Helrunar - Vanitas Vanitatvm

Helrunar – Vanitas Vanitatvm

Helrunar - Vanitas Vanitatvm

Země: Německo
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 28.9.2018
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Es ist ein sterbend Liecht
02. Saturnus
03. Lotophagoi
04. Blutmond
05. Da brachen aus böse Blattern, am Menschen und am Vieh
06. Vanitas Vanitatvm
07. In Eis und Nacht
08. Nachzehrer
09. Als die Welt zur Nacht sich wandt
10. Necropolis
11. Der Tag an dem das Meer seine Toten freigibt

Hrací doba: 62:41

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Helrunar jsou kapelou, kterou jsem kdysi vcelku poslouchal, ale postupem času mě zájem o její muziku dočista opustil. Pamatuju si, že dvojalbum „Sól I: Der Dorn im Nebel“ / „Sól II: Zweige der Erinnerung“ jsem v době jeho vydání protáčel dost zodpovědně a strašně se mi to líbilo. Na předcházející, celkově druhou dlouhohrající desku „Baldr ok íss“ z roku 2007 rovněž nemám negativní vzpomínky.

Po dvojalbu „Sól“ se ovšem Helrunar odmlčeli na čtyři roky a mě nějak opustila chuť se o ně nadále zajímat a hlavně je dále poslouchat. Ať už by se mělo jednat o novou muziku anebo o opakování již existujících počinů. Rozhodně to nebylo z trucu, že by snad čtyři sezóny nevydali řadovku, prostě se mi tenhle druh pohanského germánského black metalu trochu zprotivil. Respektive, abych se vyjádřil přesně, zrovna tuhle blackmetalovou odnož jsem nikdy neměl zrovna v lásce (hodně diplomaticky řečeno), ale bylo pár jmen, která jsem byl ochoten tolerovat, a ještě o něco méně jmen, které jsem byl ochoten poslouchat, mezi něž dočasně patřili právě i Helrunar. Za nějakou dobu mě nicméně přestali bavit i oni. Což nemusí být nutně chyba, říkejme tomu třeba přirozený průběh věcí.

Každopádně, čtvrté řadové album „Niederkunfft“ z roku 2015 jsem tiše odignoroval. Jeho vydání jsem zachytil, s vlastním poslechem jsem se však neráčil obtěžovat. Další tři roky uběhly jako velká voda a Helrunar se opět přihlásili o slovo s pátým velkým počinem „Vanitas Vanitatvm“. I v jeho případě mohu upřímně prohlásit, že mě to nijak zásadně nezajímalo. Hnula se ale ve mně taková ta pisálkovská potřeba referovat světu, tudíž jsem se rozhodl to v rámci osvěty kousnout a zjistit, zdali jsem Helrunar čistě náhodou nekřivdil. Nyní hodlám prezentovat výsledky svého bádání.

V zásadě zní „Vanitas Vanitatvm“ tak, jak jsem dopředu představoval. Což nemusí značit nic špatného, ani nic dobrého, jde o neutrální sdělení… ale ve skutečnosti je v tom obsaženo trochu od obojího. Tou dobrou zprávou je, že se mi potvrdilo, jak mám Helrunar v paměti uložené. Ačkoliv už jsem ztratil potřebu jejich tvorbu intenzivně poslouchat, pořád jsem si je pamatoval jako ty důstojnější představitele toho, co jsem výše nazval pohanským germánským black metalem. To pořád platí.

Drtivá většina těch pagan-blackových z Německa má takový zvláštní zvuk, díky němuž si je lze prakticky okamžitě zařadit do téhle sorty. Jako kdyby i do jejich black metalu pronikl kousek takového toho bavorského jódlujícího kýče. V drtivé většině případů jde o něco, co mě dost epicky nasírá, a poslouchat to dobrovolně se mi vyloženě příčí. Jen málo skupin umí tenhle německý sound podat takovým způsobem, aby to bylo alespoň snesitelné. Helrunar k nim naštěstí patří, což je plus pro ně. Tenhle samotný zvuk je nicméně sám o sobě příliš velkým mínusem. Riffy a pasáže, kdy lze tyto postupy vycítit, patří k nejhorším momentům „Vanitas Vanitatvm“.

Helrunar

Určitý pokles cítím i v těch atmosféričtějších momentech a atmosféře obecně. Vzpomínám si, že dvojalbum „Sól“ bylo v tomhle ohledu docela dobré a umělo přijít s kvalitními nápady. Že nejde o vzpomínky zkreslené případnou nostalgií, jsem se přesvědčil i nyní, když jsem kousek počinu poslouchal. „Vanitas Vanitatvm“ v tomhle ztrácí, někdy dokonce i regulérně nudí – třeba v osmiminutové „Nachzehrer“. Ta měla být se svým pomalým tempem, stavbou a delší stopáží asi pořádným atmosférickým opusem, ale ve finále je spíš zbytečná a nezáživná. Zdaleka to ale není jediný moment, kdy mě napadlo, že by nahrávce prospělo nějaké ukrácení hrací doby, protože na 62 minut tam nacházím méně zábavného, než bych očekával.

Navzdory neduhům ovšem nelze Helrunar upírat i určité kvality. Pořád si stojím za tím, že v rámci daného specificikého subžánru zrovna tahle kapela patří k tomu sympatičtějšímu. Kritika neměla dokázat, že „Vanitas Vanitatvm“ je album bez úrovně a patří mezi hnůj. Měla poukázat jen na to, že obecně „Vanitas Vanitatvm“ není žádný velký zázrak, nýbrž hodně dobře odehraný průměr s pár výstřelky do nadprůměru v dílčích momentech.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.