 |
| Země: Velká Británie Žánr: heavy metal Datum vydání: 22.11.2013 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 8,25/10 Odkazy:
|
Jestli se nějaká heavy metalová kapela může pochlubit opravdu nestandardní historií, pak jsou to zcela jistě britští veteráni Hell. Sice nevěřím tomu, že byste tuhle historku o dávno pohřbené skupině, která z ničeho opět povstala a všem nakopala prdel, neslyšeli, ale z jistých formálních důvodů by se asi slušelo ji pro začátek recenze zopakovat a s její pomocí si udělat menší historické okénko… ostatně Hell jsou formací, v jejíž hudbě ta historie hraje značnou roli…
Hell vznikli na začátku 80. let a podobně jako většina začínajících britských kapel se vrhli na hraní specifické odnože heavy metalu, kterou dnes známe jako NWOBHM, neboli New Wave of British Heavy Metal. V následujících letech rozšířili nějakých pár demosnímků a jeden singl a podobně jako všichni ostatní se snažili ulovit nějakou tu firmu, aby dostali možnost natočit dlouhohrající desku. Po mnoha neúspěšných pokusech a odmítavých dopisů od firem se jim konečně podařilo podepsat s belgickým vydavatelstvím Mausoleum, ale krátce předtím, než mělo dojít k natáčení debutu, label zkrachoval, díky čemuž Hell opustil kytarista Kevin Bower, následně se skupina rozpadla a zpěvák a kytarista David G. Halliday spáchal sebevraždu. Tak skončila historie jedné bezejmenné formace, která vlastně ani pořádně nestačila začít; nad Hell se na dvě desítky let zavřela voda a nic nenasvědčovalo tomu, že by se o nich měl ještě někdy dozvědět kdokoliv další kromě několika pamětníků a fanatiků do starých zaprášených demáčů…
…a přesto se tak stalo. V roce 2008 Hell obnovili činnost v původní sestavě, akorát namísto nežijícího Hallidaye se kytary chopil uznávaný producent Andy Sneap a vokál si vzal na starost Martin Walkyier ze Skyclad, jehož místo ovšem následně zaujal divadelní a televizní herec David Bower, bratr kytaristy Kevina Bowera. Skupina podepsala smlouvu s největším žánrovým vydavatelem Nuclear Blast, který do světa začal pouštět pohádky o zapadlé geniální skupině, jež svého času nedostala šanci a nyní se vrací, aby všechny naučila, jak se má hrát heavy metal. Jakkoliv nadneseně to znělo (mně samotnému tahle reklamní kampaň tehdy připadala hodně úsměvná), debutová deska “Human Remains”, na níž konečně v oficiální podobě vyšly staré skladby z 80. let, akorát nahrané v současnosti a v aktuální sestavě, opravdu posadila na prdel snad všechny. To album bylo vážně tak dobré, bez přehánění naprostý heavy metalový klenot, který se stejně jako kolega pod recenzí nebojím považovat za jednu z nejlepších žánrových nahrávek všech dob.
To vše je bezesporu úctyhodné, jakým způsobem Hell dokázali vlítnout zpátky na scénu a stvořit takřka dokonalý heavy metalový monument, nicméně vcelku brzy se začalo objevovat pár otázek – především ta, jaké bude pokračování. “Human Remains” bylo složeno výhradně z písniček, jež vznikly hluboko v 80. letech, byť třeba některé vyšly v lehce upravené podobě, ale vzhledem k tomu, že Hell toho v 80. letech nestvořili zas tolik, bylo jasné, že na další desce už se bude muset objevit aktuální materiál, složený nyní. Nakonec to dopadlo tak, že – pokud se nemýlím – “Curse and Chapter” obsahuje celkem pět starých kusů (“Harbringer of Death”, “The Disposer Supreme”, “Deathsquad”, “Land of the Living Dead” a “Deliver Us from Evil”) a zbytek jsou nově složené věci. Tím pádem rozhodně stojí za to se zeptat, jestli aktuální Hell dokážou vymyslet materiál, který by se mohl vyrovnat tomu, co vzniklo kdysi dávno v úplně jiné době. “Human Remains” do jisté míry byla oživená historie, Hell na té desce opět zapálili ducha 80. let a zlatého věku heavy metalu, jen v moderním kabátě a se současnými technickými možnostmi, ale “Curse and Chapter” už zákonitě musí být jiná… současná… ne oživená historie, ale album z roku 2013…
Přestože takováhle konstelace a výchozí pozice, jakou Hell před vydáním novinky měli, mohla dost dobře dopadnout jako ukrutné zklamání, upřímně jsem věřil, že Britové na svou fenomenální prvotinu zvládnou navázat důstojně. Nepředpokládal jsem sice, že by se podařilo “Human Remains” vyrovnat nebo dokonce překonat, ale pokud by se Hell dokázali přiblížit alespoň na dohled, byl bych více než spokojený. Na první poslech na mě “Curse and Chapter” nijak výrazněji nezapůsobilo a zezačátku to vypadalo, že se dojem nakonec přikloní spíše k tomu zklamání. Jenže po vícero protočeních se z té nahrávky zanedlouho začalo klubat přesně to, co jsem tam chtěl slyšet a v co jsem doufal, že tam bude. Tím mám na mysli parádní čistokrevný heavy metal se spoustu výborných momentů; heavy metal, jemuž nechybí inteligence a atmosféra, ale ani tah na bránu nebo odpich; heavy metal, který je skvěle zahraný a po všech stránkách šlape jako hodinky, aniž by se byť i jen na chviličku zvrhnul v prostoduchou vidláckou halekačku. Přestože “Human Remains” z mého pohledu pořád docela suverénně vede, nic to nemění na faktu, že tohle všechno “Curse and Chapter” obsahuje v míře opravdu vrchovaté.
Upřímně mě na “Curse and Chapter” potěšila jedna věc, a sice že ty kousky, jimž jsem předem věřil nejméně, tedy ty nově složené, se pro mě nakonec staly vrcholy celého alba. Konkrétně se to týká třeba rozmáchlé “Darkhangel”, kterou bych asi zvolil jako úplně nejlepší skladbu “Curse and Chapter”, kdybych musel vybrat jen jednu jedinou. Už na “Human Remains” byl pro mě absolutním vrcholem ten nejdelší kus “The Devil’s Deadly Weapon”, takže se myslím dá říct, že Hell podle všechno ty delší písně opravdu umí. “Darkhangel” obsahuje několik bez přehánění úžasných epických momentů, které se postupně vynořují a zase odcházejí, tudíž rozhodně nebude od věci prohlásit, že má skladba hned několik menších vrcholů – menších jen proto, že ten největší se skrývá ve fenomenálně vygradovaném závěru songu.
Další dva kusy, které bych z fleku zařadil do vrcholné trojice “Curse and Chapter”, jsou šestá “End ov Days” a závěrečná “A Vespertine Legacy”. Obě se totiž nebojí z klasického heavy metalu (jakkoliv skvělého) v některých pasážích zabrousit i trochu do atmosféry, což se mi ohromně líbí a obě písničky to neuvěřitelným způsobem nakopává směrem nahoru. Obzvláště “A Vespertine Legacy” v tomto ohledu doslova exceluje – nenechte se zmást tím, že se nachází až v úplném závěru alba, rozhodně se totiž nejedná jen o nějaké připlácnutí na navýšení hrací doby. Už jen její poměrně netradiční rozjezd dá ihned na vědomí, že tenhle kousek rozhodně bude stát za hřích.
Co se týká ostatních nových kusů, tak “Gehennae Incendiis” je pouhé intro, které ovšem naprosto plynule navazuje na poslední skladbu “No Martyr’s Cage” z “Human Remains” – posledních pár závěrečných vteřin “No Martyr’s Cage” a první tóny “Gehennae Incendiis” jsou totiž naprosto totožné. Až poté se rozjede rozmáchlé nemetalové intro, po němž se spustí hitová “The Age of Nefarious”, jež svým umístěním, odpichem, úvodním kytarovým sólováním i našlapaným refrénem ihned dá vzpomenout na “On Earth as It Is in Hell” z debutu. Hodně dobrým a zapamatovatelným refrénem vládne rovněž “Something Wicked This Way Comes”. Ona i poslední aktuálně složený song “Faith Will Fall”, který mi místy připomněl třeba takového Kinga Diamonda, jsou rozhodně hodně dobré a jsou na úrovni, kterou by mohla většina současných heavy metalových skupin jenom závidět. Jediné, co jim trochu ubírá na kreditu v rámci “Curse and Chapter”, je to, že výše zmiňované věci jako “Darkhangel” nebo “A Vespertine Legacy” jsou ještě o něco lepší. Přesto se ani omylem nejedná o nějakou výplň a i tyhle písničky mě baví a mají na nahrávce své místo.
Nyní už ovšem hurá na vykopávky, jichž se na “Curse and Chapter” – jak už bylo řečeno – sešlo pět. Čtyři z rané dílny samotných Hell a jedna – “Harbringer of Death” – předělávka od Race Against Time, což je kapela, která je ještě větší starobinou než Hell a svého času v ní působil David G. Halliday, původní vokalista Hell (ostatně část materiálu od Race Against Time později použil znovu i na demáčích Hell, takže to do sebe všechno hezky zapadá). Pokud by si někdo myslel, že Hell ty nejlepší staré songy vyplácali už na “Human Remains”, možná se bude divit, že ani tyhle, které se nacházejí na “Curse and Chapter”, o moc nezaostávají. Jak vidno, Hell v 80. letech shromáždili opravdu výtečný materiál, až se z dnešního úhlu pohledu vážně nechce věřit, že v té době tuhle kapelu všechny firmy posílaly k čertu, protože pokud bychom to měřili čistě kvalitou těch písniček, tak by dnes Hell museli být obrovskou legendou, kdyby jim ten debut tenkrát vyšel a kdyby to pak hned nezabalili. Je to dost velký paradox, že skupina s takhle excelentní tvorbou měla svého času takový problém, aby si jí někdo všimnul, a dnes vydávají tuny desek i sebevětší hudební hovna (teď myšleno v rámci heavy metalové scény). Osobně jsem si z těch pěti vykopávek na “Curse and Chapter” nejvíce oblíbil šlapavou “Land of the Living Dead” s výtečným rozjezdem a “Deathsquad” s úžasným klávesovým sólem.
Jak už zaznělo výše, geniální “Human Remains” nakonec pokořeno nebylo, ale i tak je “Curse and Chapter” minimálně o třídu výš než to, co předvádí drtivá většina ostatních heavy metalových skupin. Nevím o tom, že by v letošním roce v rámci heavy metalu někdo vydal lepší desku, než je právě “Curse and Chapter”. To album mě obrovsky baví, má spoustu výborných momentů i výborných písniček, není tam vůbec nic, co by na mě působilo jako vata nebo že by to mělo být navíc. Bez pár vteřin přesně hodinová délka je sice dost, ale Hell jsou jednou z mála heavy metalových kapel, jež si to mohou dovolit a těch 60 minut je u nich opodstatněných. A tohle všechno dohromady činí z “Curse and Chapter” desku, kterou jsem chtěl od Hell slyšet, takže nemám jakoukoliv jinou možnost, než být po všech stránkách spokojený a vysázet na stůl poctivých, zasloužených a oprávněných 8 bodů…
Další názory:
Když před dvěma lety vyšlo debutové album britských Hell, “Human Remains”, vypukl na scéně rozruch hodný výbuchu atomové bomby. Já se k němu sice dostal až zpětně, takže ten prvotní boom a mediální masáž ze strany vydavatelství mě lehce minuly, ale o to větší překvapení to pro mne svého času bylo a i dnes říkám, že ta deska je geniální a osobně bych se nebál ji zařadit mezi nejlepší heavy metalové desky historie. Logicky jsem tak čekal hodně velké věci i od nástupce “Curse and Chapter”, na němž už se údajně nejedná pouze o přepracované skladby z osmdesátých let, kdy kapela žila jepičím životem a zanikla ještě před svým debutem, ale tentokrát se skládaly i kousky nové. Fakt, že nejsem schopný rozeznat, které z písní mají na krku třicet křížků a které jsou autorským výplodem současné sestavy, je pro mne jasný důkaz, že Hell důstojně dokázali navázat na svůj vysoce ceněný debut. Všechny z jedenácti regulérních skladeb mají typický kapelní rukopis a kvalitativně si drží vysoký standard. Kdybych si měl vzít na paškál všechny povedené vály, tak by se mé povídání rozrostlo na plnohodnou recenzi, kde bych vynechal snad jen zbytečnou instrumentálku “Deathsquad”, která je tak nějak navíc. Ten zbytek jsou prvotřídní heavy metalové hymny, mezi nimiž se nenajde hluchého místa. Největší pecky jsou jasné. Jsou jimi úvodní šlapavá hitovka “The Age of Nefarious”, košatě vystavěná “Darkhangel” s jako vždy teatrálním Davidem Bowerem a závěrečná oldschoolová “A Vespertine Legacy”. Přiznám, že mi trochu chybí rozmáchlá věc typu “The Devil’s Deadly Weapon” z minulé desky, ale i kratší fláky, kterým nechybí údernost, melodičnost a hlavně nápad (“End ov Days”, “Something Wicked This Way Comes” nebo “Deliver Us from Evil”) mají hodně co do sebe. Dost už ale zbytečných keců. Netvrdím, že “Human Remains” bylo překonáno, protože k tomu chybí “Curse and Chapter” víc na prdel usazujících momentů, ale deska je to stále výtečná, a protože žánrově letos lepší počin nevyšel, tak nemám důvod váhat nad vysokým hodnocením.
Kaša
Podobné články
6.6.2011 Hell – Human Remains Recenze
27.9.2017 Tau Cross – Pillar of Fire Recenze
7.3.2012 Wolfsbane – Wolfsbane Save the World Recenze
19.12.2015 Saxon – Battering Ram Minirecenze
8.6.2018 Deströyer 666 – Call of the Wild Minirecenze
6.3.2013 Saxon – Sacrifice Recenze
Pretože som tak trochu “pamätník” (55r.), dovolím si iba upresniť, že kapela nebola vo svojej dobe až tak neznáma, druhoradá či začiatočnícka, skôr naopak. Pamätám si z dobového, dosť podrobného samizdatu o NWOBHM zmienky o ich dosť veľkom vplyve na budúce veľké heavymetalové esá. Známi boli aj vďaka dovtedy nevídaným scénickým vystúpeniam s orginálnym čiernobielým líčením (3D), architektonickým riešeniam scény a originálnym pyrotechnickým efektom. Oni sami sa od NWOBHM dosť dištancovali, predovšetkým používaním aj iných zdrojov kompozície a pre oveľa väčšiu prepracovanosť aranžmá, meniacu sa niekoľkokrát počas skladieb, čo je evidentné aj dnes.
Zdá sa, že mali iné starosti ako vydanie dosky, pretože pásky a kazety s ich materiálom boli vysoko cenené a vehementne kolovali v metalovom podzemí! Myslím si, že to vtedy proste iba nestihli. A ani sa moc nesnažili. Boli si vedomí svojej ceny.
A hoci obidve ich geniálne dosky znejú z dnešného pohľadu ako remake klasickej NWOBHM, vtedy by boli vytvorili inú škatuľku. Škatuľku “Hell”. Aj ich veľký nasledovník King Diamond môže blednúť závisťou….
No, vzhledem k tomu, že já jsem o hodně mladší (radši ani nebudu říkat o kolik, jinak bych byl za mlíčňáka), tak si tu dobu nepamatuju, jelikož jsem byl ještě na houbách, takže se v podstatě musím řídit jen tím, co kde přečtu, a vždycky jsem to chápal tak, jak je to v recenzi… i když je pravda, že třeba i ten Andy Sneap, což je dost známý jméno, je vždycky (ještě než se k nim přidal) zmiňoval jako jeden ze svejch největších vlivů, takže na tom asi něco fakt bude :) Na druhou stranu těžko říct, jestli se nesnažili… v bookletu Human Remains jsou fotky dopisů od firem, který je odmítly, a je jich tam fakt kotel, takže podle toho to vypadá, že se aspoň trochu snažili :) Každopádně díky za příspěvek!
V osemdesiatych rokoch som mal to šťastie, že sa mi istými “kanálmi” dostávalo do rúk pomerne čerstvé vydanie Metal Hammeru, niekedy v anglickej, inokedy v nemeckej mutácii. Čísla boli plné článkov o známych kapelách, preto ma v jednom z nich zaujal report o koncerte akýchsi (pre mňa) neznámych Hell, ktorý bol plný vybuchujúcich Biblií a iných cirkevných relikvií, na scéne, kde nechýbali chrliče, kazateľnice a ďalšie kostolné prvky (sic!).
Ešte viac ma však v prídavku zaujali názory známych muzikantov na túto kapelu, a napr. Steve Harris (Iron Maiden)sebavedome hovorí, že Hell by bol pre nich jediná skutočná konkurencia, keby však kapela MALA LEPŠÍ MANAGEMENT !! Iný muzikant (už si nepamätám, ktorý) sa vyjadril, že hoci kapela Hell je fenomenálna, “firma” Hell mu pripomína skôr beatlesovský Apple… Kapela mala v tom čase za sebou nejaké SP či EP a určite nie je pravdepodobné, že by sa nesnažili aj o LP; ba nie je ani možné, aby o takúto špičku nestáli nejakí hudobní top manageri, no v tomto smere podľahli podvodníkom. A ten najväčší podvod bol práve v súvislosti s posledným známym pokusom so skrachovaným vydavateľom, o ktorom sa zmieňuješ aj v recenzii.
Dnes sú Hell plne docenení a ich minulosť neuberá nič na fakte, že ich metal bol (a je) nadčasový, invenčný a famózny ! Ani to, že ich dve platne vyšli až teraz, nebráni,aby sa stali metalovými klenotmi. Už sú.
Materiál osemdesiatych rokov sa však vyčerpal, preto mám obavy, že tretej platne sa tak ľahko nedočkáme. A ak hej, modlím sa, aby nebola vykrádačkou seba samých (v lepšom prípade), v tom horšom – karikatúrou. Veď povedzme si úprimne, ako vyzerá dnešná tvorba Judasov, Ironov, či Saxonu?… Aj keď výnimočný Hell má potenciál, aby aj v tomto smere bol výnimočný. Však?
Já bych se třetí desky zas tolik nebál… však už na Curse and Chapter jsou nový kusy a jsou excelentní. Ještě tak dva měsíce zpátky bych asi tvrdil opak, ale právě po Curse and Chapter si myslím, že jsou Hell schopný dát dohromady výbornou desku i s aktuálníma nápadama… tak snad mi dají za pravdu, až to za nějakou dobu přijde, hehe
Jinak se mi nezdá, že by zrovna Iron Maiden dneska byli vykrádačkou nebo karikaturou sama sebe z dřívější doby, naopak na jejich deskách cítím vývoj dopředu a posunutí výrazu, byť jistý znaky zůstávají na svým místě, což mi ale v rámci zachování ksichtu přijde v pořádku. Že oživují minulost vzpomínkovýma koncertníma šňůrama, to už je věc druhá. Ani Nostradamus od JP mi nepřišel jako vykrádání starejch časů, spíš naopak. U Saxon… no, tam možná trochu jo :) Ale až takhle expresivně bych to asi neřek ani u nich :)
Jinak to historický okénko je super, za to dík!
Veľmi si želám, aby si mal pravdu, čo sa týka tretieho počinu Hell.
Inak, ospravedlňujem za za expresivitu voči momentálnej tvorbe tzv. legiend, no faktom ostáva, že napr. na jedno vypočutie Nostradama mi pripadne aspoň päť pustení Paintkillera. Podobný pomer je aj pri Iron Maiden. Možno vyzerám ako staromilec, no radšej si pustím kapely o generáciu mladšie. Sučasná tvorba bývalých borcov NWOBHM ma až tak neberie. A to som ich doslova miloval a podnikal až dobrodružné kúsky, aby som ich počul naživo.
Hell je výnimka vo všetkých smeroch a verím, že ňou aj ostane. Má to v “rodnom liste”. :-D
Tak já netvrdím, že mě Nostradamus nějak vyloženě posadil na prdel, starší kusy mám asi taky radši (i když zrovna JP jsem nevím proč nikdy nijak extra nežral), ale líbilo se mi, že se nebáli do toho jít a zkusit něco takhle jinýho :)
Ale třeba od Iron Maiden mám rád v podstatě úplně všechno. Když budu brát alba po roce 2000, tak minimálně Brave New World a A Matter of Life and Death jsou absolutní skvosty… ti mně osobně pořád přijdou jako kapela, která toho má hodně co říct :)