Země: Nový Zéland Žánr: black / death metal Datum vydání: 7.7.2017 Label: Dark Descent Records Tracklist: 01. Consecrating Fire 02. Storming upon Knaves 03. Harbinger 04. Ruination 05. The Yoke 06. Iron Harvest 07. Lupine Epoch 08. Righteous Upsurgence 09. Desert of Ash Hrací doba: 40:50 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Sure Shot Worx

Novozélandští Heresiarch o sobě dali poprvé vědět v roce 2011, a to s vervou. První demo „Obsecrating Global Holocaust“ vydal radikální label Satanic Skinhead Propaganda, což samo o sobě propůjčilo mladé kapele jistý věhlas. Osobně tenhle demáč nepovažuji za výrazně kvalitní, ale následující EP „Hammer of Intransigence“ mi už rozkopalo prdel, protože nahrávek, které by kvalitně navázaly na odkaz „War Cult Supremacy“ kanadských Conqueror, je velice málo. Netvrdím, že by „Kladivo“ bylo prvotřídním bezchybným námrdem, ale v rámci tehdy módního „bestiálního black metalu“ rozhodně vyčnívalo. Jenže vzápětí došlo ke zlomu, kdy v kapele zůstal jen vokalista a zároveň mozek N.H. Novou hudbu skládal svépomocí a nový line-up se dával dohromady jen stěží, takový byl aspoň můj dojem.

Druhé ípko „Wælwulf“ vyšlo o tři roky později a zajímavostí je, že se nástrojů dle vize N.H. zhostili hudebníci z Impetuous Ritual, Grave Upheaval a Sinistrous Diabolus. „Kladivo“ mám sice raději než „Vlka“, ale tenhle krátký titul pozvedl má očekávání téměř na maximum. Jednak kvůli tušeného originálnímu konceptu, ale hlavním důvodem byla zajímavá a celkem originální hudba. Když kanadští Nuclearhammer s deskou „Serpentine Hermetic Lucifer“ přetransformovali zmíněný sound Conqueror v něco hypnoticky kosmického, byl jsem nadšen; Heresiarch představili příslib, že i oni by mohli staré přetvořit v něco svojského a realisticky válečného, co vypálí rybník všem pozérským šaškům, kteří adorují válečné hrůzy, ale v zákopu by samozřejmě volali po mamince.

Sestava Heresiarch je už delší dobu ustálena a společně dotvořila své první dlouhohrající album, které se jmenuje „Death Ordinance“. A můj dojem po cca třech měsících? Zklamání, za které ale nemůže pouze vysoké očekávání nebo jiné subjektivní zkreslení. Doomový start „Consecrating Fire“ buduje napětí adekvátně a bestiální „Storming upon Knaves“ zpočátku očekávání splňuje, ale jak tak ubíhá hrací doba desky, objeví se její zřetelná slabina. „Death Ordinance“ trpí nedostatkem dobrých riffů. Ok, většina skladeb aspoň jeden slušný riff má, ale to opravdu nestačí, zvlášť když tu je tolik naprosto fádní výplně, jež by se hodila tak možná na podřadný slam. O zoufale nijakých „sólech“ raději pomlčím. „Death Ordinance“ má navíc dosti čistý zvuk, což kvůli výše uvedenému sráží Heresiarch vaz. Škoda, v případě kvalitní hudby bych tenhle rys, který je v subžánru dosti netypický, rád pochválil.

Heresiarch se sami vyjádřili, že jejich hudba odráží zvolený lyrický koncept, a já si myslím, že tomu tak v jejich případě skutečně je. To ale svědčí o tom, že texty „Death Ordinance“ mají také své mouchy. Esoterické pojetí válečnictví je dočasně pryč, novinka představuje, zjednodušeně řečeno, fiktivní narativ budoucí společnosti, která žije pouze a jen trvalou válkou až do konečného vyhlazení všech zúčastněných stran. Přečtu-li si texty, tak mohu říct, že nápad Heresiarch je přinejmenším zajímavý a N.H. si se slovy také pohrál. Evidentní je zde inspirace kanadskými Sacramentary Abolishment / Axis of Advance, které N.H. v textech i nenápadně cituje a parafrázuje. S tím bych problém neměl, ale rozdíl v kvalitě konceptu a jeho zpracování je celkem velký a Kanada zde poráží Nový Zéland na hlavu. Čímž chci říct, že podobně jako hudba ani příběh není tak dobrý, jak by mohl a měl být.

Nebýt skutečnosti, že mi bylo zasláno promo, nejspíš bych se na tuhle recku vybodnul, ale ona zmíněná poklona Heresiarch mi alespoň dává příležitost vám tyto dvě kanadské poklady doporučit, protože neexistuje kapela (nebo ji dosud neznám), která by dovedla tak umně skloubit typickou brutalitu kapel jako Conqueror s epickou melodikou. V diskografiích obou skupin sice nelze šlápnout vedle, ale případným zájemcům bych přeci jen doporučil buď první desku Axis of Advance „Strike“ nebo tu třetí „Obey“.

Ale zpět k ústřednímu tématu. Start alba, „Harbinger“ „Ruination“ a „Righteous Upsurgence“ jako jediné nabízí momenty, díky nimž nebyl návrat k albu útrpný a s tím, jak se tyto skladby postupně ohrávají, umírá i šance, že bych se po vydání tohoto článku k „Death Ordinance“ vracel. V rámci klasického hodnocení bych váhal zda desce dát šestku, anebo jít o něco níže. Ponechávám si ale jistou naději, že se Heresiarch vzchopí a v budoucnu představí titul, který výše nastíněný potenciál přeci jen naplní.