedokáže zachránit vše. Něco však určitě ano…

Novinka zcela jistě není nejslabším albem HammerFall, protože je přece jenom minimálně o úroveň lepší než třeba slaboučké “No Sacrifice, No Victory”, které bylo plné nevýrazné vaty, zároveň má však hodně daleko do vrcholů diskografie švédských kovářů. Srovnáme-li “(r)Evolution” třeba s takovým “Threshold” (na němž se naopak sešel až nebývale silný materiál), nechceme-li jít třeba až někam k “Legacy of Kings”, pak je na první poslech evidentní, že nejnovějšímu přírůstku do portfolia HammerFall něco chybí.

Několik opravdu zábavných kusů však na “(r)Evolution” přece jenom je. Prvním z nich je “Live Life Loud” se šlapavými a docela lehkými slokami, které po předrefrénové pasáži přirozeně sklouznou do sborového skandování názvu songu. Ještě o něco lepší je pak “Ex Inferis” s (na poměry HammerFall, samozřejmě) hutným riffem a parádním mocným refrénem. Jasně, ani tyhle dva songy nejsou vysloveným vrcholem progrese, pořád to je prostě taková “hammerfallí” normálka, ale prostě mě baví a kapela v nich jednoznačně ukázala, že schopnost přijít s výbornými a chytlavými momenty jí stále neschází.

Pak se mi ještě postupem času docela zalíbila i “We Won’t Back Down”, jež začne rychlejší šlapavou pasáží, do níž pak vstoupí zpomalení s výborným nástupem hostujícího Jamese Michaela. Zbytek písničky se pak až na jeden další vstup Michaela opět nese v klasickém duchu HammerFall, ale pořád v dost dobré formě. Trochu nenápadná je zpočátku “Origins”, ale nakonec se z ní vyklubala jedna z nejpříjemnějších skladeb na desce, především díky výtečné melodické vyhrávce a opětovně kvalitnímu refrénu. Slušně chytlavá je v některých momentech také “Evil Incarnate”, jejíž refrén je až nečekaně pomalý.

Ten zbytek není nějak špatný – ono vyloženě nepovedený kus na “(r)Evolution” není, to se zase musí nechat – ale je to maximálně takový pohodový standard, i když i v něm se dají najít solidnější nápady. Docela slušná je ještě titulní věc “(r)Evolution”, především ve slokách. Hodně zajímavé jsou sbory ve finální “Wildfire”, nicméně ten zbytek okolo nich je taková obyčejná fofrovačka, jakých mají HammerFall na kontě už mraky. “Winter Is Coming” (narážka na “Game of Thrones”?) je obligátní balada, ale ačkoliv obecně tyhle metalové cajdáky diplomaticky řečeno nemusím (tzn. že je nesnáším), v podání HammerFall mi z nějakého důvodu až na výjimky nikdy příliš nevadily a nevadí mi ani “Winter Is Coming” – snad proto, že na rozdíl od jiných heavy metalových kapel z toho Švédové nedělají úplně ubrečené uchcávačky a míra patosu nepřekročí snesitelnou mez.

Co mi naopak příliš nesedlo, to jsou paradoxně písničky, jaké si HammerFall vybrali na propagaci alba. Netvrdím, že se nedají poslouchat, ale přece jenom je refrén prvního singlu “Bushido” na můj vkus až moc patetický. Videoklipová “Hector’s Hymn” je na tom podobně jako “Wildfire” akorát mínus ta jediná opravdu zajímavá věc v podobě sborů, takže je to další standardní rychlovka, jež není v ničem moc zvláštní. To už je na tom o něco líp “Tainted Metal”, jenže ani ta není ničím zvláštním a je to taková normálka bez jakýchkoliv opravdu pamětihodných momentů.

Je pravda, že jsem se “(r)Evolution” díky křečovité snaze o návrat starých časů v předstihu trochu bál a po prvním poslechu mi připadalo, že jsem měl bohužel pravdu, ale nakonec se z toho vyklubala docela pohodová placka. Sice nepřináší vůbec nic zvláštního, ale pořád je vlastně příjemná a v porovnání s okolními experty v tomhle stylu je o poznání lepší. Musím říct, že minimálně dobrá polovina písniček mě upřímně baví, ten zbytek je také úplně v klidu a i ty songy, o nichž jsem řekl, že mi moc nesedly, se vlastně také dají poslouchat bez problémů a nemám důvod je při poslechu přeskakovat. Když k tomu přičtu, že navzdory všem okolnostem je “(r)Evolution” nejlepším albem HammerFall od skvělého “Threshold” (což ostatně nebyl zas takový problém, protože “No Sacrifice, No Victory” byl fakt přešlap a “Infected” bylo trochu nevyrovnané, i když svoje momenty určitě mělo a ten rozdíl mezi ním a novinkou nijak propastný není), tak mi z toho vychází velmi příjemných 6,5 bodu.

---

Další názory:

Ačkoli jsem HammerFall přestal někdy v období po vydání “Threshold” (které mimochodem považuji za poslední opravdu dobrou nahrávku kapely) nějak cíleně sledovat, tak jsem si našel vždycky čas a chuť si jejich nová alba alespoň ze zvědavosti pustit. Zatímco v posledních dvou případech dodnes hořce lituji, tak “(r)Evolution” je mi svou snahou o návrat ke starým časům docela sympatické, ačkoli před vydáním jsem čekal velikánský průser. “(r)Evolution” je překvapivě docela příjemná kolekce klasických úderných songů s melodicky pompézními refrény, které se dobře poslouchají, což je přesně to, co od HammerFall očekávám. První půle mi přijde o malinko silnější než závěr, ale neznamená to, že bych se do poslechu alba v celé své délce musel vyloženě nutit. Pravidelně jsem přeskakoval jen nevýraznou “Evil Incarnate”, jež mě nechytla ani po několikero pokusech. Na druhou stranu jsem si oblíbil hned několik kusů. Z první půle vyčnívá skladba titulní, což je hymna jak se sluší a patří, kdežto v závěru to byla “Origins”, jež se pro mne stala slušným oživením slabší druhé půle. Ono v porovnáním s klasikami “(r)Evolution” asi sotva obstojí, ale vzhledem k tomu, že jsem nečekal, že se u novinky HammerFall budu ještě někdy docela dobře bavit, tak jsem vlastně spokojený a můžu hodnotit známkou značící nadprůměrný počin.
Kaša

Upřímně, po předchozím velmi špatném “Infected” (kterému jsem svého času udělil opravdu přestřelených pět bodů, jež bych v současnosti z fleku zredukoval tak na dva) znamená “(r)Evolution” pro HammerFall opravdovou revoluci. Chvilka hibernace kapele bezesporu prospěla, a ačkoliv nejde o kdovíjak objevný nebo inovativní matroš, pořád se poslouchá docela v pohodě. Celkem jsem se bál průpovídek ohledně návratu ke kořenům, kterými se HammerFall před vydáním “(r)Evolution” oháněli, ale nakonec musím uznat, že i to se částečně podařilo. Některé písně (zejména úvodní “Hector’s Hymn”) mi opravdu v určitých pasážích připomínají sto let staré desky “Glory to the Brave” a “Legacy of Kings”. Návrat k původním postupům, producentům a dalším se tedy vyplatil. To ale nic nemění na tom, že dnes nikdo nechce poslouchat to samé co před nějakými 17 lety a docela bych uvítal alespoň nějaký malý pokus o novátorství a obnovu zavedených postupů. Celkově poměrně příjemné překvapení a jako takové je “(r)Evolution” lehkým nadprůměrem s poměrně slibnou vyhlídkou do budoucna.
nK_!

---