Hatebreed - The Concrete Confessional

Hatebreed – The Concrete Confessional

Hatebreed - The Concrete Confessional

Země: USA
Žánr: hardcore / thrash metal
Datum vydání: 13.5.2016
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. A.D.
02. Looking Down the Barrel of Today
03. Seven Enemies
04. In the Walls
05. From Grace We’ve Fallen
06. Us Against Us
07. Something’s Off
08. Remember When
09. Slaughtered in Their Dreams
10. The Apex Within
11. Walking The Knife
12. Dissonance
13. Serve Your Masters

Hrací doba: 33:28

Odkazy:
web / facebook / twitter

„This dream can’t be what it used to be“ vyřvává Jamey Jasta v úvodu kvapíku „A.D.“, jenž otvírá sedmé studiové album „The Concrete Confessional“, a jako by si byl vědom, že doba se od dob největší slávy Hatebreed změnila a metalcore již není v takovém popředí zájmu, jako byl v době vydání svých vrcholných děl „The Rise of Brutality“ a „Supremacy“. To znamená, že novinka nebudí takový rozruch, jako kdyby vycházela v minulé dekádě, ovšem na druhou stranu tím neříkám, že by zněla znatelně hůř než právě zmíněná dvojice, která spolu s „Perseverance“ zůstane asi už navždy esencí toho nejlepšího, s čím Hatebreed během své kariéry vyrukovali.

Jamey Jasta ví, co si jeho fanoušci žádají, a právě tak k albům Hatebreed od přešlapu v podobě eponymní placky přistupuje. Jako k sázce na jistotu, na níž prostě a jednoduše nacpe ty aktuálně nejlepší songy, jichž je se svými kumpány schopen, ve studiu je nadrtí s intenzitou sobě vlastní a navrch přidá kopu klasických ingrediencí, které už dnes nemůžou nikoho překvapit. Jestli to stačí, to si musí říct každý sám, ovšem tohle je prezentace mého skromného názoru, takže já jsem ten, kdo to musí rozseknout a zodpovědně říkám, že to stačí. Když se člověk zaposlouchá do „The Concrete Confessional“, tak si samozřejmě vzpomene na stylové velikány Agnostic Front či Sick of It All, ale stále častěji mám tvorby Hatebreed pocit, že se snaží nalákat početnou metalovou základnu a do své tvorby tak vmíchávají čím dál více thrashových prvků a vlastně i celých písní.

Jasně, oni třeba Slayer byli u Hatebreed ke slyšení již na druhém a třetím albu (za všechny mě vždycky napadne skvělá hymna „Doomsayer“), ale nedokážu si představit, že by se již zmíněná vypalovačka „A.D.“ fanouškovi rychlých kytarových riffů a agresivních vokálů neměla zalíbit hned na první poslech, protože tohle je thrashová pecka jak vyšitá. Hatebreed si sice ponechávají hutnost, bez níž to nejde, a druhá polovina je přehlídkou zatěžkaných škrtajících kytar s ochrannou značkou Hatebreed, ale v kontextu přímočařejších HC/punkových válů z počátků jejich kariéry je tohle posun, jemuž se nijak nebráním. Viz skvělá „Dissonance“ ze samého závěru, která je další ukázkou, že tahle forma Hatebreed sluší a nezní nijak uměle.

Novinku je tak možno považovat za typickou placku Hatebreed aktuální dekády, protože stejně jako minulé „The Divinity of Purpose“ je „The Concrete Confessional“ masivním pravým hákem do ksichtu všem, jimž tahle hudba přijde už z principu otravná a jednotvárná. Nechybí jak hitové tutovky, jež by se neztratily na setlistu vedle klasik typu „Live for This“ a „Defeatist“ („Looking Down the Barrel of Today“, „Us Against Us“), tak rychlé vály, jimž ta prvoplánová hitovost trochu chybí, ale v rámci celku úspěšně vnáší testosteron do žil posluchače a tlačí „The Concrete Confessional“ kupředu k samému závěru. K tomu vlastně ani netřeba příliš velké síly, protože ta půlhodinka, do níž se “The Concrete Confessional” vešlo, uteče jako voda a ani nepřijde, že konec alba lehce ztrácí na síle. V samém závěru se totiž sešly slabší kusy, jež reprezentuje dvojice „Walking the Knife“ a „Serve Your Masters“”, jimž chybí takové to nepopsatelné něco, díky čemuž by se z nich stály songy, na které si člověk rád vzpomene.

Jinak je tracklist protkán samými klasikami. Ty by se mohly objevit na různých albech z let předchozích, přičemž „In the Walls“ s thrashově hutnou kytarovou stěnou a hitová „Us Against Us“ jsou z první poloviny tím asi nejzajímavějším. Co mi na druhou stranu zrovna nesedí, je snaha o zpěvnější vokály v „Something’s Off“, která tak trochu navazuje na eponymní desku z roku 2009. Příliš se nevyvedl ani vlezle punkový nápěv v „The Apex Within“, jenž na mě působí dosti laciným dojmem. Nic proti takovým pokusům když jsou udělány vkusně, ale v prvním případě už si Jamey Jasta hubu rozbil solidně před sedmi lety a v tom druhém to prostě vyznívá moc prvoplánovitě a křečovitě. Když už snaha o uhlazení dané písně, tak lépe funguje „From Grace We’ve Fallen“, kde tenhle moment působí bojovně nakopávajícím způsobem.

Není pochyb o tom, že Jamey Jasta stále ví, co dělá a že to dělá dobře. Kdybych měl novinku srovnat s žánrově spjatými Walls of Jericho, kteří letos vydali album po dlouhých osmi letech, tak je slyšet, že Hatebreed jsou pořád jiná váhová kategorie, protože i navzdory faktu, že je to mainstreamově laděná deska se vším všudy, tak se předvádějí ve velmi dobrém světle a výsledek jim nelze nevěřit. Zatímco minulému „The Divinity of Purpose“ chybělo trochu víc šťávy a hodně rychle si sedlo a přestalo mě to k němu postupem času táhnout, tak „The Concrete Confessional“ zatím baví a v mých očích oproti prvnímu poslechu dokonce lehce roste. Dobrá práce.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.